Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Bolest zakázaná? aneb Pár nevhodných úvah o pozitivním myšlení

11. dubna 2015 v 21:38 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Přiznávám se bez mučení, fandila jsem tomu taky. Postoji, že člověk by měl "keep smiling" za všech okolností a být v pohodě, ať se děje cokoli. Že psychická bolest je převážně věcí našeho osobního rozhodnutí a že tudíž můžeme zcela svobodně netrpět. A že pokud i přesto trpíme, je to jen jakési sebemrskačství, mučení, které je sice povoleno, ale nemělo by být. Mým cílem bylo vyhnat bolest z mého okolí a "don't worry, be happy" dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu… a tak dále. Přesně v tomto duchu jsem vedla i svůj blog.

Zhruba do chvíle, než jsem dostala přes hubu natolik, že mě to donutilo se zamyslet.


Stop. Tady je třeba si pár věcí ujasnit. Nemám nic proti pozitivnímu myšlení jako takovému. Naopak myslím, že snaha ubírat se touto cestou mi za všechny ty roky přinesla mnoho dobrého. Jde jen o to, že jsem si uvědomila její limity.

Můžete se snažit udělat svůj život lepším. Můžete se chtít posouvat kupředu. Můžete si dovolit být v pohodě a šťastní. To všechno můžete - ale neměli byste při tom zapomínat na jednu věc. Totiž že běžný, neosvícený homo sapiens sapiens prostě nemůže být šťastný a v pohodě pořád. Že žijeme ve světě, kde má (skoro) vše své světlé i tmavé stránky. A ruku na srdce, myslíte si, že byste uměli ocenit štěstí, kdybyste neznali bolest?

Ti, kdo se snaží o pozitivní myšlení, mají často tendenci věřit, že tímto způsobem vyřeší VŠECHNY své problémy - lépe řečeno, zabrání tomu, aby vůbec nějaké měli. A když se jim to nedaří, vnímají to jako fatální selhání. Patrně nebyli dost pozitivní, dost silní... dost dobří.

Jenže, má být život takový? Co bychom se naučili, jak bychom rostli ve světě bez bolesti?

Možná si myslíte, že dokážete vyřešit všechno. A pak vám někdo umře, opustí vás partner, vyhodí vás z práce... A vám zbude jen bezmoc a vědomí, že to, co se stalo, nejde vrátit. Hledáte, kde jste udělali chybu... a pak možná zjistíte, že se tomu nedalo zabránit. Že jste udělali své maximum - a že to prostě nestačilo. Tečka. Udělali jste, co jste mohli, a stejně to bylo málo.

Reagujete tak, jak jste nechtěli. Brečíte. Zoufáte si. Nemluvíte. Nebo křičíte. Tlučete hlavou o zeď. Procházíte se podél řeky a přemýšlíte, jaké by asi bylo skočit dolů a vše skončit.

Možná by ale bylo vše snesitelnější, kdybyste si uvědomili, že vaše reakce není nepatřičná. Že bolest prostě patří k životu. A že někdy to bez ní nejde.

Nechápejte mě špatně. Nechci nikoho vyzývat k fatalismu nebo k poddávání se vlastnímu zoufalství. Chci jen říct, že někdy je naprosto normální být smutný, nešťastný a ubrečený. A že na to, aby se člověk se situací vyrovnal, často ze všeho nejvíc potřebuje čas.

Každý jsme individualita. Každý máme své důvody proč jednáme, jak jednáme. Nemá smysl odsuzovat druhého jen proto, že se nedokáže sebrat tak rychle, jak bychom považovali za vhodné.

Připomíná mi to historku o antickém filozofovi, jehož jméno si nevybavím, tipovala bych ho ovšem na stoika. Přišli mu oznámit, že zemřel jeho syn. "Věděl jsem, že je smrtelný," odpověděl filozof. Ruku na srdce, kdo z nás by tohle dokázal? A stáli bychom o to?

Někdy to nemusí být tak drastické. Vím o ženě, kterou opustil partner, se kterým doufala zůstat už na pořád. Za tři měsíce si našla jiný vztah, ve kterém je nyní velmi šťastná. A pak je tu autorka článku Miriam M., které se stalo totéž. Měsíce uplynuly čtyři. Jakkoli nejsem katolička, v tuto chvíli je pro mě snazší si představit, že vstoupím do kláštera, než že budu žít s někým jiným než s ním. Znamená to snad, že jsem horší než výše zmíněná žena? Nemyslím. Jen prostě potřebuju víc času. Čas na to, abych se cítila dobře a byla šťastná prostě ještě nepřišel. Možná to bude trvat dlouho. Měsíce. Roky. Nevím. Ale víte, myslím, že je mnohem přirozenější brečet, brečet a zase brečet, než sama před sebou předstírat neexistující radost. A že dostatečná zásoba kapesníků vám v podobné situaci poslouží mnohem líp, než články tipu "deset důvodů, proč je fajn být single", které jsou upřímně řečeno jeden pitomější než druhý.

Lidská duše potřebuje svůj smutek prožít. Potřebuje svůj čas truchlení. Pro každou duši je tento čas jinak dlouhý a je nutné to respektovat.

I přesto je zde ale něco, co si můžeme stále připomínat. A sice, že každá bolest má nakonec svůj smysl. Samozřejmě, když v bolesti a trápení vězíte tak říkajíc až po uši, tohle vás nikdy nenapadne. Nejste schopni nadhledu - a nelze se vám divit. Možná si ale dokážete vzpomenout na doby, kdy jste onoho nadhledu schopni byli.

Sama jsem se takto dokázala na život dívat nejvíc v době, kdy jsem byla s ním. Tehdy jsem se vyrovnala s vlastní minulostí. Pochopila, že vše to špatné mělo smysl. Moje nepříliš veselé a osamělé dospívání nebylo zbytečným trápením. Právě naopak, díky němu jsem se naučila později ocenit radost a prožít ji až do dna. Naučila jsem se radovat jak malé dítě z toho dobrého, co mi život přinesl. A ostatně, dostala jsem příležitost "odžít" si ono dospívání znovu, jako praštěná, dospělá ženská, která si s ním vynahradila svou pubertu, nicméně takto do ní vložila i jistý filozofický rozměr, kterého by patrně v šestnácti nebyla schopná. Smysl měly i mé dvě předchozí nenaplněné lásky a všechny ty maléry a kotrmelce s opačným pohlavím. Díky nim on mohl být první - a mohlo to být tak nádherné. Doslova posvátné. Jako výkřik i modlitba. (Já vím, že to zní vzhledem k naší kulturní tradici divně. I pro mě to zpočátku bylo dost těžko pochopitelné. Pak jsem se začala zajímat o tantru a hodně věcí mi doklaplo. Ale to by bylo na delší vyprávění.)

Sečteno a podtrženo, když jsem se cítila šťastná a naplněná, věděla jsem, že mé předchozí trápení a těžkosti nebyly zbytečné. Že měly smysl a že i díky nim jsem se dostala tam, kam jsem se dostala. A když je mi dnes smutno, říkám si, že jednou si možná řeknu totéž o téhle cestě pouští, která začala prosincem minulého roku. Řeknu si: "Bylo to strašné, ale nelituji toho. Mělo to svůj smysl." Vím, že ten okamžik je ještě daleko. Doufám ale, že přijde.

Smutek a bolest jsou stejně lidské a přirozené jako štěstí a radost. Ale nezoufejme - nic z toho není napořád.

Nebo jak zpíval Karel Kryl:

"Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 11. dubna 2015 v 21:48 | Reagovat

S tím se dá souhlasit, bolest zasáhne každého stejně, ať má pozitivní nebo negativní myšlení, ale zásadní rozdíl, je jak dlouho ta bolest dotyčného dusí, myslím že pozitivní člověk se rychleji zotaví než ten negativní, který lehce upadá do depky...

2 Njina Njina | E-mail | Web | 11. dubna 2015 v 22:24 | Reagovat

Napsala jsi článek, který nutí k zamyšlení...
Chápu tě, kdysi dávno jsem si prožívala něco podobného, ale každý jsme jiný... :)
Nedávno jsem slyšela příběh, který se tvému "případu" celkem hodí.

"Kdysi dávno žil chlapec, jemuž se některé věci děli stále a stále dokola.. Chlapec se ptal svého srdce:'Proč se to děje? Už jsem si tím vším mnohokrát prošel...'
A srdce chlapci odpovědělo:'Ano, už sis tím mnohokrát prošel, ale nikdy jsi ty věci nevyřešil...'

Přeji ti, aby jsi tomu smutku natrhla zadek! Jsi ženská, ne?! My zvládneme nemožný!!!! :-D Hodně štěstí a měj se...
Njina :)

3 Dreamer Dreamer | Web | 12. dubna 2015 v 12:01 | Reagovat

Velice pravdivý článek. Po většinu času se snažím být pozitivní - nechci hned všechno vidět černě. Ale když je něco opravdu špatné, prostě si to uvědomím, trochu smutním a postupně se přes to snažím přenést.

4 Lamilka Lamilka | Web | 17. dubna 2015 v 12:58 | Reagovat

Máš naprostou pravdu Miriam.

5 AURIl AURIl | Web | 20. dubna 2015 v 18:01 | Reagovat

A já bych jí zrovna teď potřebovala zakázat, zrušit, vymazat, zničit, škrtnout!!! A čas nenávidím, protože v tomto případě utíká příliš pomalu.

Případně se můžeme vzít za ruku a jít do kláštera spolu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama