Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A co když štěstí není hřích?

Absurdní otázka? Myšlenka, která je dávno pasé? V poslední době mám pocit, že zdaleka ne. Mnoho z nás - a já sama k tomu mám někdy sklon také - vnímá svět jakousi podivnou optikou. Přes brýle, které nám vnucují následující: co je krásné, příjemné, zábavné a radostné, to prostě nemůže být zároveň dobré a správné a užitečné. Je třeba si vybrat. Buď - a nebo. BUĎ můžeme dělat práci, která nás baví a naplňuje, NEBO tvrdě dřít do úmoru na něčem, co vlastně nesnášíme. Pozor, skutečná práce je jen to druhé jmenované, první uvedené je krajně podezřelé, neseriózní a je nutno se tomu vyhnout za každou cenu. To samé platí ve vztazích. BUĎ se vdáme z lásky za někoho milého, přitažlivého a zábavného, NEBO si najdeme spolehlivého, důvěryhodného otce pro naše děti, který vydělá haldu peněz a opraví kohoutek. A opět, pouze b je správně. Pokud si vybereme a, skončíme samozřejmě jako utrápená, rozvedená, podvedená ženská - a dobře nám tak!
 

Krása a její ideál

...aneb malá úvaha inspirovaná zážitky letošního léta. Chci ji psát, abych se vyhnula tomu, co se mi jinak dere pod prsty, co leží na mé klávesnici. Stesku po něm. Smutku, který je téměř půvabný ve své důvěrnosti. Vědomí, že pravděpodobnost, že prohraju, je všechno, jen ne malá. A že jsem si lhala, když jsem si namlouvala, že jsem již zvyklá ho ztrácet. Ne. Na některé věci si člověk nezvykne nikdy.

Dost mých nářků a zpět k tématu. Ke kráse. K pojmu, který zhruba posledních deset let převracím ze všech stran. Teoreticky i prakticky. V poslední době jsem však byla nucená mnohé své závěry přehodnotit.

Hledání krásy - nebo hledání ideálu krásy? Často od jednoho plynule přejdeme k druhému, chceme se přiblížit kráse coby něčemu absolutnímu. Nejspíš mě v tomto směru trochu poznamenala fascinace Platónem v prváku na vysoké. Mnoho let jsem strávila úvahami o dokonalé, absolutní kráse. Přece musí existovat. Krása, která přesahuje subjektivismus lidského vnímání.

Nebe, peklo, ráj

18. září 2018 v 20:56 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak... hádejte co? Jdu zas fňukat. A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek - a ne a ne se podařit ji vyhnat.

Protože jsem včera udělala něco, co pro mě bylo těžké, strašlivě těžké - s vírou, že volím menší zlo, protože už nevidím cestu k dobru. Respektive vidím. Nemyslím ale, že za těchto okolností je v mých silách obrátit na ni věci sama. Je nutné, aby mi s tím někdo pomohl. Respektive - jeden konkrétní člověk.
 


Rozpolcená

10. srpna 2018 v 20:59 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Tentokrát nečekejte nic hlubokomyslného. Potřebuju si vylít srdce. Potřebuju zas psát o tom, o čem nemám s kým mluvit. Protože včera jsem mluvila s ním. S Ním, jak jinak. Myslela jsem si, že jsem s naším rozchodem smířená. Že beru to, že se rozhodl se mnou už nic nemít. Dokonce jsem si i do jisté míry užívala všechny ty muže, co se o mě najednou začali zajímat. Je jich dost. Možný až moc.

A pak stačí, když se pan Hyde opije a na chvíli se opět promění v doktora Jekilla. Pár hezkých slov, stometrové hradby okolo mého srdce se zřítí a já si uvědomuju, že by stačilo jediné slovo, jedno jediné a já bych za ním zas běžela, jako tenkrát přes půl města, jako tenkrát přes půl Evropy.

To jediné slovo, které neřekne.

A srdce zamknout a zahodit klíč

Chtěla bych vám vyprávět. Několik desítek let starý příběh ženy, která se po otřesné zkušenosti rozhodla, že na otázku: "Komu dát místo v srdci?", odpoví jednoduše: "Už nikomu". Příběhy několika dalších žen, kterým se stalo něco podobného tomu, co ji přimělo k tomuto rozhodnutí. Následně přidám malé zamyšlení nad podobnou volbou a jejími motivy.

Věnováno všem těm, o nichž budu psát.

Kde to rodiče zvorali...?!

...aneb pár úvah na téma současná psychologie a především psychoterapie. Předesílám, že sama nejsem terapeutka, ale mám dlouholeté zkušenosti s pozorováním svých blízkých-pacientů. A některé věci mě za ty roky solidně zvedají ze židle.

Pokud přijdete k psychologovi, dotyčný obvykle začne pátrat po příčinách vašich problémů. To je samozřejmě logický krok a je to naprosto v pořádku. Často na to, abychom něco mohli řešit, prostě musíme vědět, odkud se to vzalo, lidově řečeno, kde je zakopaný pes. Tak tedy, jdeme spolu s terapeutem psa vykopat. A kde ho najdeme? V našem dětství, samozřejmě. A kdo ho tam zakopal? Naši rodiče, obvykle.

Názor, že naše psychické potíže mají kořeny v dětství a ve výchově, kterou jsme prošli, se v psychologii táhne, pokud je mi známo, přinejmenším od dob Sigmunda Freuda. V zásadě mu nelze mnoho vytknout. Obvykle bývá pravdivý. Ano, nejspíš jste zakřiknutí kvůli vašemu otci, co na vás pořád řval, úzkostliví kvůli úzkostlivé matce, perfekcionisti kvůli rodičům, pro které dvojka nebyla známka. Takový poznatek pro vás může být přirozeně užitečný. Je tu však jedno velké ALE. A sice:

co s tím dál?

Hořkost

22. července 2018 v 19:06 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Upřímně, cítím se mizerně. Jako by vše kolem mě i ve mně zhořklo. Jako by někdo nakapal do vody mojí duše jed - a ten jed mi teď koluje každou buňkou. Jo, pochopili jste to správně, píšu další fňukací článek. Za jediným účelem - pobrečet si na virtuálním rameni internetu.

Zdá se, že drahý se rozmyslel - a že verdikt zní ne. Alespoň to tak vyplynulo z kontextu, Bůh ví, jestli jsem to pobrala správně... Jeho ne, nebo ne jeho nemoci? Nemám sebemenší tušení, kdo z těch dvou tady rozhodoval - a pochybuju, že se to kdy dozvím. Asi by mě to nemělo překvapovat. Asi bych neměla brečet, když slyším kvanta nepěkných věcí, které slýchám už roky, roky to samé pořád dokola. A stejně brečím a stejně nadávám, vztekám se jak šelma s prackou uskřípnutou v železech.

Kam dál