Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Pro lidskou důstojnost

Věřím, že každý člověk má svou hodnotu už jen proto, že je člověkem. Že lidství je cenné samo o sobě. Věřím tomu už dlouho - respektive dlouho jsem tomu věřila u všech, s výjimkou sebe samotné. Minulý článek jsem psala plná vzteku a hořkosti. Ten však po právě uplynulém víkendu naplněném zážitky docela zmizel. Nejspíš poprvé v životě jsem si uvědomila svou vlastní lidskou důstojnost, nejspíš poprvé neodvozenou od toho, jakou cenu mi připisují nebo nepřipisují druzí. Bylo to dojemné, neskonale dojemné - a právě proto píšu, píšu, abych ty pocity zaznamenala pro chvíle, kdy zas podlehnu pokušení litovat, že jsem se vůbec narodila.

Vždycky jsem si říkala, že tenhle pocit přijde, až něco velkého dokážu. Až se něco změní. Až se dostanu z toho šíleného cosi, v čem vězím už měsíc. Až se můj milý uzdraví. Až se vdám, jednou provždy pohřbím příjmení, které se mi nezamlouvá - a budu oslovována oním vznešeným slovíčkem Paní. Až porodím dítě. Až mi vyjde kniha. Až...

Jenže já nevím, co bude. Jestli nějaké až nastane. Logika mi říká, že pravděpodobnost, že se dostanu ven z toho, co se mi teď děje, je malá - tedy samozřejmě pokud se jako "dostat se ven" nepočítá i únik nohama napřed a v dřevěné bedně. Jelikož se mi tato perspektiva nelíbí, na logiku kašlu. Protože já VÍM, že cesta ven existuje - a že vše dobře dopadne. Dokud dýchám, doufám. A nutno říct, že po intenzivních meditacích dýchám o sto šest.
 

Protože nikdo jiný to neudělá

17. dubna 2017 v 21:46 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Víte, původně jsem chtěla být lyrická. Velmi, velmi lyrická, něžná a zasněná. Jenže se mi nějak nechce, nějak vůbec, což nejspíš souvisí s prořvanou nocí - nikoli v důsledku divokého sexu, ale dost ošklivých nočních můr. Navíc na návštěvě u rodičů, což mi bylo opravdu trapné.

Přečetla jsem za život kvanta knih o psychologii. Drtivá většina z nich mluvila o sebelásce. Další a další knihy - a já stejně strkala hlavu do písku, jako pštros, protože jsem nechtěla vidět pravdu. Že jsem jako máma, na kterou při rodinném obědě zas málem nezbyly brambory. Ani mazanec. Jakkoli teoreticky bylo všeho dost. Vždycky to měla takhle a já si vždycky říkala, že já tohle nikdy dělat nebudu, ne, já nikdy... No, asi tušíte, jak to dopadlo. Našla jsem si svého drahého a mámu věrně okopírovala, aniž by mi to došlo.

A teď tu sedím, nevyspalá už asi dva týdny - a začínám chápat, že všechny ty zatracený psychologický knihy měly pravdu. Milovat sama sebe - a co víc, v první řadě sama sebe - není sobectví. Znamená to udělat něco, co jinak nikdo jiný neudělá.

Nějakej lepší svět

31. března 2017 v 17:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
"Vybudujeme spolu jinej svět, lepší, než do jakýho jsme se narodili," řekla jsem mu někdy před dvěma měsíci. Nepamatuji se přesně, co řekl on. Nejspíš že to zkusíme, nebo že uvidíme (to je jeho oblíbené slovo... uvidíme... uvidíme...). Bůh sám ví, jak to dopadne. V poslední době je vše těžké. Nikdy nebyl s žádnou holkou v kuse déle, než deset měsíců. Deset měsíců uplynulo. A co bude dál? Nevím. On taky ne. Nikdo. Nebo nejspíš jen Ten nahoře - který nám však ponechává svobodnou vůli - jíž někdy užíváme k tomu, abychom si zpackali život, jak uznáme za vhodné.

Jenže i když je to zlý, i když je všechno ještě mnohem, mnohem, mnohem horší než teď, pořád něco zbývá. Vzpomínám si na jednu z básní Jiřího Ortena, na jednu z mých modliteb Zlého roku.

Že není beze dna, že je jen bez naděje,
že láska po konci a víra po pravdě je,
že po nekonečnu je ještě Devátá - - -

Jo, vím, že tohle už jsem tu citovala. Možná dokonce víckrát. V těch příšerných časech mi dotyčné verše pomáhaly nějak fungovat, nějak existovat. Protože člověk se vždycky může nějak hrabat dál, dopředu - pokud zbyla láska a víra. Víra v nějakej lepší svět.
 


Čenichání jara

Nepsala jsem. Velmi dlouho jsem nepsala a nechala blog pomalu usínat. Proč vlastně? Už před několika lety tyto stránky přestaly být tím, čím byly na začátku, soukromou "vylejvárnou" bez adresáta - a staly se proudem slov primárně určeným jedné jediné konkrétní osobě. V této roli nám přinesly mnoho dobrého - a doufám, že ani ostatní čtenáři nepřišli tak docela zkrátka.

Jenže... jenže v poslední době sem můj drahý přestal chodit. Proč vlastně? Neměla jsem odvahu se zeptat. Téma "blog" bylo vždy jakýmsi "ty víš, že já vím - ale není nutné o tom mluvit". A já najednou zjistila, že se mi prostě nechce psát další články. Články, do nichž se musíte nutit, nemají valnou kvalitu. Jakou asi bude mít tento? Netuším. Jen vím, že je nutné, abych zkusila psát opět primárně pro sebe. Abych zkusila dělat NĚCO primárně pro sebe. Ve výsledku to prospěje nám oběma. Činit druhého odpovědným za vlastní štěstí není moudré. Takovou tíhu nikdo neunese. A vlastně ani unést nemá.

Co tedy? Začínám čenichat jaro. Začala fotografická sezóna. Obracím se do minulých let - a mám pocit, že se sama často začínám probouzet spolu s přírodou. Jako jakási praštěná Šípková Růženka, která pro své procitnutí potřebuje polechtat sluncem na nose.



Lekce odvahy

26. ledna 2017 v 20:24 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Bojíme se toho všichni. Že uděláme něco špatně. Že postačí jeden chybný krok a náš život se změní v kůlničku na dříví. Tak raději stojíme na místě. A zapomínáme na skutečnost, že nejsnazší způsob, jak zkazit všechno, je nedělat nic.

Svého času jsem se v životě dostala do dost obtížné a zlé situace. Zpočátku jsem měla nápady. Odvážné, téměř šílené nápady, jak se z té propasti, do které jsem spadla, vyhrabat ven. Co, vyhrabat! Vyskočit.

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 6

14. ledna 2017 v 15:34 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
A je tu nový díl dobrodružství Filipa Adlera a jeho poněkud potrhlé rodiny! Upřímně, původně jsem chtěla psát něco jiného. Nějaké ty hlubokomyslné úvahy o lásce a o smyslu lidské existence a tak, prostě jak tu bývá zvykem. Jenže na ně nemám náladu. Upřímně, je mi dost smutno. Znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že cokoli uděláte, je špatně, prostě proto, že jste to udělali vy? Že cokoli je a vždycky bude málo, že nikdy neuděláte a nebudete dost? Tak nějak...

Vyhrabu se z toho. Vím, že jo, nejsem žádné ořezávátko a v životě jsem zažila nesrovnatelně horší věci. Vždycky jsem se s nimi dokázala nějak poprat, i když někdy to bylo na dlouho a stálo mě to hodně bolesti. Prozatím mám ale ze všeho nejvíc chuť od toho všeho utéct, utéct do světa své fantazie. A tak píšu o Malvíně. A taky o Filipovi.

A cože nás to dnes čeká? Především se konečně dozvíte, co u všech všudy dělá v názvu příběhu slepice. A také, jestli Filip poslechl tetinu radu z první kapitoly a začal jezdit na kole. A konečně na nás čekají hned dvě nové ženské hrdinky, z nichž jedna bude opravdu hóóódně zajímavá.

Doufám, že příběh vám udělá radost stejně jako mně, celkem jsem se u jeho psaní odreagovala.


Dívčí snění aneb Vzpomínky na paní Kuráž

8. ledna 2017 v 17:40 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Venku je bílo. Tak bílo, až mi to bere dech. Mám ráda sníh. Odkdy vlastně? Vybavuji si zimu, když mi bylo čtrnáct. Velmi, velmi zasněženou zimu. Mrazivou. Snad tehdy jsem poprvé vyprávěla pohádku o Kouzelné lucerně. Možná si na ni vzpomínáte, psala jsem o ní v článku Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu. Bylo nebylo. Když sníh padá do světla lucerny, utká spolu s ním závoj. Stačí ho poodhrnout a vstoupit do jiného světa. Tam, kde je možné úplně všechno. Tedy i to, aby jedna poněkud svérázná bytůstka potkala toho pravého. A aby to všechno bylo krásné a úžasné a strašlivě komplikované, protože pohádky, v nichž nemusíte zabít alespoň tříhlavého draka, přemoct pár černokněžníků a přechytračit zlovolné rádce, jsou prostě nuda k uzoufání.

Dívčí snění je vždycky poněkud zvláštní věc. Nicméně snění dívky, která právě jemu věnuje drtivou většinu svého volného času, protože jinak nemá moc jak a s kým ho trávit, to už je kapitola sama pro sebe. A snění dívky, která o životě neví zatím skoro vůbec nic, ale která má zatraceně bujnou fantazii... Takové snění dovede být velmi divoké.

Snila jsem celé roky, bezhlavě a intenzivně. Nemohu se tedy divit, že se můj dospělý život nakonec začal mým snům až podivně podobat. A že ten pravý se nakonec objevil ve sněhu, jakkoli šlo jen o poprašek. Možná proto jsem musela čekat tak dlouho. Aby Ten nahoře opatřil veškeré rekvizity. Ono sehnat v posledních letech sníh...

Kam dál