Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Déjà vu a vzpomínky starší než vy sami

17. února 2013 v 21:54 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Tento záhadně působící termín z francouzštiny znamená v doslovném překladu "už viděný". Jenže - v tom je právě háček. Nejde totiž o něco, co byste doopravdy někdy dříve spatřili - vašima současnýma očima!


To je samozřejmě třeba blíže vysvětlit. Ovšem s déjà vu se to má jako s láskou - tomu, kdo to zažil, to vysvětlovat nemusíte - tomu, kdo to nezažil, to nevysvětlíte. Přesto se pokusím alespoň o základní objasnění - třeba se to zdaří díky příkladům a popisu mých vlastních zážitků.



Déjà vu se obvykle týká nějakého místa. Přijedete do města, kde jste nikdy předtím nebyli - a přesto vám přijde podivně povědomé. Vysvětlení se nabízí celá řada. Skeptik vás okamžitě poučí, že jste dané místo už kdysi navštívili - a pak na to zapomněli. Co když lze ale něco podobného s jistotou pádnými důkazy vyvrátit? I tehdy si skeptik ví rady - prohlásí, že jste o dotyčném městě tedy četli - nebo viděli dokument v televizi. Či slyšeli vyprávět, koukali se na kamarádovy fotky… Racionálních námitek je celá řada. Zbývá ovšem ještě jedno vysvětlení - a sice, na daném místě jste skutečně už někdy byli - jenže ne v tomto životě!


Samozřejmě, reinkarnace je pilulka, kterou nespolkne každý. Někteří zarytě věří, že duše vlastně neexistuje, natož aby byla nesmrtelná - jiné zase vede jejich náboženství k úplně jiné představě o posmrtném životě. Nechci tady nikoho "obracet" na své názory týkající se převtělování - jakkoli je lze podložit překvapivě racionální argumentací - ale o tom někdy jindy. Řeknu jediné - věřím, že lidská duše neumírá spolu s tělem - a reinkarnaci považuji zkrátka za nejlogičtější vysvětlení toho, co se s ní následně děje. Ostatně, ne jen já - tento názor lze vysledovat napříč civilizacemi - dokonce i v některých dnes zaniklých odnožích křesťanství, ale to by bylo na obsáhlejší exkurs do historie…


Zpět k déjà vu. Jeho projevy mohou být různě intenzivní. Četla jsem o lidech, kteří přijedou do cizího města - a jsou schopni se v něm dokonale orientovat. O lidech, kteří dokázali popsat, jak dotyčné místo vypadalo před několika desetiletími - či staletími - aniž by danou problematiku kdy studovali. Ne vždy je ale déjà vu takhle silné. Může se jednat prostě o pocit. Pocit, že dané místo už znáte. Že se tam cítíte doma. Že tam zkrátka patříte.


Takhle to alespoň probíhalo u mě. Svůj příběh vám ovšem neprozradím celý - a zamlčím podrobnosti. Ne že by byly nějaké skandální - jen zkrátka nechci ohrozit svou anonymitu, chci stále zůstat skrytou blogerkou - a díky tomu si zachovat svoji dosavadní otevřenost. Ostatně, tenhle blog se nejmenuje Confiteor jen tak pro nic za nic.


Tak tedy - začalo to už před lety. Uviděla jsem film. Film, který kromě mě sledovaly desetitisíce lidí - aniž by na ně nějak mimořádně zapůsobil. Mně ale obrátil život vzhůru nohama. Doslova na první pohled jsem se zamilovala do země, v níž se odehrával. Do země, kterou jsem nikdy předtím nenavštívila. Ani moji rodiče. Co následovalo, bylo hotové šílenství. Naučila jsem se jazyk té země, studovala její dějiny a kulturu… Byla a jsem tím doslova posedlá. Má vášeň ze mě udělala tu, jíž jsem dnes. Bez ní by se můj život ubíral jinými cestami.


Svým racionálně uvažujícím přátelům pokaždé tvrdím, že vše způsobil jen ten jediný film. A podivuji se, že mi to při své racionalitě věří. Toto vysvětlení totiž dvakrát logické není. Jak by jediný film mohl zapříčinit tak bláznivý obrat v lidském životě? A proč zrovna u člověka, který s ničím podobným nepřišel nikdy dřív do kontaktu? Nikdo v mé rodině nehovoří jazykem té země, nikdo se o ni zvlášť nezajímal. Totéž platilo i o mých tehdejších přátelích. Opravdu mohl pouhý film vytvořit podobnou vášeň? Nebylo by logičtější vysvětlení, že zkrátka jen uhodil na strunu, která ve mně už dávno byla, připravená, až ji něco rozezvučí? Ale kde se ta struna vzala?


Pak jsem získala možnost tu zemi navštívit. Její hlavní město mě doslova uchvátilo. Měla jsem pocit, že ho znám odjakživa. Že tam patřím. A dodnes o tom místě mluvím jako o svém skutečném domově, své pravé vlasti. Mí přátelé to berou jako žert, smějí se, když se o cizím národě vyjadřuji v první osobě množného čísla. Pro mě to ale vtip není. Zkrátka to tak cítím.


Zvláštní je, že obzvlášť intenzivní jsou mé pocity ve starých čtvrtích města, které pamatují určitou historickou dobu. Právě v nich se mé srdce cítí nejlépe, nejvíc ve svém živlu.


Před lety, když to celé začalo, mi mamka s babičkou často žertem říkaly: "Tys v té zemi musela už někdy žít, tohle jinak není možné." Tehdy jsem se tomu smála. Dnes už se nesměju.


Je tam cosi, co způsobuje, že dokážu bez problému "zaplout" mezi místní. Lidé se mě, cizinky, často ptají na cestu. Odpovídám. Obvykle správně.


Tolik k mým zážitkům s "déjà vu". Někdy příště se zmíním o dalších - protože tímhle celá ta podivná anabáze zdaleka nekončí. Snažíme se ji celou co nejlépe pochopit. Protože vím, že jinak nemám šanci poznat sebe samotnou. Tahle věc se stala jednou z nejdůležitějších součástí mého bytí. Chci proto znát její původ. Vědět, díky čemu jsem tou, kterou jsem. A mám pocit, že tomu konečně pomalu začínám přicházet na kloub.


Ještě poslední poznámka k déjà vu. Totéž, co s místy, se vám může stát i s lidmi. Pocit, že někoho znáte už velmi dlouho, ačkoli ho vidíte poprvé. Že mezi vámi existuje pouto, které nedokážete pořádně popsat - ale ani zničit. Nemůže být déjà vu nakonec tím jediným logickým, smysl dávajícím vysvětlením lásky na první pohled? Jiné podle mě neexistuje. Nemůžete doopravdy milovat někoho, aniž byste znali jeho duši. Co když máte ale pocit, že duši člověka, se kterým jste se právě potkali, ve skutečnosti znáte? Že už jste někdy, možná velmi dávno, měli možnost ji prozkoumat?


Sama jsem ale tuhle formu déjà vu zatím nikdy nezažila. Mé lásky nikdy nevznikaly úderem blesku, tvořily se během dlouhých měsíců.


Zbývá už jen rada na závěr - pokud jste se s déjà vu setkali, mávněte rukou nade všemi, kteří si při poslechu vašeho vyprávění ťukají na čelo. Přijměte to, co se stalo, jako dar. Pokud se budete danou událostí víc zabývat, přinese vám něco krásného. Možnost lépe porozumět sami sobě. A není nakonec právě to nejdůležitější?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nishanath Nishanath | Web | 18. února 2013 v 12:46 | Reagovat

ja takmer stále zažívam déja vu , ale je to skôr pri nejakých situáciách. A to s tým filmom tak ja to mám veľmi podobne :) a dobre napísaný článok ;)

2 Auril Auril | Web | 18. února 2013 v 20:13 | Reagovat

Já pořád nevím, jestli na tyhle záležitosti věřím, či ne. Říkám si, proč by duše (existuje-li něco takového), která si své již "odžila" měla "žít" znovu a znovu a znovu? Proč by neměla dostat možnost jiná, nová duše? Pokud by toto opravdu existovalo, řekla bych, že jsem byla vojákem 2. světové války. 1939 - 1945 období, které mě něčím naprosto fascinuje a vzbuzuje u mě dost intenzivní pocity snad odjakživa. Nicméně by možná bylo spíš divné, kdyby 2.sv.v. nechala kohokoliv chladným. A další období co mne zajímá je Anglie 16.st.  Hmmm?
Každopádně nějaký tvůj článek o reinkarnaci si ráda přečtu.
Pokud jde o Déjà vu, myslím si, že jsem ho nezažila... nebo si to alespoň nevědomuji.

3 Říjnová Říjnová | Web | 18. února 2013 v 23:31 | Reagovat

Já to mám spíš se situacemi, je to jako blesk z čistého nebe, úplně zásah. Spíš to ale připisuju snům.
Ale stalo se mi jednou, že jsem asi na dvě vteřiny cítila zmatek, zoufalství a prostě pocity, co prožívala osoba, do které jsem byla zamilovaná a ona do mne. V ten okamžik jsme zrovna byly každá jinde, ale pamatuju si, že jsem se opřela o zeď. Možná je to nesmysl, ale já si myslím, že se mi to stalo...

4 Miriam M. Miriam M. | 21. února 2013 v 14:56 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že ve "filmových" zážitcích nejsem sama. Když se mi to tehdy před lety stalo, moje okolí si svorně ťukalo na čelo. Ale nakonec s tím přestali, protože viděli, že celá věc přinesla hodně dobrého.

[2]: Uvidíš časem. Časem zjistíš, jestli je tohle pojetí pro Tebe správné nebo ne. Mě samotnou ze začátku představa reinkarnací děsila. Dnes je to ale naopak, zdá se mi uklidňující.
K Tvému postřehu - sama to vidím tak, že duše si zkrátka nestihne za jeden život "odžít" všechno. Člověk umře, aniž by našel smysl života, pochopil všechno, co potřebuje. A tak se vrací a hledá dál. A myslím, že za to obrovské množství let, co svět trvá, se určitě dostane na všechny.
Ani mě 2. světová válka nenechává chladnou, jestli je to jenom proto, že se o ní celkově hodně mluví a píše - nebo jsem ji opravdu kdysi zažila, to nevím. Život, na který si dokážu vzpomenout zdaleka nejlépe, se odehrál o dost dřív. Je pravda, že v souvislosti s 2. světovou válkou se mi čas od času zdají hodně ošklivé sny, ale nevím, zda za tím hledat něco hlubšího, není to mé období číslo jedna.
A díky, doufám, že k dalšímu vyprávění se dostanu co nejdříve.

[3]: Jako nesmysl to nevypadá, znám lidi, kteří podobné věci prožili víckrát. Stává se to hlavně u těch, mezi kterými je silná citová vazba - takže pokud jste se vzájemně milovali, nezdá se mi to nijak nepravděpodobné.
Něco podobného funguje mezi mojí babičkou a tetou, předávají si pocity, myšlenky, někdy celé informace.
Díky za popsání zajímavého zážitku!

5 Sheridan Sheridan | Web | 24. února 2013 v 16:06 | Reagovat

Hezký článek! Já prožívám déžaví hodně často, ale ne k místu či k osobě, ale k situaci, kterou jsem už zažil. A používám i stejná slova a najednou si uvědomím, že jsem to už říkal, dělal. Je to hodně zajímavý fenomén!

6 ~ Vesmírná Sestra Ƙɦɑɭɪɑ☯ ~ Vesmírná Sestra Ƙɦɑɭɪɑ☯ | Web | 2. března 2013 v 12:43 | Reagovat

Úžasný článek jako vždy. S dejavu mám tunu zkušeností, hlavně tedy co se týče lidí. 2 z mých lásek vznikly na první pohled, sice jen z mé strany, ale byly. Pamatuji si i na minulé životy, i když ne vždy je to výhoda, jsem za to ráda. :)
Fakt super, početla jsem si :))
Jinak tyto m¨pocity mívám když jsme s nějakou skupinkou lidí... S tou určitou skupinkou, kterou znám už celou věčnost... ♥ ^^

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. března 2013 v 22:06 | Reagovat

[5]: Situace je další možnost, já ji neuvedla proto, že s ní nemám (bohužel) moc osobních zkušeností.

[6]: Lásku na první pohled bych někdy chtěla zažít - ale myslím si, že se mi vyhýbala hlavně proto, že jsem až donedávna nevěřila, že je možná.
Každopádně je úžasné, že Ty a Tvoji kamarádi jste se takhle znovu našli.
A jsem ráda, že to bereš takhle, vzpomínky ne vždy bývají příjemné - ale mně osobně přinesly jedno velké plus - uvědomila jsem si, že už celé věky opakuju stejnou chybu - a že mám možnost to tentokrát udělat jinak.

Každopádně díky vám všem za komentáře, je báječné si uvědomit, že člověk není s podobnými zážitky zdaleka sám.

8 blažena blažena | Web | 13. března 2013 v 7:46 | Reagovat

I mně se něco podobného stalo, byli jsme po svatbě prohlížet s manželem jednu chatu v Dobřichovicích u Prahy. Jeli jsme tam na inzerát a už když jsme přicházeli blíž, tak mi přišlo, že to tam znám a neuměla jsem si to vysvětlit.
Zazvonili jsme a paní nás vpustila dál, když jsme se dostali na terasu, odkud byl překrásný výhled, protože chata stála na skále, začínala jsem mít tušení, že jsem snad v té chatě musela už být.
Potom jsme se ještě šli podívat do sklípku, a když jsme scházeli dolů po schodech, tak ze mne vypadlo, jestlipak je tam ještě ta studánka a paní zůstala jako zkoprněná a ptala se, odkud to vím, že mají ve sklípku studánku, že to v inzerátu nebylo...
Chata se stavěla někdy kolem roku 1920 a já se narodila v roce 1951 a majitelka chyty nebyla původní majitelka, chatu od někoho koupili a já v té době nechtěla pátrat, dneska bych se asi o tu věc zajímala....

9 Miriam M. Miriam M. | Web | 16. března 2013 v 20:29 | Reagovat

Tohle zní přímo neuvěřitelně - ale zároveň to vypadá naprosto logicky. Myslím, že by stálo za to zjistit o tom místě víc, mohla by ses tak dozvědět zajímavé věci o sobě samotné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama