Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Prosinec 2013

Sotva se sejdeme

21. prosince 2013 v 20:21 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Pro útěchu. Jako tichý rozhovor s vlastním smutkem. O tom, že žádný vztah nikdy doopravdy nekončí. Psáno 2. dubna tohoto roku. Kdy jsem zoufale potřebovala slyšet povzbudivá slova - a tak jsem je pro sebe napsala. Naškrábala si je do sešitu a pak mnohokrát četla. Má malá básnická psychoterapie, metoda, kterou používám často a ráda. Funguje.


Čím to, že já Manon... Kacířské úvahy o lásce

17. prosince 2013 v 19:03 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
"Čím to, že já Manon, tak šťastna jsem? Čím to, že já Manon, se líbím všem?" Čtu původní románovou verzi od Prévosta d'Exile - a myslím na Nezvala. Protože opravdu dobrá poezie dovede proniknout i tam, kam próza nedosáhne. Pokud se tedy nestane básní v próze… Odbíhám. Zpět k Manon. Líbit se všem… Nechtěli jsme to alespoň na okamžik všichni? Být obdivovaní, obletovaní, milovaní? Čím větším počtem ctitelů či ctitelek, tím lépe. Mysleli jsme, že budeme šťastní.


A pak se nám to možná alespoň do určité míry podařilo. Pochopili jsme, že mít pár obdivovatelů je až překvapivě snadné. Že lidé, kteří nás zahrnou hezkými slovíčky - a ne vždy jen za účelem rychlého vysvlečení z šatů - jsou k dostání pomalu na každém rohu - někdy doslova a do písmene.


Někteří zmizí stejně rychle, jako se objevili. Jiní jsou vytrvalí. Naše telefonní číslo vypátrají bůhvíkde a volají a volají… Nebo za námi běhají jako pejsci, přičemž si nejsme vědomi, že bychom je kdy cvičili. Nebo--- Je tisíc různým způsobů. Brzy nám ale přijde, že je jeden jako druhý.

A přece se točí!

13. prosince 2013 v 22:32 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Co? Svět, váš i můj. Ať už se stane cokoli. Nic doopravdy nekončí. Pouze se proměňuje.

Nekončí ani tenhle blog. I když to s ním vypadalo všelijak. Měla jsem pocit, že už ho nedokážu snést. Jako by na mě ze všech jeho písmen koukal on, moje láska k němu. To jsem si opravdu myslela, že se od něj osvobodím, když sem přestanu přispívat? Netuším. Vím jen, že jsem padala. Kamsi do tvůrčího pekla. Naštěstí však ne dost hluboko.

Ne, netvrdím, že jsem se se vším vyrovnala. Vím ale, že nikdo neudělal nic špatně. To, co se stalo, nebyla chyba. Jeho ani moje. Prostě k tomu došlo.