Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

O Bohu, o smrti a o mém muži

Aneb co jsem v poslední době pochopila a uvědomila si, mohl by znít podtitul. A jo, vím, že název článku vypadá naprosto šíleně, jenže takhle tři slova dokonale vystihují současný obsah mých myšlenek. Houpačka se houpe jako o život. Vznáším se na obláčku - a hned zas čelím svým největším strachům. Pár dnů mám pocit, že mi vše docvaklo a cítím se pomalu jak Buddhova mladší sestřička - a hned zas div že nepropadám beznaději. Blázním radostí v náručí svého drahého - a o pár dnů později bulím sama schoulená na podlaze. A tak dále.
 

Jak se pozná dospělost?

Samozřejmě, oficiální verzi víme všichni. Osmnáct v občance. K tomu se může doplnit spousta dalších kritérií. Hotová škola, práce, odstěhování se od rodičů, schopnost postarat se sám o sebe, případně manželství... Napadne nás toho určitě dost a něco z toho nám může připadat úplně mimo. Jenže co když je tu ještě něco, něco, co nám nezaručí žádný diplom, ani sebelíp placené zaměstnání? Co když je jedno z důležitých kritérií...

...schopnost rozhodovat se sám za sebe a nést za to zodpovědnost?

Pravdě a lásce do očí

30. července 2017 v 22:15 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Témata, která se mi pořád vrací. Bez ohledu na to, jak je obojí v dnešní společnosti zprofanované. Vykašleme se na všechna ta pitomá klišé z novin a vraťme se raději k původnímu významu těch slov. Protože o pravdě a o lásce lze mluvit i jinak než ve stylu kavárenského rádoby intelektuála. Je to něco, co se - zbaveno veškeré klišoidní omáčky - nakonec týká každého z nás. A jelikož tohle je deníkový blog, chci psát o tom, jak se obojí týká právě mé maličkosti. O mé pravdě a o mé lásce.

Od chvíle, kdy jsem poznala svého nejdražšího, jsou o lásce vlastně celé tyhle stránky. O pravdě měly být už od počátku, vzhledem k názvu to snad ani jinak nejde. Možná i proto mě to vybrání mezi blogy dne poněkud vyděsilo. Sakryš, tohle je moje zašívárna - a najednou se mám stát známější?? Jenže s tímhle se při vstupu na internet musí počítat - a když už jsem se rozhodla "za svou pravdou stát", zvládnu to i před větším publikem.

"Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými," řekl Ježíš dle Janova evangelia. "Milujte se, pravdy každému přejte," spojil pravdu s láskou Mistr Jan Hus. Samozřejmě, oba mysleli pravdu v křesťanském slova smyslu. Pravdu víry, nebo jak to vyjádřit. Ale ta slova promlouvají i ke mně, jakkoli křesťanka nejsem. Pravdu nakonec potřebujeme všichni, bez ohledu na náboženství. A kohokoli z nás může osvobodit, když přestane lhát sám sobě.
 


Rozhodnutá změnit sebe

20. července 2017 v 19:43 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je mi tak nějak báječně a lehko. Koukám do zrcadla - a připadám si hezčí než dřív. Nejspíš proto, že mi ten nejúžasnější chlap na světě řekl, že jsem krásná. Nejspíš proto, že jakýsi jiný, těžko identifikovatelný hlas zašeptal - "Teď už to bude dobré. Teď už je to v pořádku". Nejspíš proto, že se zdá, že nevítaná zubatá návštěva s kosou se konečně sebrala a řekla si, že půjde obejdovat k jiným dveřím, než k těm našim. Nejspíš proto, že jsem se tentokrát nerozhodla jen změnit svůj život, ale hlavně změnit sebe.

Změnit svůj život už jsem jednou dokázala, bude to dnes něco přes rok. Tehdy se mi podařilo doslova proměnit své osobní peklo v ráj na zemi. Bylo to úžasné, bylo to skvělé, jenže... Jenže já zůstala stejná - a tak se rok s rokem sešel a vše se začalo zas hroutit. Prostě jsem si způsobila opět ty samé problémy, které mě předtím skoro zničily.

Teď už nemám kam utíkat. Vím, že tentokrát musím změnit sebe. A jsem rozhodnutá to udělat. Mám silnou motivaci. Lásku k jednomu báječnému člověku - a taky pud sebezáchovy.

Následující text nebude žádný výčet rad, jak změnit svůj život snadno a rychle. Necítím se povolaná k tomu komukoli radit, alespoň ne teď. Chci jen napsat o tom, jak se snažím měnit já sama. Pokud to někoho inspiruje, je to fajn - ale upřímně, píšu hlavně pro sebe, abych to měla černé na bílém a mohla si to pořád připomínat.

Nic není nemožné aneb Chvála logiky

K čemu může být běžnému smrtelníkovi dobrá teorie vědy, logika a puntíkatá žížala? Co užitečného si Miriam přeci jen odnesla z našeho slavného vzdělávacího systému? A proč jí nakonec došlo, že když nadává na logiku, je k ní vlastně hrozně nespravedlivá?

To dobré, co čas nesmaže

9. července 2017 v 19:14 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
V poslední době si začínám uvědomovat, co jsem vlastně udělala za chyby - a co že mě to dostalo do až takového - promiňte mi ten výraz - průseru. Tím nemyslím jen poslední osudový zkrat, ale i všechny ty malé či velké koniny před ním. Přistoupit k vlastním chybám konstruktivně je velice obtížné - znamená to odmítnout dvě nejoblíbenější strategie, co my lidé obvykle používáme. Strategie a), oblíbená hlavně ve vztazích, zní: za všechno můžeš ty! Strategie b) pro změnu: za všechno můžu já, jsem hrozná a nezasloužím si žít. Obojí je za prvé blbina, za druhé nám to znemožňuje cokoli změnit. Protože v obou případech jsme oběť a život s námi (a nás) tak nějak mlátí hlava nehlava.

Varianta c), jediná rozumná, zní oproti tomu: přijímám plnou zodpovědnost za to, co se podělalo, ale nehodlám kvůli tomu trpět až do konce života. Pokud to můžu napravit, napravím to. Pokud ne... děj se vůle Boží. A tohle je těžké. Strašně těžké.

Konečně jsem si udělala jasno v tom, co chci. Nevím, jestli mi to bude co platné. Nevím, co bude. Možná opravdu soud nad mou osobou na základě stanného práva. Ale pokud, jak zpívá Nohavica, "mě zítra ráno v pět ke zdi postaví", ještě pořád tam můžu stát rovně a bez pásky na očích. Ať se stane cokoli, přijmu to.

A tímto - zaplať Bůh! - končí vzdychací a fňukací část článku. Jelikož babrat se pořád v tom, co bylo špatné, k ničemu nevede, hodlám se dál zaobírat tím, co bylo pro změnu dobré. A sice, chci psát o tom, co se povedlo. A jelikož je mi tak nějak blbý psát na veřejný blog, co se povedlo mně - tak daleko jsem ve své snaze o sebelásku ještě nedošla, snad časem - budu psát o tom, co se ve vztahu ke mně povedlo jemu. Čím mi kdy udělal radost a za co jsem mu vděčná. Nevím, jestli si ten článek někdy přečte. Abych byla upřímná, píšu to hlavně pro sebe. Abych odvedla vlastní pozornost od neustálých výčitek, zlých myšlenek a tak dále.

Panenský Týnec, svatba a stesk po domově

1. července 2017 v 20:42 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Varování: tenhle článek není reportáž z cesty, ale spíš text ve stylu Milý deníčku... Kdo chce reportáž, nechť hledá jinde.

Výlety k létu prostě patří. A jelikož jsem se rozhodla chovat se tak normálně, jak jen situace dovolí, jeden jsem si naplánovala hned na začátek. A sice návštěvu Panenského Týnce, městysu na hranici středočeského a ústeckého kraje. Stejně jako mnoho jiných turistů mě nalákaly především články o zdejším nedostavěném klášterním gotickém kostele, který je prý centrem velmi pozitivní energie a pobyt v něm má pomáhat mimo jiné při léčbě depresí. A jelikož jsou momenty, kdy jste ochotni vyzkoušet naprosto všechno, rozhodla jsem se tam vydat.

"A to jedeš sama?" zeptal se mě večer předtím kamarád, kterého jsem potkala na jedné akci. Přikývla jsem. "Ale ne, proč s sebou nevezmeš nějakého pohledného mladého muže?" Tak jsem zabručela něco o tom, že přece ví, jak to mezi mnou a oním pohledným mladým mužem momentálně vypadá. Načež mi řekl, že myslel nějakého jiného. Načež ho já poslala do háje. K tomu přispěl i fakt, že se mi pokusil - doufám, že jen v legraci! - nasáčkovat do bytu, přičemž měl dost nemístné poznámky. Odpálkovala jsem ho konstatováním, že se radši nechám v noci znásilnit od někoho cizího na ulici, než od něj doma - při udávání kamaráda na policii bych totiž měla špatný pocit.

Jakkoli jsem celou situaci ustála a jakkoli ho částečně omlouvá, že byl opilý a (snad!) si dělal legraci, dokonale mi zkazil náladu. Zvláště náznaky typu: "až se s tebou ten tvůj rozejde, jsem tady a postarám se o tebe." Což je od něj sice na jednu stranu milé, ale na druhou mi to evokuje představu mě coby skoro-mršiny, nad níž krouží sup.

Jenže, vážení a milí mrchožrouti, musím vás upozornit na jeden drobný detail: Tato "mršina" je stále živá, zatraceně živá, a pokud se k ní přiblížíte, dostanete jednu přes zobák!

Kam dál