Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Březen 2015

A vy to vážně chcete vědět...? aneb O předpovídání budoucnosti

29. března 2015 v 20:47 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Samozřejmě, někdy v životě nás popadne bláznivá touha dozvědět se, co nás čeká. Co bude dál. A zkoušíme všechno možné i nemožné, abychom se to dozvěděli. Ale je vůbec možné zjistit, co nás čeká? Nebo záleží vše jen na nás a na nahodilých okolnostech? Sama se v posledních letech pohybuju někde mezi karteziánskou skepsí a vírou v nadpřirozeno všeho druhu. S postupem let se přibližuji spíš k druhému pólu - a zjišťuju, že zde platí tak pozoruhodná pluralita názorů, že je někdy obtížné se v tom vyznat.

Takže, jak je to s předpovídáním budoucnosti? Samozřejmě, každému z nás se asi občas přihodí, že tak nějak vycítíme, co se stane. To se ale obvykle týká událostí v krátkém časovém horizontu. Je ale možné se nějak dostat k budoucnosti vzdálenější?

MÍT ty správné míry = BÝT hezký?

20. března 2015 v 17:12 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
...aneb malá estetická úvaha mimo jiné o tom, proč se člověk podobá lustru. Pořád slýcháme, že aby byl jedinec uznán krásným, musí MÍT tohle a tamto. Pokud je žena, pak míry 90 - 60 - 90, pokud muž, tak svalnatou vysportovanou postavu. Dále je třeba napatlat na sebe kvanta různé kosmetiky, něco vylepšit, něco vyretušovat... Ideálně vyretušovat i fotky, protože oné kýžené dokonalosti se jinde než na fotce dosáhnout nedá. Ale co když tajemství toho BÝT krásný leží nakonec někde jinde...?

A co když prostě nevím? aneb O právu na to být občas úplně ztracený

14. března 2015 v 19:04 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Valí se to na nás ze všech stran. Tisíc a jeden návod na to, jak objevit své životní poslání. Tisíc a jeden způsob, jak být pozitivní čtyřiadvacet hodin denně. Tisíc a jeden způsob, jak dokázat cokoli.

A my podlehneme iluzi, že vždycky musíme mít jasno. Že podmínkou naší existence je někam směřovat. A hlavně, že vždycky všechno bude tak, jak chceme my. "Existuje-li cesta, najdu ji. Pokud neexistuje, vytvořím ji," říkávala jsem loni touhle dobou plna naivního sebevědomí šťastného a úspěšného člověka.

Jenže dřív nebo později to přijde. Kruté poznání, že život nikdy není a nemůže být nepřetržitou řadou vítězství. Že existují i prohry. Velké prohry. Že jsou věci, které nemůžeme změnit. Že onu cestu sice můžeme vytvořit pro sebe, ale ne pro někoho druhého, kdo o to vlastně ani nestojí. A že se někdy stane cosi, co docela otřese naší představou o tom, kdo jsme a proč jsme tady. V takových chvílích se někdy neubráníme myšlence - a nebylo by lepší s tím seknout? A pošilháváme po prádelní šňůře. Protože máme pocit, že náš život ztratil smysl a není k ničemu.