Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Všechno, co jsem potřebovala vědět o vztazích…

1. listopadu 2014 v 22:39 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
…jsem se naučila letos v lednu a v únoru. A nikoli v mateřské školce, jak by mohl název napovídat. Jasné jak facka. Pročítám staré články na tomhle blogu. Svůj deník. A skoro se mi nechce věřit. To jsem psala já? No, ano. Psala. Jen jsem… pozapomněla.

S láskou mi spadl z nebe i návod k použití. Velmi prostý. Tak prostý, že jsem se ho dokázala opravdu dobře držet jen nějakých šest neděl. A pak přišlo šťourání. Nejdřív jen trochu. Víc. Zapomínala jsem ty prosté pravdy, nebo je už nechtěla znát. Najednou byly prosté až moc. A pokaždé, když jsem je ztratila ze zřetele, přišly problémy. Cosi jako by se mě snažilo donutit si to vše znovu vybavit. A když už jsem se nedokázala dívat na nebe a nechat si to podstatné prostě spadnout do čaje, muselo si to ke mně najít cestu jinak. Pot, krev a slzy. Poznání přicházelo skrze bolest. Čím jsem byla natvrdlejší, tím musela být bolest větší.

Dnes se dívám zpět. Jako bych se vrátila k prameni. Tam, kde je řeka čistá. V čistém pramínku vody se neutopím. A já se utopit nechci.


Není důvod se trápit, pokud si člověk pamatuje tři věci:

1) Máme jen přítomný okamžik. Minulost možná byla katastrofická. Možná ne. Budoucnost může být katastrofická. A taky nemusí. Nemá ovšem smysl se přehrabovat v jednom či v druhém. Tady a teď. Tečka. Pokud jste naživu, nepřemýšlejte o tom, jaké kytky chcete na pohřbu. Možná totiž jen tak neumřete.

2) Nikdo nám nepatří. Nikoho si nemůžeme uvázat na provázek, nikoho k sobě nemůžeme připoutat. I když bychom možná chtěli. Nelpět na nikom a na ničem přespříliš. Ne nemilovat. Jen nechat žít.

3) Víme, co dělat. Ne že ne. Víme všechno, co potřebujeme vědět, jen je někdy zatraceně těžké si to připustit. Protože někdy to jde samo, ale jindy se do situace zamotáme tak, že stojíme nad hlubokou jámou, Osud nám přiloží ke spánku pistoli a fajn, tak kdy si už konečně uvědomíš, že ti nikdo neřekne, co máš dělat? Že jediný, kdo ti opravdu pomůže, jsi ty sama? Přece víš, co si počít. Tak pořád netluč hlavou o zem a nekřič, ať ti někdo poradí. Poslechni to v tobě, co si vždycky ví rady. A když si vzpomeneš, možná ti dojde, že ke všemu, co v tvém životě opravdu stálo za to, ses dostala takhle. Díky intuici.

Tak. To je všechno. Tedy, to je základ. Ale stačí.

Zapomněla jsem na něj. A zaplatila za to. Za blbost se platí. Ale vzpomněla jsem si a hodlám se těmi pravidly opět řídit. Když to dokážu, už nic mi neublíží. Protože mi přestane ubližovat ta jediná osoba, která to dělá - já sama.

A kdybych to nedokázala… Víte, dnes jsem se dívala na město. Bylo tak krásné, až se mi chtělo brečet. Uvědomila jsem si, že zde bylo přede mnou - a bude zde i po mně. Bez ohledu na to, jestli umřu bezdětná nebo ne. Bez ohledu na to, jak dlouhý bude můj život. Město zůstane. Těžko se to vysvětluje… Ale v tu chvíli jsem si připadala jako část něčeho většího. A pokud zde bude to větší, budu zde svým způsobem i já. Bez ohledu na mou fyzickou existenci.

Ne že by se ze mě stala fatalistka. Jen jsem se tak nějak smířila s osudem. Udělám, co budu moct. Věřím, že to bude dobré. Ale kdyby náhodou nebylo… Město zůstane.

A pak… za tenhle kalendářní rok - a že ještě není u konce! - jsem zažila víc krásného, než za celé minulé desetiletí. A to se počítá. A nikdy nezmizí.

A… děkuju!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama