Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Protože nikdo není na odpis

Podobné přitahuje podobné. V poslední době potkávám lidi s neuvěřitelnými osudy. Vypadají vyrovnaně, v pohodě, někdy doslova na vrcholu - a pak vyprávějí. Poslouchám příběhy o šílené bolesti. Jsou mezi nimi tací, kteří si prošli tím, čím před nedávnem já. Dnes už by to na nich nikdo nepoznal. Jako by mi říkali - "I ty můžeš. I ty se z toho můžeš dostat."

Jsou mezi nimi tací, kteří udělali to, co já. Poslouchám je - a ani mě nenapadne je odsoudit. Je tu jen soucit - a obdiv, že se dokázali s tím vším poprat. Konečně odpouštím sama sobě. Říkám si, že je to vlastně absurdní. Často sami sebe odsoudíme až do sedmého pekla za něco, co bychom u druhých ani nenazvali zločinem. Mít soucit sám se sebou je těžké, zatraceně těžké - a nezbytné zároveň.

Další příběhy. Žena s těžkou psychiatrickou diagnózou. Nepoznali byste to na ní. Má manžela a dvě děti. Tak ať mi k čertu nikdo netvrdí, že to nejde!!
 

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 8

18. června 2017 v 10:51 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
Zajímá vás, jak Filip postupuje s diplomkou - a s Alžbětou? Co je nového u Adlerů a Beerů? A především, jaký postoj k psychiatrii zaujímá dědeček, v čem spočívá jeho slavná Teorie - a co si myslí o vztazích mezi pacienty? To všechno a mnohem víc se dozvíte v následující kapitole. Nehledě na to, že se konečně ukáže, jak je to tou čajovou konvičkou.

Pokud po přečtení následujícího textu zatoužíte po setkání s prof. Adlerem, případně po tom, aby vás adoptoval, s politováním vám oznamuji, že mě to napadlo jako první. Takže nezavěšujte, jste v pořadí.

Ale možná si říkáte - jak si k čertu ta Miriam může dělat legraci z tak vážných věcí? Vždyť to se vůbec nehodí a je to nedůstojné! Stručně řečeno - zatímco tohle píšu, jeden můj blízký člověk bojuje o život. Jiný z mých nejbližších se zas v péči zmiňovaných psychiatrů rozmýšlí, jestli se mnou ještě kdy bude chtít mít něco společného. Nebo už si to rozmyslel? Nemám sebemenší tušení, momentálně neuvažuju o budoucnosti, dokážu přežít jen ze dne na den. Dělat si legraci, třeba i takhle nehoráznou, je pro mě způsob, jak odolat pokušení oběsit se na nejbližším stromě. To berte i jako vysvětlení, proč se v poslední době vyskytuju na blogu tak málo. Kolem mě zuří peklo - ale upřímně, v tuhle chvíli už ani nejsem zoufalá. Ničemu by to nepomohlo. Ničemu by nepomohlo ani vyjmenovávat tady všechny pohromy posledních měsíců, bylo by to zbytečně dlouhé a zbytečně deprimující.

Jak pravil Miloš Kopecký, který ostatně sám bojoval s bipolární poruchou: "Humor je nejdůstojnější projev smutku." Tak tedy vzhůru za Filipem do lepšího světa!

O Králi od jezera a Vypravěčce

21. května 2017 v 17:11 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
...aneb pohádka o tom, že láska a dobrý příběh mohou být společně silnější než samo peklo. Tak trochu pohádka, tak trochu sny a naděje, tak trochu víc vyprávění ze života. Tak trochu příběh o Miriam M. a jejím milém. Následující text je volně inspirovaný snem, který se mi zdál před třemi lety a který jsem popsala tady: O ďáblovi v jezeře. Proč psát o něčem, o čem jsem už psala? Protože příběh od té doby pokračoval. A to místy až neuvěřitelným způsobem. Zítra to bude rok, co se mi stal zázrak. Modlím se za další. Protože vím, že zázraky jsou. Stejně jako to ví Vypravěčka z následující pohádky.

Následující příběh je pro ty děti, kterými jsme kdysi byli, a které se nebály věřit příběhům, v nichž dobro vždycky nakonec zvítězí nad zlem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát právě pohádky, ale cítím, že teď je potřebuji. Snad proto mi chodí ve snech další a další. Slýchám příběhy, jako Vypravěčka, o níž si za chvíli povíme.

Následující text jsem psala pro Tebe, můj Králi od jezera. Kdyby ses ještě náhodou někdy stavil na tomhle blogu... U každého úderu klávesnice jsem myslela na Tebe.
 


Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 7

10. května 2017 v 7:55 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
Další díl příběhu o našem starém známém Filipu Adlerovi. Příběh jím zdaleka nekončí - bohužel ale nemůžu odhadnout, jak dlouho ještě přetrvá tenhle blog. Moje situace je mírně řečeno příšerná - a momentálně mou vlastní vinou. Zlomila jsem se pod tím břemenem, které táhnu, shodila ho na zem a začla řvát o pomoc. Bohužel jsem se neobrátila zrovna na nejvhodnější adresu. Lze předpokládat, že za to zaplatím - a že cena bude vysoká. Je ostatně všeobecně známo, jak končívali - nebo pořád končí? - koně, co už nemohli dál táhnout. Za činy, jako je tenhle, pro mě neexistují nízké trestní sazby. Můžu říct jediné - neudělala jsem to se zlým úmyslem a jestli se na někoho zlobím, tak jen na sebe.

Vám čtenářům děkuju za přízeň. Budu psát, dokud to půjde. (A třeba to půjde. Třeba dokážu od té propasti, do které mě to vtahuje, udělat alespoň pár kroků. Někde v hloubi duše bych pořád ještě chtěla. Někde v hloubi duše se pamatuju, že bylo už i mnohem hůř - a že to nakonec dobře dopadlo. Ostatně, není to zas tak dávno...)

A teď už konec keců o autorce a vzhůru za Filipem - respektive za jeho novou známostí. A jak brzy zjistíte, tentokrát to nebude známost jen tak ledajaká!

Pro lidskou důstojnost

23. dubna 2017 v 20:03 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Věřím, že každý člověk má svou hodnotu už jen proto, že je člověkem. Že lidství je cenné samo o sobě. Věřím tomu už dlouho - respektive dlouho jsem tomu věřila u všech, s výjimkou sebe samotné. Minulý článek jsem psala plná vzteku a hořkosti. Ten však po právě uplynulém víkendu naplněném zážitky docela zmizel. Nejspíš poprvé v životě jsem si uvědomila svou vlastní lidskou důstojnost, nejspíš poprvé neodvozenou od toho, jakou cenu mi připisují nebo nepřipisují druzí. Bylo to dojemné, neskonale dojemné - a právě proto píšu, píšu, abych ty pocity zaznamenala pro chvíle, kdy zas podlehnu pokušení litovat, že jsem se vůbec narodila.

Vždycky jsem si říkala, že tenhle pocit přijde, až něco velkého dokážu. Až se něco změní. Až se dostanu z toho šíleného cosi, v čem vězím už měsíc. Až se můj milý uzdraví. Až se vdám, jednou provždy pohřbím příjmení, které se mi nezamlouvá - a budu oslovována oním vznešeným slovíčkem Paní. Až porodím dítě. Až mi vyjde kniha. Až...

Jenže já nevím, co bude. Jestli nějaké až nastane. Logika mi říká, že pravděpodobnost, že se dostanu ven z toho, co se mi teď děje, je malá - tedy samozřejmě pokud se jako "dostat se ven" nepočítá i únik nohama napřed a v dřevěné bedně. Jelikož se mi tato perspektiva nelíbí, na logiku kašlu. Protože já VÍM, že cesta ven existuje - a že vše dobře dopadne. Dokud dýchám, doufám. A nutno říct, že po intenzivních meditacích dýchám o sto šest.

Protože nikdo jiný to neudělá

17. dubna 2017 v 21:46 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Víte, původně jsem chtěla být lyrická. Velmi, velmi lyrická, něžná a zasněná. Jenže se mi nějak nechce, nějak vůbec, což nejspíš souvisí s prořvanou nocí - nikoli v důsledku divokého sexu, ale dost ošklivých nočních můr. Navíc na návštěvě u rodičů, což mi bylo opravdu trapné.

Přečetla jsem za život kvanta knih o psychologii. Drtivá většina z nich mluvila o sebelásce. Další a další knihy - a já stejně strkala hlavu do písku, jako pštros, protože jsem nechtěla vidět pravdu. Že jsem jako máma, na kterou při rodinném obědě zas málem nezbyly brambory. Ani mazanec. Jakkoli teoreticky bylo všeho dost. Vždycky to měla takhle a já si vždycky říkala, že já tohle nikdy dělat nebudu, ne, já nikdy... No, asi tušíte, jak to dopadlo. Našla jsem si svého drahého a mámu věrně okopírovala, aniž by mi to došlo.

A teď tu sedím, nevyspalá už asi dva týdny - a začínám chápat, že všechny ty zatracený psychologický knihy měly pravdu. Milovat sama sebe - a co víc, v první řadě sama sebe - není sobectví. Znamená to udělat něco, co jinak nikdo jiný neudělá.

Nějakej lepší svět

31. března 2017 v 17:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
"Vybudujeme spolu jinej svět, lepší, než do jakýho jsme se narodili," řekla jsem mu někdy před dvěma měsíci. Nepamatuji se přesně, co řekl on. Nejspíš že to zkusíme, nebo že uvidíme (to je jeho oblíbené slovo... uvidíme... uvidíme...). Bůh sám ví, jak to dopadne. V poslední době je vše těžké. Nikdy nebyl s žádnou holkou v kuse déle, než deset měsíců. Deset měsíců uplynulo. A co bude dál? Nevím. On taky ne. Nikdo. Nebo nejspíš jen Ten nahoře - který nám však ponechává svobodnou vůli - jíž někdy užíváme k tomu, abychom si zpackali život, jak uznáme za vhodné.

Jenže i když je to zlý, i když je všechno ještě mnohem, mnohem, mnohem horší než teď, pořád něco zbývá. Vzpomínám si na jednu z básní Jiřího Ortena, na jednu z mých modliteb Zlého roku.

Že není beze dna, že je jen bez naděje,
že láska po konci a víra po pravdě je,
že po nekonečnu je ještě Devátá - - -

Jo, vím, že tohle už jsem tu citovala. Možná dokonce víckrát. V těch příšerných časech mi dotyčné verše pomáhaly nějak fungovat, nějak existovat. Protože člověk se vždycky může nějak hrabat dál, dopředu - pokud zbyla láska a víra. Víra v nějakej lepší svět.

Kam dál