Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Spolkni prášek! aneb Quo vadis, medicíno??

11. února 2015 v 18:42 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Myslela to dobře. Vystudovala medicínu a ve škole ji naučili, co dělat, když člověka něco bolí. "Nemůžu v noci spát." - "Žádný problém, máme tu prášky na spaní." "Nemůžu se soustředit na práci, protože mě hrozně bolí hlava." - "Ibalgin to vyřeší." "Můj život je nesnesitelný, někdy si říkám, že už bych tady radši nebyla." - "To už ovšem zavání depresí, půjdeme na psychiatrii." A tam udělají co? Předepíší prášky. Nezabralo to? Není problém, přidáme další antidepresiva. A ještě další. Vám je pořád zle, vlastně dokonce čím dál tím hůř? Je nám líto, ale s tím my vám nepomůžeme, nechápeme, čím to je, berete přece prášky…

Jsem jediná, komu tohle nepřijde normální? Komu se zdá absurdní myšlenka, že bolest lidské duše vyřeší kouzelná pilulka? Myslete si, co chcete, ale já na vlastní oči viděla, jak se někdy páni doktoři dokážou vyznamenat.


Psycholog si s vámi popovídá. Paráda, ale to může i kamarád u kafe. Paráda, ale pokud jsou vaše problémy už od pohledu naprosto iracionální, racionální rozbor toho vzdělance s nimi nejspíš mnoho nezmůže. Psychiatr vám předepíše léky. A nashledanou, stavte se zas, až budete potřebovat recept.

Asi jste pochopili, že jsem naštvaná. Sledovala jsem, jak lékařská věda zkoušela svůj um na člověku, na němž mi hodně záleží, patrně víc, než na komkoli jiném. Důsledky bych nikomu nepřála zažít.

Někdy mám pocit, že z vědy, včetně medicíny se dnes stalo cosi jako nové náboženství. Nikoli všemocný Bůh, ale všemocný vědec, lékař vše vyřeší. A hlavně všemocná pilulka. A co když ne?

Co když nejde ani tak o vyřešení, jako o řešení? Je celkem všeobecně známo, jaké obrovské částky se točí ve farmaceutickém průmyslu. Antidepresiva nejsou levná záležitost. A navíc, stejně jako mnohé jiné léky jsou návyková. Zkuste si je po pár letech vysadit…! Podobně to funguje s prášky na spaní či na uklidnění. Pamatuji se, jak jsem před lety prakticky nedokázala usnout, aniž bych si jeden nevzala. Jenže po čase nastane problém - jeden už vám nestačí. A tak si berete dva. Pak tři. V ten moment mi naštěstí došlo, že už začíná být opravdu zle. Dokázala jsem přestat. Kolik lidí to ale nedokázalo?

Nechci tady rozvíjet konspirační teorie o nadnárodních farmaceutických firmách, kterým nejde o to lidi vyléčit, ale vytáhnout z nich co nejvíc peněz. Nevidím do podobných záležitostí - a kdo ano? Píšu jen o tom, co znám z osobní zkušenosti.

Samozřejmě, nabízí se i alternativní medicína. Jenže - jak poznat opravdu schopného člověka od šarlatána? Nabídka je dnes až příliš velká. Řekněme, že jsem ve fázi hledání.

Nebo filosofický přístup. Mnohokrát jsem slyšela, že bolest je zde od toho, aby nás přinutila se něco naučit, něco pochopit. Životní lekce, jakkoli tvrdá. Jenže - co když je bolesti tolik, že už prostě nejste schopni vidět nic jiného? Někdy je emocí příliš a vy máte pocit, že už jim prostě nedokážete čelit.

Mnohokrát jsem slyšela i to, že člověk je zodpovědný za svůj život, za vše, co se mu děje. To je něco, s čím se smiřujete snadno, pokud se vám daří. Pokud se ale ocitnete v situaci, kdy se vaše dříve spokojená existence promění v cosi připomínající Hirošimu krátce po výbuchu atomové pumy, je těžké říct si - tohle jsem udělala já. A pokud si to přece řeknete, hrozí téměř nesnesitelný pocit viny. Zvlášť, když nejste jediní, komu daná situace působí utrpení. Výčitky ale ještě nikdy nikoho z pekla nedostaly.

V hlubokém zoufalství jsem si někdy říkala, zda mou osobní katastrofu nezpůsobila má kdysi nezlomná víra, že všechno se dá nějak vyřešit. Už si to nemyslím. Všechno totiž začalo jít do háje až ve chvíli, kdy se právě víra začala vytrácet. Kdy nastoupily pochybnosti. (Jak vědí ti, kdo četli mé vyprávění O ďáblovi v jezeře.)

Co tedy? Neznám lék na všechny bolesti. Upřímně řečeno, věřit v ďábla, upsala bych mu za takový lék bez váhání duši. Na ďábla však nevěřím - mimo mých až příliš reálných vnitřních démonů, samozřejmě. Nezbývá tedy než…

Zabít se by ničemu nepomohlo. Věřím v nesmrtelnost duše - jinými slovy nepředpokládám, že by smrt cokoli vyřešila. Rozhodně by mi nepomohla na něj zapomenout. Stejně bychom se zas potkali v jiné inkarnaci a začalo by to nanovo.

A - chtěla bych na něj zapomenout? Ne. Ne, tisíckrát ne, na blogu s názvem Confiteor se totiž nelže.

Zbývá mi jediné - pokusit se poslepovat své rozbité já. Protože když nejde o život, tak jde… však víte o co. A když o život jde, pak stojí za to to nezabalit, i když máte každou chvíli chuť udělat opak.

Na závěr dodávám odkaz na jeden zajímavý, náhodně objevený článek. Nevím mnoho o channelingu a netroufám si odhadnout, zda ta dáma opravdu mluvila s Máří Magdalenou, či má vše ze své vlastní hlavy. Podstatné ovšem je, že jakkoli působí to, co píše, místy trochu šíleně, v zásadě to dává smysl - a mně osobně to v hodně těžkých chvílích pomohlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Damien Damien | 11. února 2015 v 19:21 | Reagovat

Věřím v to, že věda je všemocná. Nebo alespoň téměř všemocná. Kdybychom se na to podívali opravdu jen tak „syrově“ nejsme jako lidé vůbec ničím zajímaví, zvláštní a ani toho nadpřirozena tady moc není. Jsme jen kosti potažené kůží, které chrání uvnitř orgány, které naši tělesnou schránku udržují při životě. Tečka. A ani naše emoce, ať je považujeme za jakkoliv silné a mocné a láska je silnější než smrt a bla bla bla, jsou vlastně jen výsledkem chemických procesů v těle. To, že vidíme je taky jen proto, že lidské oko prostě nějak funguje stejně, jako když jíme něco co nám chutná. Nebudu zde popisovat jak funguje lidské tělo, emoce, cokoliv takového, hodně z toho ani nevím a navíc to teď není podstatné.

Podstatné je to, že pomocí vědy už jde vysvětlit téměř vše a časem toho bude ještě víc. Lidské nemoci ať si říká každý, co chce, vážně nejsou způsobeny psychickým stavem. Jistě, dávno se ví, že zdraví souvisí s psychikou člověka, ale přeci jenom nějaký ten virus, bakterii způsobující danou nemoc musíme někde chytit, musí vstoupit do našeho těla a pak už je to zase jen kupa procesů v těle, které se na nás nějak projevují. Ono to ve výsledku všechno se vším souvisí a lidé v depresích o sebe moc nepečují, nejedí zdravě, necvičí a proto jsou i náchylnější k nemocem. Lidé v pohodě, pečující o sebe jsou logicky také zdravější, zas bych v tom nehledal nějak moc tajmna a nadpřirozena.

Možná jsme jen jiný typ člověka, ale já jsem nikdy nebyl ten typ člověka, co by když nemůže usnout poslouchal velrybí zpěvy a když ho něco bolí prosil o pomoc nějaké anděly světla nebo cokoliv podobného. Jak píšeš, vezmu si prášek na spaní a nebo prášek proti bolesti. Jistě, možná tady všude jsou ilumináti, a vražední lékaři, kteří z nás tahají peníze ale přeci jenom, pokud opravdu je partička takových lidí, nebude to ani můj zubař, ani moje velice nepříjemná obvodní lékařka. Budou to lidé někde velice, velice vysoko a normální doktoři v nemocnicíh a ták o tom nemají ani tušení.

Btw. Nejsem bezemoční schizofrenik, který vnímá jídlo jen jako prostředek k přežití a například lásku jen jako chemický proces, kdybychom nad tím přemýšleli takhle tak s emůžeme jít rovnou zabít a nemá cenu skoro nic, ale na druhé straně, i když je to trochu smutné, to je pravda :D

2 Miriam M. Miriam M. | Web | 12. února 2015 v 19:45 | Reagovat

[1]: Jen stručně. Pokud mi najdeš doktora či chemický přípravek, který dovede vyléčit psychickou nemoc jedné osoby zmíněné v článku, s níž si zatím žádný lékař a žádné prášky poradit nedokázaly, klidně odsouhlasím vše, cos napsal, jako tu nejpravdivější pravdu - a navrch ti přidám ještě své celoživotní úspory. Protože ano, třeba je láska opravdu jen chemický proces - ale proto pro mě neznamená míň.

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 12. února 2015 v 22:42 | Reagovat

Někdy moc moc přemýšlím nad tím, co od nich vlastně čekáme. Co čekáme, že dokážou.
Pro mě zkušenosti s psychology znamenaly poučení, že si musím pomoci sama. Nebo minimálně nečekat, že se návštěvami něco změní.

4 Lamilka Lamilka | Web | 12. února 2015 v 23:39 | Reagovat

Ahoj, mě pomáhá lexaurin, jiné léky mi nedělají dobře. Bohužel lexaurin je návykový. Ale když lékař předepíše léky na psychiku, nevidí do pacientovy hlavy, jestli mu lék sedí, nebo ne. A tady může začít velký problém. Je vám špatně a po léku ještě hůř. Že je vám hůř po léku už ale doktora nezajímá, nedokáže to ani pochopit, vždyť není v mysli pacienta. Tak mu přidá jiný lék. Pokud vybere lék vhodný, je to obrovská úleva, vždyť duše bolí víc než tělo. Pokud ale lék nevyhovuje ani teď, může se pacientovi sakramentsky ublížit. Proto jsem byla moc ráda, že Lexaurin zabral. A ač ho beru už hodně let, neměla jsem potřebu dávky zvyšovat. Jenže snížit je, a odebrat, když jsou návykové, je veliký problém.

5 Demien Demien | 13. února 2015 v 21:03 | Reagovat

Třeba hned nesouhlasím s větou, kde jsi psala, že nepotřebujeme psychology, protože popovídat si s náma může kamarád u kávy. Problém je z velké části v tom co vlastně děláš teď i ty, a to je ztráta důvěry v psychology. Ale abych byl férový, můžou si za to i oni a další rádoby "psychologové". Dneska se za "psychologa" označí kdejaká třináctiletá puberťačka, která se zamilovala do Biebra nebo někoho z One Direction, další nablblé slepice, které si myslí, že v 15ti mají patent už ani ne an rozum, ale vlastně na úplně vše, jejich názory jsou dospělé, ty jediné správné a každý s nimi přece MUSÍ souhlasit jinak je to debil. A stejně tak si myslí, jak rozumí lidem, lidským pocitům a jsou ostřílené těžkým životem a psychologové jsou idioti, kteří přece jejich strašnému a složitému životu NEMŮŽOU rozumět. To jsou ty samozvané a samozvaní psychologové, z řad třináctek, a i to sráží reputaci opravdových psychologů.

A pak tu jsou psychologové, kteří mají sice vystudovanou školu, mají ten titul a oficiálně zkrátka opravdu jsou psychology. To z nich ale opravdové psychology nedělá. Našprtat se něco z knih je sice pěkné, ale ne vždy prospěšné. Setkal jsem se s arogantními voly, kteří se na mě dívali skrz prsty, tak jakoby povýšeně a dělali, že o mém životě vědí víc než já, protože si to přečetli v knížce. Ha! To je potom samozřejmě špatný psycholog, knihy o psychologii jsou fajn, ale každý člověk je individuální, ne vše stoprocentně sedí na každého a dobrý psycholog to zkrátka musí mít v sobě, musí mít v sobě určitý druh nadání pro danou věc. Vykuchat člověka, vytáhnout mu střeva a zase ho zašít se časem může naučit každý je to v podstatě pořád jedno a to samé, většina lidí to má stejné, občas možná nějaká komplikace. Ale lidská duše je komplikovanější a stejné případy se nebudou řešit stejně.

Antidepresiva. Když je člověk už dlouho nasraný na celý svět, přemýšlí o sebevraždě ale takovým tím puberťáckým způsobem, jak se s holkou rozešel kluk a tak se musí podřezat je jen normální slabost, nejsou nic výjimečného ani necítili žádnou extra super jinou lásku a poté bolest než milióny lidí dřív a taky to překousli. Zhýčkaní spratci, co se už nemusejí vyrovnávat vůbec s ničím a potom hrotí situace které lidi dřív zvládali s přehledem se dneska bohužel řeší práškama, to je samozřejmě špatně. Ono je do jisté míry hrozně in být v depresi, vypadat jak máme těžký život, skrýváme v sobě spoustu bolesti a blá blá blá...netřeba mluvit. To se dá vyřešit i tím, že matka dá svojí 16ti leté dceři s těžkým životem přes hubu, nedá ji peníze na cigára (protože ona má přece těžký život, tak musí kouřit! ) a na rovinu ji říct ať se přestane chovat jako hysterická kráva. At se neválí doma ale valí do školy, začne chodit běhat cokoliv a ona ta "deprese" vlemi ryhcle zmizí. Pokud má někdo "depresi" kdy má jen permanentí blbou "smutnou" náladu, je to tím, že se dneska lidi neumějí vyrovnávat prakticky s ničím jak už jsem psal nahoře a potřebuje zkrátka jen někoho schopného, kdo ho povede k zodpovědnosti za svůj život, a k síle překonávat problémy. Od čeho tu jsou rodiče. Jenže to by zase nesmělo být in utíkat z domu, protože rodiče nerozumí našemo těkžému životu, že ano...  Pokud už má někdo skutečnou depresi, jakože fakt depresi opravdu POTŘEBUJE léky. Už nebude stačit přečíst si článek s názvem "Usmívejte se a štěstí si vás najde!" "Pozitivní myšlení jako cesta k úspěchu" a další sračkoidní články, ale zkrátka si vezem antidepresiva. Tady bych zmínil, že ne každému fungují jakékoliv antidepresiva. Zkrátka se to musí zkoušet, kombinovat, vyměňovat až se nakonec lékař spolu s pacientem dostanou na takové dávkování, aby pacient nebyl sfetovaná závislá troska ale zase aby mu to pomáhalo. Problém je zase ale v tom, že je tady spousta slepic, opět kolem 16ti let, které mají samozřejmě taky těžký život, jako dneska prostě všichni, a krom toho nejsou ovce v davu, a poznaly pravdu a nadnárodní korporace, farmaceutický průmysl a ilumináti a další slova, kterým nerozumějí ale lidé je říkají, tak proč by ony nemohyl taky.... ony jeidné poznaly, jak nás zlí doktoři podvádějí, jak nám školy vymývají mozky a náboženství je pitomost, ony chtějí bojovat za práva zvířat a homosexuálů a tak dále, a už vůbec si nenechají dát antidepresiva od nějakých iluminátských demonických psychiatrů!

Myslíš si, že jsou ti psychiatři nadšení z takové slečny v černém korzetu a pořezanou rukou, když se jí snaží pomoct ale ona je příliš "chytrá" na to aby si ty debilní prášky vzala? Není schopna spolupracovat, bere si ty prášky jak chce, mimo dávkování, případně je nebere vůbec a to se pak fakt těžko hledá ta správná míra léků. Mimoto nejsou všechny antidepresiva návykové, existují různě silné léky a pokud pacient spoupracuje, dávka se časem snižuje až je člověk schopen žít bez nich. U těch nejsilnějších asi vždycky bude muset alepsoň malé množství brát do konce života, ale to už jsou případy s nevyléčitelnou psychickou poruchou, za což ale nemůže ani jejich psycholog ani jejich psychiatr a lepší aby brali tlůmící lékey než běhali po světě a až jim jendou rupne v bedně někoho zabili v obchoďáku, protože jim strk do vozíku. Kor dnešní slečny s těžkým životem v nejextrémnějších případech by měly dostat maximáně takové bonbónky, které mají minimum léčivých učinků protože vážení, to deprese ani žádná jiná porucha vážně NENÍ!

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. února 2015 v 21:12 | Reagovat

Současná medicína mě silně irituje, proto ji chci pořádně prozkoumat: jít na medicínu a současně studovat různé alternativní postupy. Jsem do toho úplně zažraná, takže doufám, že časem moje zkoumání k něčemu bude :)

Jinak práškům se vyhýbám už dlouho, jsem naprosto zdravá, jsem už rok veganka a cítím psychicky i fyzicky velice dobře. Takže si myslím, že moje poznatky o zdraví se (aspon na mě :D) uplatnují :)

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 13. února 2015 v 22:28 | Reagovat

5] Tak dobře, neměla jsem náladu pouštět se do delších diskusí, ale myslím, že nyní je odezva na místě, nejsem z těch, kdo se nechají jen tak urážet.

Ke ztrátě důvěry v psychology a psychiatry - ano, máš pravdu, přesně to se mi stalo. Proto byl asi článek tolik vyhrocený. Bohužel jsem ještě na vlastní oči neviděla nikoho, komu by opravdu pomohli - jen milovanou osobu, která se mi hroutila před očima, aniž by s tím kterýkoli lékař dokázal cokoli udělat. Nepřála bych ti zažít totéž, to bych nepřála nikomu. Jen - takové zkušenosti prostě člověka donutí spoustu věcí přehodnotit. Jakkoli jsem předtím také věřila ve všemocnost medicíny a dokonce sama sháněla po všech čertech další doktory.

Nevím, jestli máš v tomhle směru nějakou osobní zkušenost. Podle toho, jak píšeš, spíš vsázím na opak. Samozřejmě znám spoustu lidí, kteří se opravdu jen předvádějí a na depresivní si hrají - ale znám i takové, kteří mají skutečné problémy - a kterým naše medicína, která podle tebe prý dokáže vyřešit vše, za deset let nedokázala pomoct.

Mně osobně šestnáct už dávno není, o tom, že nejsem  slepice, tě přesvědčovat nebudu, bylo by to plýtvání časem. Nikdy jsem se neřezala, nebyla EMO, nenosila černé korzety... Nepokoušela jsem se ani nikdy o sebevraždu, nicméně jakkoli bych to sama ani v budoucnu nejspíš neudělala, nebrání mi to o těchto věcech přemýšlet - a na rozdíl od tebe bych si nikdy netroufla odsuzovat někoho, kdo svůj život sám ukončil.

Léčila jsem se na psychiatrii tři roky a prášky poctivě brala. Je to už pár let a vzpomínat na to nechci. (Paráda, teď mě můžeš zaškatulkovat jako blázna
nehodného další diskuse, ne že bych se zlobila...)

V tomhle článku ostatně nešlo o moji depresi, to bych napřed musela nějakou mít. Smutek, někdy v extrémní podobě, je nicméně celkem běžnou lidskou reakcí na stresové situace, k nimž rozpad dlouhodobého vztahu s někým, s nímž člověk plánoval strávit zbytek života, rozhodně patří, to by ti řekli i tví oblíbení psychologové a psychiatři. A vzhledem k tomu, že vztah se rozpadl právě v důsledku nemožnosti zvládnout psychickou nemoc, nemyslím, že je má reakce tak docela nepochopitelná.

Uznávám ovšem, že článek byl dost zmatený, psala jsem ho pěkně naštvaná, což se na něm podepsalo.

Nebyla ani řeč o žádném iluminátském spiknutí, jasně jsem napsala, že konspirační teorie rozvíjet nechci, opakuju ještě jednou, do podobných věcí nevidím. Ty snad ano? Docela by mě to překvapovalo...

P.S.: Je vidět, žes neviděl moc blogů řezajících se EMO puberťaček. Jinak by sis mě s nimi těžko mohl splést. Neříkám, že ty holky odsuzuju, neznám ani jedinou osobně, je to jaksi mimo moji věkovou kategorii - a pak, nevidím nikomu do hlavy a nevím, co ho k jeho jednání vede.

P.P.S.: Jakkoli od duševně nevyrovnané slepice, za kterou mě máš, to bude znít velice drze, dám ti jednu radu - nesuď lidi, o kterých nic nevíš.

8 Miriam M. Miriam M. | Web | 13. února 2015 v 22:41 | Reagovat

[5]: A ještě jeden dodatek - tvrdíš, že tebou opovrhované puberťačky prohlašují, že náboženství je pitomost - ale sám vyjadřuješ ve svém prvním komentáři stejný názor. Zdá se, že alespoň v něčem se s těmi slečnami shodneš, možná bys jim už jen proto mohl projevit víc empatie...

[6]: Tvůj úmysl je moc fajn, držím palce, řekla bych, že právě takové lidi medicína potřebuje.

Já sama nejsem veganka ani vegetariánka, upřímně řečeno, hrozně mi chutná šunka nebo třeba řízek - ale pokud to tvému tělu vyhovuje, rozhodně bych byla ta poslední, kdo by ti to rozmlouval.

9 Demien Demien | 13. února 2015 v 23:12 | Reagovat

Soudíme všichni, je to přirozené. Když vidíš na ulici ženskou v teplákách, bez make upu a rozcuchanými vlasy jak vynáší odpadky, tvůj soud o ní bude, že vypadá přinejmenším neupraveně, ale to ještě neznamená, že ji odsoudíš, řekneš si, že je určitě feťačka která se nikdy nemyla a tím to skončí. V dané chvíli dáma vypadala jako kdyby vylezla z lesa, to ale neznamená, že tak vypadá pořád. A na druhou stranu, může ti to být úplně jedno a na danou dámu do pát vteřin zapomeneš a možná už si na ni nikdy znova nevzpomeneš.

Já tě neodsuzuju, neříkám, že jsi cvok, malá blbá holka, cokoliv dalšího. Nemluvil jsem ve všech bodech výlučně o tobě, spíš o situaci jako takové.

Ohledně rozhodnutí vzít si život... nemusíme na to mít stejný názor, ale nikdo z nás si nevybral jestli bude žít (prosím, prosím ušetři mě a nevytahuj na mě žádné teorie jak jsme světelné duše nebo tak něco a vybíráme si jaký život po životě prožijeme, pokud v to věříš nemá cenu se o tom bavit, neshodneme se na ničem), nebylo naše rozhodnutí, jestli se narodíme, takže kdybychom to měli brát podle takovéto logiky, právo ukončit náš život bychom neměli my, ale naši rodiče. Ti se rozhodli nám dát život, ne my sami.  Mimoto je to podle mě zbabělost, nezodpovědnost, cokoliv dalšího. Vzdát se života, přebije to cokoliv co jsi kdy v životě udělala. Málokdo si časem vzpomene na to jaká jsi byla, protože si každý bude pamatovat jen to, že jsi se zabila. Na jinou debatu je eutanázie těžce nemocných, nevylléčitelně nemocných a tak podobně, ale zabíjející puberťačky z naprosto stupidních důvodů mě už vážně...ehm..iritují.

Omlouvám se, jestli mé komentáře působily tak, že tě urážím a odsuzuji. Taky je píšu naštvaný.

10 Miriam M. Miriam M. | Web | 14. února 2015 v 20:00 | Reagovat

[9]: Neboj, nehodlám tě obracet "na víru svoji", to obecně vzato nemám ve zvyku, dokonce spousta lidí, co mě znají, ani neví, že vůbec nějakou víru mám... Ostatně, podobnou teorii s rodiči, jakou jsi uvedl, jsem před lety jako dospívající slečna vychovaná v ateistickém prostředí vmetla do tváře jisté křesťance, takže řekněme, že si možná nejsme až zas tak vzdálení... Můj názor je asi takový - sebevraždu bych nespáchala prostě proto, že vím, že existuje nejmíň pět lidí, kterým by to zlomilo srdce - nebo je to možná dokonce donutilo k podobnému činu. A to bych si nevzala na svědomí, připadala bych si jako hrozný sobec. Na druhou stranu si ale umím představit člověka, který něco podobného provede tak říkajíc v afektu - a to prostě nestihneš logicky uvažovat. A nebo někoho, komu už na světě vůbec nikdo nezbyl - pak ohledy nutně odpadají.

Ano, všimla jsem si, naštvaní jsme psali oba - a podle toho to taky vypadalo. Můj původní text byl jakýmsi výbuchem po dlouhý čas hromaděné bezmoci, což mě vedlo k některým formulacím, které bych asi s chladnou hlavou nepoužila.

Jo, asi už je ti jasné, že umím být pěkně vztahovačná...

11 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 15. února 2015 v 20:41 | Reagovat

vždy som bola a aj budem toho názoru, že najväčšia bolesť je psychická bolesť. Ten kto trpí psychickými problémami, je ozaj nešťastným človekom z toho dôvodu, že jeho liečenie nie je len o pofúkaní si boľavej, krvavej ranky, ale o tom, že ju jednoducho buď musí prijať, naučiť sa s ňou žiť a vnútorne nad ňou sám vyhrať. Nie za pomoci liekov, ktoré túto bolesť len potláčajú. Môj názor na liečenie je taký, že vždy treba hľadať spôsob ako si život spraviť príjemnejší aj keď to je niekedy ťažké a chce to veľa sebazaprenia. Treba nájsť spôsob ako sa z toho vyrozprávať a fyzicky unaviť ako v iných doposiaľ nepodstatných záležitosť nachádzať novodobý zmysel pre život. Iba tak psychická bolesť môže odísť... dávaj na seba pozor a keď pomôže, viac píš a pusť svoju bolesť na papier. Som optimista a tak verím, že vždy bude nakoniec dobre a všetko zlé pominie... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama