Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Ty to dokážeš!

8. října 2017 v 21:50 | Miriam M. |  Magistra vitae - Miriam hovoří s Miriam
Následující článek píšu hlavně pro sebe. Je ale věnován komukoli, kdo se momentálně nachází psychicky totálně na dně a potřebuje trochu povzbuzení. Pokud nevíte, o čem je rubrika Miriam hovoří s Miriam, mrkněte sem na úvod: Miriam hovoří s Miriam - co, proč, nač a jak. A teď už konec zdržování, když už mě jednou osvítila inspirace, je třeba ji zachytit, než zase uteče a nechá mě uprostřed temnoty.

Čert sám ví, kde se vzala, ale je tu zase. Ta, kterou jsem kdysi nazvala Paní. Ta, kterou jsem částečně popsala v povídce Psychiatr, slepice a čajová konvička jako Beky Beerovou. Mé starší já alias vysněná verze mé budoucnosti. Duševně zdravá jako rybička, provdaná za mého drahého, matka tří dětí, terapeutka pomáhající psychicky nemocným lidem a jejich rodinám a příležitostná umělkyně. Ne, vůbec nejsem ambiciózní... Respektive - ležím v blátě s posledními zbytky životní energie a sny velikosti Empire State Buildingu. Ale...
 

Až se jednou probudím ze smrti...

25. září 2017 v 21:53 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
aneb malá báseň v próze velmi volně inspirovaná Halasovým Já se tam vrátím. To g ve slovním spojení "cigánský děcka" píšu schválně, vymyslel to tak můj drahý. A berte to jako vyjádření sympatie, i když poněkud zvláštní.

Víte, poslední dny jsou zlý. Hodně. Brečím, než jdu ráno do práce. Brečím, když se z ní vrátím. Brečím večer před spaním. Někdy brečím i v té práci. A někdy si říkám, že už fakt nemůžu.

Ale pak si řeknu, že ho mám ráda a že on má rád mě. A že tahle apokalypsa nepotrvá věčně. Že jednou zas budeme spolu a všechno bude tak nějak na svým místě. Že se jednou z týhle hrůzy dostaneme, že přijde den, kdy jemu bude dobře a já... se probudím v jeho náručí, probudím se ze smrti.

Možná je ta víra ujetá a tak dále. Mně ale brání lehnout si na koleje a nechat nejbližší rychlík, ať mě osvobodí od bolesti. Protože něco ve mně pořád věří v život. A to mě chrání před smrtí. Ze které se jednou probudím.

O lásce, o čase... a příběhu jedné regrese

12. září 2017 v 22:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Dnes jsem se odhodlala podstoupit regresní terapii. Respektive - už podruhé. A zatímco poprvé jsem uviděla všechno, jen ne pěkné věci, dnes jsem nahlédla do života, který byl jedním slovem úžasný. Respektive, ono vlastně houby sejde na tom, jestli žena, kterou jsem viděla, byla opravdu mým minulým já, jestli věříte v reinkarnace a tak dále. Ten příběh je natolik moudrý, že si ho prostě nechci nechat pro sebe. Protože mi přinesl odpovědi na spoustu otázek, které si momentálně kladu - a myslím, že je může přinést klidně i náhodnému čtenáři.
 


Varhany, vina a... normální život?

3. září 2017 v 22:21 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Někdy si říkám, kde se to v člověku bere. Ta drzost a kuráž, když víte, že vaše situace je strašlivá - a vy na všechnu tu hrůzu stejně prostě vypláznete jazyk a cítíte se dobře. Jednoduše za tím příšerným zabouchnete dveře a hupnete do světa, kde vaše běsy neexistují. A tečka. Něco podobného se mi podařilo tento týden. A mohlo za to kouzlo jménem varhany.

Mám pro tenhle hudební nástroj slabost, jakkoli nejsem praktikující katolička a na mše jsem nikdy nechodila. Ale ty momenty, kdy píšťaly rozezní starodávný kostel, v sobě mají něco posvátného. Ten večer na koncertě se mě hudba prostě chopila, vytáhla mě z toho bahna, ve kterém se plácám, a ukázala mi docela jiný svět. Vidím sebe samotnou a své sny... Vidím se v náručí svého drahého... Vidím se, jak tančím až do padnutí... Vidím se v bílých šatech na své vlastní svatbě... Vidím se, jak křičím do oblak, na celý svět: "Bože, děkujuuuu!" Nade mnou létají ptáci a já si připadám jako jeden z nich, svobodná, volná, nezlomená. Ptáci s křídly andělů. Andělé podobající se ptákům.

O Bohu, o smrti a o mém muži

18. srpna 2017 v 16:45 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Aneb co jsem v poslední době pochopila a uvědomila si, mohl by znít podtitul. A jo, vím, že název článku vypadá naprosto šíleně, jenže takhle tři slova dokonale vystihují současný obsah mých myšlenek. Houpačka se houpe jako o život. Vznáším se na obláčku - a hned zas čelím svým největším strachům. Pár dnů mám pocit, že mi vše docvaklo a cítím se pomalu jak Buddhova mladší sestřička - a hned zas div že nepropadám beznaději. Blázním radostí v náručí svého drahého - a o pár dnů později bulím sama schoulená na podlaze. A tak dále.

Jak se pozná dospělost?

Samozřejmě, oficiální verzi víme všichni. Osmnáct v občance. K tomu se může doplnit spousta dalších kritérií. Hotová škola, práce, odstěhování se od rodičů, schopnost postarat se sám o sebe, případně manželství... Napadne nás toho určitě dost a něco z toho nám může připadat úplně mimo. Jenže co když je tu ještě něco, něco, co nám nezaručí žádný diplom, ani sebelíp placené zaměstnání? Co když je jedno z důležitých kritérií...

...schopnost rozhodovat se sám za sebe a nést za to zodpovědnost?

Pravdě a lásce do očí

30. července 2017 v 22:15 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Témata, která se mi pořád vrací. Bez ohledu na to, jak je obojí v dnešní společnosti zprofanované. Vykašleme se na všechna ta pitomá klišé z novin a vraťme se raději k původnímu významu těch slov. Protože o pravdě a o lásce lze mluvit i jinak než ve stylu kavárenského rádoby intelektuála. Je to něco, co se - zbaveno veškeré klišoidní omáčky - nakonec týká každého z nás. A jelikož tohle je deníkový blog, chci psát o tom, jak se obojí týká právě mé maličkosti. O mé pravdě a o mé lásce.

Od chvíle, kdy jsem poznala svého nejdražšího, jsou o lásce vlastně celé tyhle stránky. O pravdě měly být už od počátku, vzhledem k názvu to snad ani jinak nejde. Možná i proto mě to vybrání mezi blogy dne poněkud vyděsilo. Sakryš, tohle je moje zašívárna - a najednou se mám stát známější?? Jenže s tímhle se při vstupu na internet musí počítat - a když už jsem se rozhodla "za svou pravdou stát", zvládnu to i před větším publikem.

"Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými," řekl Ježíš dle Janova evangelia. "Milujte se, pravdy každému přejte," spojil pravdu s láskou Mistr Jan Hus. Samozřejmě, oba mysleli pravdu v křesťanském slova smyslu. Pravdu víry, nebo jak to vyjádřit. Ale ta slova promlouvají i ke mně, jakkoli křesťanka nejsem. Pravdu nakonec potřebujeme všichni, bez ohledu na náboženství. A kohokoli z nás může osvobodit, když přestane lhát sám sobě.

Kam dál