Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Listopad 2014

Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu.

19. listopadu 2014 v 20:08 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je tisíc věcí, které bych si přála zopakovat. Člověk si říká - jen jednou, alespoň jednou za život, pak budu šťastná, pak budu smířená. Ale ne. Stane se to jednou. Ochutnáte zázrak. A chcete ho znovu. Znovu, stále, do nekonečna.

Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu.

Tu z pohádky. Z pohádky, kterou jsem sama vymyslela. Dospívala jsem tehdy a na sledování pohádek se cítila být stará. Tak jsem raději sledovala pouliční lucernu u nás za oknem. Byla zima, jedna z těch pořádných, zasněžených. A mé pubertální já se zavěsilo očima do vloček, které padaly skrze světlo. Připadalo mi, že z něj tkají zlatý závoj. Jen ho odhrnout. Co je asi za závojem?

Ne všechny staré zvyky patří do koše

3. listopadu 2014 v 17:40 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Když se snažíte na sobě pracovat, patrně často slýcháte větu - je potřeba se změnit. Člověk pak někdy podlehne dojmu, že vše, co dělal dřív, je zákonitě špatně a není vhodné se k tomu vracet. Existují ale i staré zvyky, které nám mohou být prospěšné i dnes. Já mám pár takových, které bych ráda obnovila:

Všechno, co jsem potřebovala vědět o vztazích…

1. listopadu 2014 v 22:39 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
…jsem se naučila letos v lednu a v únoru. A nikoli v mateřské školce, jak by mohl název napovídat. Jasné jak facka. Pročítám staré články na tomhle blogu. Svůj deník. A skoro se mi nechce věřit. To jsem psala já? No, ano. Psala. Jen jsem… pozapomněla.

S láskou mi spadl z nebe i návod k použití. Velmi prostý. Tak prostý, že jsem se ho dokázala opravdu dobře držet jen nějakých šest neděl. A pak přišlo šťourání. Nejdřív jen trochu. Víc. Zapomínala jsem ty prosté pravdy, nebo je už nechtěla znát. Najednou byly prosté až moc. A pokaždé, když jsem je ztratila ze zřetele, přišly problémy. Cosi jako by se mě snažilo donutit si to vše znovu vybavit. A když už jsem se nedokázala dívat na nebe a nechat si to podstatné prostě spadnout do čaje, muselo si to ke mně najít cestu jinak. Pot, krev a slzy. Poznání přicházelo skrze bolest. Čím jsem byla natvrdlejší, tím musela být bolest větší.

Dnes se dívám zpět. Jako bych se vrátila k prameni. Tam, kde je řeka čistá. V čistém pramínku vody se neutopím. A já se utopit nechci.