Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červen 2014

Ten pocit, když všechno tak nějak dává smysl

8. června 2014 v 18:10 | Miriam M. |  Orbis pictus - bláznivé počiny mých tužek, pastelek a fotoaparátu
...navzdory tomu, co se zrovna děje. Je zde to podstatné - a pak už na okolnostech mnoho nesejde. Vyjádřeno obrazem.

Proč? Projíždím výpis článků na téma týdne a s hrůzou zjišťuji, že jediný byť jen trochu optimistický aby člověk hledal s lupou. A tak bych chtěla to černé moře chmurného, beznadějného vzdychání trochu rozředit. Vždyť "takový ten pocit" nemusí být jen smutek a strach ve všech svých podobách! A i když jím je, řešení vždy existuje. Třeba takovéto:

Ten pocit strachu, že přijdete o milovaného člověka…

6. června 2014 v 19:05 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
…který se náhle rozplyne. Nevíte jak. Sedíte a říkáte si:

Možná jednou odejdeš. Vykoupu se v slzách, slzami posvětím panty svých dveří. Budu čekat.

Čekat s Tebou na Tebe. Je bláznivé se domnívat, že bys někdy odešel doopravdy. Zmizí Tvé ruce, jejich dotek však zůstane v mé kůži. Tvůj obraz vypálený na mé sítnici, Tvá slova nahraná na nekonečné magnetofonové pásce mých nervových vláken. Konečně otisk Tvé duše v té mé. Protože tělo se jednou rozpadne v prach, oči vypadnou z důlků, nervová vlákna se rozpletou. NĚCO však kráčí dál, až za hranici smrti. To NĚCO si Tě bude pamatovat.

Ten pocit, když dojdeme až na sám konec noci…

3. června 2014 v 18:05 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
…až na konec bolesti. Po cestě, kterou vyznačí kapky naší krve. Je to tak dobré. Víme, že jsme naživu.

Z lana Provazochodkyně se stala čepel nože. Smekla jsem se po ní a padala. Umírala jsem a znovu se rodila v šíleném sledu, už jsem nevěděla, kde se nachází život a kde smrt. Nemělo to však význam. Byli jedním.