Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A co když prostě nevím? aneb O právu na to být občas úplně ztracený

14. března 2015 v 19:04 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Valí se to na nás ze všech stran. Tisíc a jeden návod na to, jak objevit své životní poslání. Tisíc a jeden způsob, jak být pozitivní čtyřiadvacet hodin denně. Tisíc a jeden způsob, jak dokázat cokoli.

A my podlehneme iluzi, že vždycky musíme mít jasno. Že podmínkou naší existence je někam směřovat. A hlavně, že vždycky všechno bude tak, jak chceme my. "Existuje-li cesta, najdu ji. Pokud neexistuje, vytvořím ji," říkávala jsem loni touhle dobou plna naivního sebevědomí šťastného a úspěšného člověka.

Jenže dřív nebo později to přijde. Kruté poznání, že život nikdy není a nemůže být nepřetržitou řadou vítězství. Že existují i prohry. Velké prohry. Že jsou věci, které nemůžeme změnit. Že onu cestu sice můžeme vytvořit pro sebe, ale ne pro někoho druhého, kdo o to vlastně ani nestojí. A že se někdy stane cosi, co docela otřese naší představou o tom, kdo jsme a proč jsme tady. V takových chvílích se někdy neubráníme myšlence - a nebylo by lepší s tím seknout? A pošilháváme po prádelní šňůře. Protože máme pocit, že náš život ztratil smysl a není k ničemu.


V takové chvíli se dá dělat jen jedna věc - uvědomit si, že život není svině, protože nám tohle provedl. Že všechno má svůj důvod. Naše osobní katastrofa - i naše lidská existence. Neznat příčinu neznamená, že neexistuje. Existuje. Jen o ní nevíme.

Přiznám se bez mučení, že na tohle bych byla bývala nedokázala přijít sama, potřebovala jsem pomoct. Pomoci se mi dostalo. Teď už vím, proč mě potkalo to, co mě potkalo. Vědět to je úžasně osvobozující. Nepřipadáte si už jako oběť. Ani jako blázen. Vše se náhle ukáže jako naprosto logický sled událostí. Příčin a důsledků. Vím. Nejsem šílená. Ani Ty nejsi šílený. Jen jsme nechápali, odkud se bere ta děsivá destruktivní síla. Jenže jakkoli jsme neznali její zdroj, byla tady. Lidé před Newtonem taky nevěděli nic o gravitaci, proto však jablka nelétala ve vzduchu. Padala k zemi stejně jako dnes.

Dost osobních výlevů. Zpět k životnímu poslání. Proč jsem tady? Nevím. Možná to taky nevíte. A nejsme proto horší než ostatní. Jen potřebujeme trochu času.

Moje máma už v deseti věděla, že chce být doktorkou. Jiní ale půl života dělali něco, co je nebavilo - aby si po čtyřicítce uvědomili, že chtějí směřovat úplně jinam.

Rimbaud byl v sedmnácti geniálním básníkem. Ortenovi se podařilo stvořit obdivuhodné dílo do své smrti ve 22 letech. Wolker měl o dva roky více času. A pak jsou lidé, které to k literatuře přitáhlo až mnohem později.

Někdo ví už brzy. Někdo dlouho tápe. Někdo si myslí, že ví - a pak je nucen vše přehodnotit.

Kdybyste se mě loni touhle dobou zeptali na mé životní poslání, neváhala bych ani vteřinu. Řekla bych vám, že jednak bych se chtěla vdát, za něj, samozřejmě. Protože ho miluju. Protože vedle něj mám pocit, že život má SMYSL a zároveň cítím PŘINÁLEŽITOST. Řekla bych vám, že s ním chci mít děti, protože člověk by tu měl po sobě něco zanechat. A konečně, avšak nikoli na posledním místě, bych dodala, že chci psát. Básně a příběhy, které lidi pohladí po duši a dodají jim naději a chuť do života. Přiznám se bez uzardění, že krom tohoto bohulibého záměru mě lákala i představa literární slávy - plus jistého přivýdělku, který by nebyl na škodu, vzhledem k tomu, že já i on jsme si vybrali ne zrovna dobře placená povolání.

O rok později z výše uvedeného mnoho nezůstalo. On je pryč a stav mé literární tvorby nelze dost dobře vyjádřit slušnými a publikovatelnými výrazy. Zbyly otázky - opravdu je mým životním posláním být manželka, matka a spisovatelka? Nebo se hodím na něco docela jiného?

Nevím. Nemám sebemenší tušení.

Jako většina lidí v této motivací posedlé společnosti mám své cíle. Hodlám jich dosáhnout. Problém je, že mezi nimi není ani jeden jediný, který bych jako cíl cítila. Který bych měla v srdci. Který by mi svým uskutečněním mohl udělat radost.

Jsou to cíle. Ne poslání.

Napadá mě ovšem bláznivá myšlenka - neskrývá se životní poslání ve dvou už zmíněných slovech - SMYSL a PŘINÁLEŽITOST? PŘINÁLEŽITOST je velmi prostá. Vědomí, že někam patříme. Že máme v životě své místo. V tom, čím jsme, v tom, co děláme. Že právě to je pro nás to nejlepší. SMYSL je taky jednoduchý. Je to tehdy, když smysl dává tak nějak všechno. Věci se nám zdají být na svém místě. Tak, jak jsou. Nechceme je jinak.

Možná jsem se nevyjádřila dost jasně. Ostatně, podobné pocity jsem zažila spíše v záblescích. Záblesky podobného druhu zná patrně většina lidí. Záblesky podobného druhu jsou patrně tím, co bych si nyní doopravdy přála. Ne cíle, které jsem si racionálně stanovila. SMYSL a PŘINÁLEŽITOST.

Ne, nejsem osoba moudrá a nemám páru, jak si tohle přání splnit. V otázce svého životního poslání tápu. Nyní už beze studu. Tápat je někdy normální. Tolik lidí tápalo roky, někdy i celá desetiletí. Patrně to mělo své důvody.

A co že jsem vlastně chtěla tímto článkem říct? Neznáte-li své životní poslání a ne a ne se k němu dopracovat, dejte si pauzu. Vykašlete se na všechny zaručeně úspěšné postupy a uvařte si čaj. Ono to přijde. Ale ne tehdy, když se k tomu člověk snaží dostat násilím.

S pozdravem Miriam, která se na férovku přiznává, že své životní poslání NEZNÁ.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 14. března 2015 v 19:40 | Reagovat

Napsala jsi to hezky. Život není vždycky jasný a není důležité, jestli někdo své poslání najde v deseti či ve čtyřiceti. Je fajn, pokud k němu dospěje a někdy se to neobejde bez kopanců do zadku.:-)
P.S. - Přináležitost bych spíš pojmenovala jako sounáležitost, ale to je jen nevýznamná drobnost.

2 sarushef sarushef | Web | 14. března 2015 v 21:23 | Reagovat

Konečně článek o něčem. Je to tak.

3 Lamilka Lamilka | Web | 15. března 2015 v 14:23 | Reagovat

Miriam, to je moc hezky napsané, sama bych to nedokázala tak napsat. A naprosto chápu tvoje pocity. A věř, že v podobných pocitech zdaleka nejsi sama. Ono to planetární postavení, co je v posledních letech na astrologickém nebi  zamíchalo kartama a změnilo životy opravdu mnoha lidem. A těm, co ještě ne, ty to teprve čeká. Není to ani dobré, ani zlé, i když nám lidem se to zlé samozřejmě zdá. Jsme ve svém těle, ve svých pocitech, nemůžeme od toho utéct. Jsme na přelomu duchovního vývoje a dostáváme zabrat. Planeta Saturn je retrográdní, náš přísný učitel, pán karmy a do toho je v kvadratuře na Neptun, který v nás vyvolává všechny zasunuté nepříjemné i příjemné vzpomínky, křivdy i radosti. A nutí nás přemýšlet a očišťovat se od všeho, co prý k nám už nepatří. Po pravdě, mnohdy se nám to nezdá vůbec logické, proč máme něco měnit, proč máme dělat to, a ne to, co jsme chtěli, proč i stagnujeme. Stále doufám, že ten čas nějak překlepeme, ale lehké to není...držme se a věřme, že bude líp :-)
A děkuji za moc hezky napsaný článek :-)

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 22. března 2015 v 22:08 | Reagovat

Děkuju vám všem!

[1]: Jo, bez těch kopanců to někdy fakt nejde...

[3]: Ou, ou, o karmě mi radši ani nemluv...! Ale teď vážně, to, co píšeš, mi naprosto zapadá do toho, co zažívám. Díky moc. A snad opravdu bude líp... Jednou určitě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama