Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Jen tak si být...

Je mi fajn. Skoro až neuvěřitelně fajn. Připadám si jako dynamo. Energie ze mě skoro kape. Síla jara? Síla sexu, navíc s neobyčejným mužem? Kde vlastně jedna končí a ta druhá začíná? Nemám sebemenší tušení, podobají se jedna druhé až neuvěřitelně. A když se spojí, člověk se mění v jadernou elektrárnu. Fungující, ne po výbuchu. A víte, původně jsem chtěla psát právě o tomhle podivuhodném tanci základních energií, jenže... jenže teď se mi do nějakých hlubokomyslných úvah prostě nechce. Chce se mi jen tak vám poslat pozdrav - a podělit se o jeden alespoň pro mě hodně zásadní postřeh.

Protože ještě nedávno jsem se cítila provinila. Že mám tolik síly - a nevím, co s ní. Energie by se měla přece zaměřit. Koncentrovat. Směřovat k cíli. A já přitom dělám milion různých věcí. Miluju se, tančím, přesazuju kytky, zdobím byt, píšu, chystám se na rekvalifikaci, na další studium, běhám po lesích... Aniž bych před sebou viděla nějakou jednoznačnou metu, za níž bych se pachtila. Momentálně neplánuju spasit svět ani své blízké, nehodlám se dopracovat k Nobelovce, získat doktorát... jo a zajistit světový mír taky ne.

Ale - co když je to tak v pořádku? Co když je v pořádku vykašlat se jednou na výkon, výsledek, vítězství - a prostě si jen užívat tu prostou skutečnost, že jsme naživu?
 

Příliš mnoho orgasmů

6. května 2018 v 18:38 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...aneb pár slov o tom, kterak jsem našla jednu velmi drzou odpověď na otázku, proč sňatek z rozumu prostě NE. Ale ještě předtím bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kdo jste pod minulým článkem o sňatcích z rozumu zanechali svůj komentář, či se k němu vyjádřili nějakým jiným způsobem, a pomohli mi nenechat se zmanipulovat příbuzenstvem. Děkuju vám, jste skvělí!

A teď už k věci. Totiž, přišla jsem na to. Až mi zase někdo předhodí, že jsem stará, neměla bych si vybírat a měla bych dát šanci jednomu ze zájemců, kteří víceméně všichni patří buď do kategorie ťuňťa/blonďatý ťuňťa/ošklivý blonďatý ťuňťa, protože mi přeci utíkají roky a láska je stejně jenom kec do básničky... no, zkrátka takový člověk se dočká následující odpovědi:

"Nemůžu. Na to jsem zažila až moc orgasmů!"

Pohřebácká romance

3. května 2018 v 18:05 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
...aneb povídka o tom, že váš princ na bílém koni se může objevit někde, kde byste ho opravdu, ale opravdu nečekali. A sice - v pohřebním ústavu. Podtitul by patrně mohl znít: můj princ v černém pohřebáku. Aneb šibeničnímu humoru třikrát hurá! A kdo nemá rád morbidní vtípky, ať prosím zmizí radši hned, než stihne utrpět trauma.

Poznámka: následující text vznikl na jaře 2015, kdy jsem se nacházela v obtížné životní situaci až nepříjemně podobné tomu, co zažívám nyní. Tehdy jsem se z ní dokázala dostat. Doufám, že se zadaří i podruhé, protože... mě už to bulení prostě nebaví! A tak se snažím smát, jak to jde, i třeba vtipům černějším než moje kočka.
 


Když sňatek, tak z rozumu?

30. dubna 2018 v 16:47 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
"Princ na bílém koni není, nepřijde, neexistuje - a abychom nezapomněli, začínáš být stará." Tak lze ve stručnosti shrnout obsah rozhovoru s rodinou, který jsem tento víkend absolvovala během jedné obligátní návštěvy.

Začalo to nevinně. A sice tím, že jsem neprozřetelně přihodila k dobru dle mého mínění úsměvnou historku, kterak mi v práci nadbíhá jeden klient. Pokud máte komunikativní zaměstnání, v rámci kterého potkáváte různých lidí víc než dost, takové věci se vám prostě občas stanou. A samozřejmě je to lehce nepříjemné - klienta nelze odpálkovat se stejnou razancí, jako jiné ctitele. Musíte zůstat profesionální. Což dělám. Vysvětlila jsem mu, že vzhledem k typu našeho vztahu by bylo nevhodné vídat se mimo. Tak nenaléhá na rande a pro změnu píše. Neodpovídám víc, než musím.

Nechme ale mého klienta být - a doufejme, že i on nechá mě - a vraťme se k jádru pudla. Totiž k mým příbuzným. Jak jsem se zmínila, že o mě jeví zájem muž podobného věku, pracující ve slušně vydělávajícím oboru, který se navíc zdá být hodný, hned se ze všech stran sesypaly rady, které lze shrnout asi takto: "Jdi s ním na rande, jdi s ním na rande!"

Skutečnost, že k dotyčnému necítím NIC, dokonce ani fyzickou přitažlivost, ani pitomou touhu se s ním vyspat, odbyli jako nepodstatnou. Protože dle jejich názoru:

Jsem tedy blázen?

26. dubna 2018 v 17:48 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
UPOZORNĚNÍ: následující článek NENÍ ze současnosti, napsala jsem ho v září 2016. Narazila jsem na něj náhodou při přehrabování se v archivu. Tehdy jsem ho nezveřejnila, protože... mi prostě přišel jako moc silné kafe. Dnes už to tak nevnímám. Ne po tom, co jsem psala a píšu letos. Stručně řečeno, ten článek se mi zdá dobrý a myslím, že je škoda, aby skončil v propadlišti dějin. Takže ho nyní zveřejňuji. Jako kapitolu z příběhu, který neměl šťastný konec. Jako připomenutí toho, že dřív jsem psávala líp.

Jsem tedy blázen?


...asi jo, když tyhle věci píšu na anonymní, nicméně stále veřejný blog. Jenže jsou tu otázky, které musím položit, křičet je nejen Pánubohu do oken, ale také kamsi do prostoru, kde je možná uslyší nějací lidé. Asi je nadhodím zmateně. Upřímně, cítím se dost mizerně.

Musí si dospělý člověk vždy a za všech okolností poradit sám? Je teplá náruč a útěcha něčím, na co má nárok jen malé dítě? Jsem zbabělá, protože mám pocit, že bych strašně, strašně moc potřebovala trochu opory? Vědět, že ruka toho, koho mám ráda, mě zachytí, když budu padat?

Mám hrozný strach.

Cítit, či necítit?

23. dubna 2018 v 17:23 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Právě se chystám udělat to, o čem jsem si přísahala, že to nikdy neudělám. (Po kolikáté už porušuju nějakou svoji zásadu? Radši nepočítat...) A sice, chystám se psát nadávací článek. Zoufalý článek. Fňukací článek. Prostě udělat z tohohle blogu žumpu mých pocitů, kterou nikdy být neměl. Jenže... já to psaní potřebuju. Potřebuju ho víc, než sex, víc, než alkohol, víc, než čokoládu, snad dokonce i víc než lásku. Jsem písmenko-holik. Tenhle blog slouží k ukájení mé závislosti. Pohoršuje-li vás to, prostě to nečtěte. Tak.

Být, či nebýt, ptával se Hamlet. Zkoušela jsem to po jeho vzoru taky, výsledkem ovšem bylo zjištění, že na "nebýt" jsem moc velký srab. Nebo jsem moc zvědavá. Zvědavá na to, co bude dál. (Zvědavá zní oproti srabovi líp.)

Kladu si tedy jinou otázku - a troufám si tvrdit, že je stejně osudová. Cítit, nebo necítit?

A tím nemyslím pach kuřete, co jste připálili, nebo váš parfém. Myslím emoce.

A oči raději nezavírám

Někteří lidé rádi zavírají oči, když je něčeho příliš. Radosti nebo bolesti, na tom málo sejde. Zavírají oči v momentech extáze, v momentech, kdy třeští radostí. Zavírají oči dokonce i při milování.

Na rovinu, nikdy jsem jim nerozuměla. Veškerou extázi, divokou, k zbláznění živou radost, jsem prožila s očima dokořán. Protože je škoda se od té vší nádhery vzdálit, byť jen o stěnu víček. Protože je škoda jen vteřinu nevidět, protože je škoda se vzdálit od světa, který se právě ukazuje ve své zázračnosti. Ke štěstí patří krása a krása je od toho, aby byla viděna. Stejně tak je škoda utíkat do tmy od muže, se kterým se milujeme - a pokud jsme při tom pod širým nebem, pak i od oblohy. V těch chvílích se zdává, jako bychom koukali Pánubohu přímo do okem - a ta okna jsou zcela bezpochyby dokořán.

Je tu však ještě jeden důvod. Ten tichý hlásek, který je v momentech extáze vždy přítomen. (Má to tak každý? Nebo ho slýchám jen já? Netuším. Vím jen, že extáze bez něj je pro mě jen bezobsažná hypotéza.) Co říká? Šeptá tiše do ucha: hora ruit! Hodina pádí! A vidíš, jak rychle! Nenech utéct ani nanosekundu, soustřeď se všemi smysly, carpe diem, protože... copak je máš spočítané, ty vteřiny? Ne, netušíš. Možná je tahle, právě tahle, poslední ve štěstí. Možná je poslední vůbec. Memento mori. A smrt se připomíná, číhá za extází jako hladový vlk.

Kam dál