Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Únor 2015

O důstojnosti ženy

26. února 2015 v 20:19 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován

Byla pro mě alfou a omegou mé existence - a proto mě zaráží, jak to, že mě nikdy nenapadlo se nad ní hlouběji zamyslet. Snad proto, že by to vedlo ke zpochybnění mnohého? Dnes už není kam utíkat.

Málokdy jsem uvažovala o tom, co to je. Mnohokrát jsem označila, co za důstojné nepovažuju.

Viděla jsem ženy, které se vdávaly za mnohem starší, téměř nekoukatelné muže s naditou peněženkou. Připadala mi to jako prostituce. Ptala jsem se - kde je jejich důstojnost?

Viděla jsem jiné, které ve všem podléhaly názorům partnera či přátel. A důstojnost? Kde zůstala?

Pak dívky, které přišly o pannenství příliš brzy a příliš bezmyšlenkovitě, s prvním pitomcem, který jim zkřížil cestu, prostě aby se "toho" zbavily. Jak nedůstojné.

Nic z toho jsem nikdy neudělala - a tak jsem se považovala za osobu s důstojností nedotčenou. Což pro mě znamenalo - za osobu, která žije svobodně a jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Markétka od pana Bulgakova

14. února 2015 v 21:16 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Jak vysokou cenu byste byli ochotni zaplatit za skutečně účinný lék na všechnu bolest? Právě o tom pojednává moje báseň z dubna 2014. Je inspirována mým oblíbeným románem Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova, ovšem spíše volně inspirována. Kdo četli, vědí, že Bulgakovova Markétka nemusela ďábla shánět ani mu přinášet velké oběti - a on se přesto zachoval náramně neďábelsky a vytáhl jejího Mistra z blázince. Nicméně ne každému se poštěstí, aby ho navštívil čert a nabídl elegantní vyřešení jeho největších starostí - aneb když nechce Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi - jako jsem to udělala já. Bohužel jen v básni. Mám totiž problém - na ďábla nevěřím. Lépe řečeno, ďáblem nazývám to, čemu se v jungiánské psychologii říká stín - a ten máme v sobě všichni.

Spolkni prášek! aneb Quo vadis, medicíno??

11. února 2015 v 18:42 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Myslela to dobře. Vystudovala medicínu a ve škole ji naučili, co dělat, když člověka něco bolí. "Nemůžu v noci spát." - "Žádný problém, máme tu prášky na spaní." "Nemůžu se soustředit na práci, protože mě hrozně bolí hlava." - "Ibalgin to vyřeší." "Můj život je nesnesitelný, někdy si říkám, že už bych tady radši nebyla." - "To už ovšem zavání depresí, půjdeme na psychiatrii." A tam udělají co? Předepíší prášky. Nezabralo to? Není problém, přidáme další antidepresiva. A ještě další. Vám je pořád zle, vlastně dokonce čím dál tím hůř? Je nám líto, ale s tím my vám nepomůžeme, nechápeme, čím to je, berete přece prášky…

Jsem jediná, komu tohle nepřijde normální? Komu se zdá absurdní myšlenka, že bolest lidské duše vyřeší kouzelná pilulka? Myslete si, co chcete, ale já na vlastní oči viděla, jak se někdy páni doktoři dokážou vyznamenat.