Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Touha

9. července 2018 v 19:56 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Ráno mě pravidelně budívá rádio. A tak se jednoho červnového dne stalo, že jsem shodou náhod vstávala do práce s písní Daniela Landy Touha je zázrak. Jakkoli tenhle chlápek je jinak všechno, jen ne můj oblíbenec, dotyčná písnička mě nadchla. Tak moc, že mám do té doby tendenci ji poslouchat pořád dokolečka. Asi proto, že se v ní vidím.

Touha je žít,
zůstat a neodejít.
Touha je padnout a vstát
a rány nevnímat.
 

Rozhodnutí? Kéž by bylo Tvoje…

20. června 2018 v 10:51 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Můj milý dospěl k závěru, že by se rád rozhodl, jak to s námi vlastně do budoucna bude. Současný stav věcí mu nevyhovuje. Mně sice prozatím vcelku ano, ale vím, že dlouhodobě bych v něm také fungovat nemohla. Tak tedy? Jsou dvě možnosti: rozhodnout se spolu doopravdy být - nebo spolu rovněž doopravdy nebýt.

Co se mě týče, mám ve věci jasno. Chci s tímhle mužem strávit zbytek života. Se vším, co to obnáší. Protože ho miluju a protože ho považuju za tu nejlepší volbu. K tomu není třeba cokoli dodávat. Vím to už několik let a jakkoli budoucnost je už ze své podstaty terra incognita, nemyslím, že je pravděpodobné, že svůj názor změním.

A víš, někdy už fakt nevím, jak Ti to říct, to, že Tě mám ráda i s tím vším, co mi na Tobě leze na nervy, to, že prostě chci být s Tebou. Mám pocit, že když Ti to říkám, stejně mě neslyšíš, ať křičím jakkoli nahlas. Stojím o Tebe. I když jsem někdy vzteklá až hrůza, i když se rozčiluju. Snažím se taková nebýt, ale je to pro mě těžký, mám dost výbušnou povahu. A na rovinu, tentokrát fakt doufám, že si ten článek přečteš...

Zase jedny zásnuby

10. června 2018 v 16:47 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Spousta klasiků i neklasiků psala o tom, že ženské emoce jsou tak trochu jako aprílové počasí. No dobře, nejspíš tak trochu víc... V zásadě se považuju za šťastného člověka, přinejmenším někdy zhruba od začátku května je můj život celkově vzato parádní. Tenhle týden se vesměs povedl. Ještě včera jsem sršela energií, nabytá středečním večerem stráveným s milým, páteční tour po koupalištích a sobotním přímo úžasným zmoknutím a zpíváním v dešti. Kdybych psala deníčkový článek včera, psala bych spoustu lyrických úvah o lásce, o svobodě a o nevinnosti, které za mnou přišly formou těžko uchopitelných pocitů někde v náručí toho muže, někde mezi poli, někde u rybníka. A rozhodně hodlám dotyčné úvahy časem sepsat, část už jich mám načrtnutou na papíře - a byla by věčná škoda je nepublikovat. Jsou zajímavé, jakkoli v mnohém jaksi neurčité. Jako impresionistický obraz. Některé pocity jsou zkrátka příliš velké na to, aby bylo možné směstnat je do slov.

Jenže dnes je mi divně. Ne že bych z toho dělala tragédii. Jsme na planetě Zemi, jsme lidi - a být vysmátý a šťastný permanentně jde tak maximálně v hollywoodském trháku, ale ne v reálném životě. Nicméně když už nejsou vaše pocity tak úplně ok, je dobré zeptat se proč. Možná to souvisí s tím, že venku zuří bouřka a já tím pádem nemůžu běžet k vodě. Ale mnohem spíš za to můžou zase jedny zásnuby.
 


Jak pomáhat - a neškodit?

Mít srdce na pravém místě v praxi znamená ochotu pomáhat druhým. Což zní krásně - ale jak dojde na praxi, vyvstane řada otázek. Jako třeba - jak pomáhat - a nenadělat víc škody, než užitku? Protože jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. A říkám rovnou, že to, kterak se po oné cestě do pekel nepustit, zatím s jistotou nevím, respektive jsem ve fázi intenzivního hledání - metodou pokus-omyl. Pár postřehů bych už ale měla.

Dejme tomu, že za vámi přijde někdo s problémem. Někdy jsou věci jednoduché. "Nemám se z čeho učit na státnice." "Ok, tady jsou moje staré poznámky." A věc je vyřízená. Jenže častěji to bývá složitější. O dost častěji. Co dělat v takových případech? Především se vyhnout dvěma extrémům, které oba vedou do maléru.


Jen tak si být...

19. května 2018 v 15:55 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je mi fajn. Skoro až neuvěřitelně fajn. Připadám si jako dynamo. Energie ze mě skoro kape. Síla jara? Síla sexu, navíc s neobyčejným mužem? Kde vlastně jedna končí a ta druhá začíná? Nemám sebemenší tušení, podobají se jedna druhé až neuvěřitelně. A když se spojí, člověk se mění v jadernou elektrárnu. Fungující, ne po výbuchu. A víte, původně jsem chtěla psát právě o tomhle podivuhodném tanci základních energií, jenže... jenže teď se mi do nějakých hlubokomyslných úvah prostě nechce. Chce se mi jen tak vám poslat pozdrav - a podělit se o jeden alespoň pro mě hodně zásadní postřeh.

Protože ještě nedávno jsem se cítila provinila. Že mám tolik síly - a nevím, co s ní. Energie by se měla přece zaměřit. Koncentrovat. Směřovat k cíli. A já přitom dělám milion různých věcí. Miluju se, tančím, přesazuju kytky, zdobím byt, píšu, chystám se na rekvalifikaci, na další studium, běhám po lesích... Aniž bych před sebou viděla nějakou jednoznačnou metu, za níž bych se pachtila. Momentálně neplánuju spasit svět ani své blízké, nehodlám se dopracovat k Nobelovce, získat doktorát... jo a zajistit světový mír taky ne.

Ale - co když je to tak v pořádku? Co když je v pořádku vykašlat se jednou na výkon, výsledek, vítězství - a prostě si jen užívat tu prostou skutečnost, že jsme naživu?

Příliš mnoho orgasmů

6. května 2018 v 18:38 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...aneb pár slov o tom, kterak jsem našla jednu velmi drzou odpověď na otázku, proč sňatek z rozumu prostě NE. Ale ještě předtím bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kdo jste pod minulým článkem o sňatcích z rozumu zanechali svůj komentář, či se k němu vyjádřili nějakým jiným způsobem, a pomohli mi nenechat se zmanipulovat příbuzenstvem. Děkuju vám, jste skvělí!

A teď už k věci. Totiž, přišla jsem na to. Až mi zase někdo předhodí, že jsem stará, neměla bych si vybírat a měla bych dát šanci jednomu ze zájemců, kteří víceméně všichni patří buď do kategorie ťuňťa/blonďatý ťuňťa/ošklivý blonďatý ťuňťa, protože mi přeci utíkají roky a láska je stejně jenom kec do básničky... no, zkrátka takový člověk se dočká následující odpovědi:

"Nemůžu. Na to jsem zažila až moc orgasmů!"

Pohřebácká romance

3. května 2018 v 18:05 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
...aneb povídka o tom, že váš princ na bílém koni se může objevit někde, kde byste ho opravdu, ale opravdu nečekali. A sice - v pohřebním ústavu. Podtitul by patrně mohl znít: můj princ v černém pohřebáku. Aneb šibeničnímu humoru třikrát hurá! A kdo nemá rád morbidní vtípky, ať prosím zmizí radši hned, než stihne utrpět trauma.

Poznámka: následující text vznikl na jaře 2015, kdy jsem se nacházela v obtížné životní situaci až nepříjemně podobné tomu, co zažívám nyní. Tehdy jsem se z ní dokázala dostat. Doufám, že se zadaří i podruhé, protože... mě už to bulení prostě nebaví! A tak se snažím smát, jak to jde, i třeba vtipům černějším než moje kočka.

Kam dál