Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Lze milovat beztrestně?

19. dubna 2015 v 9:51 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Před několika lety jsem poprvé otevřela Dykova Krysaře. Do očí mě praštily ty věty. Tehdy báječně zapadly do mého obrazu zlého a nepřátelského světa. Později jsem je ve jménu lásky a radosti ze života rázně zamítla. Dnes se ptám. Kde je pravda?

"Chceš-li, Jörgene, řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky: ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; nedopusť pouze, aby tě žena měla, místo co bys měl míti ženu ty. Buď, jaký chceš; ani zlý nemusíš býti. Je to zbytečně hrubé, rybáři. Ale jsi-li dobrý, hleď se skrýti. Vstaň, Jörgene!"

Mohla bych to samozřejmě přeformulovat pro sebe. "Jsi-li dobrá, snaž se skrýt." Nevím, jestli jsem někdy byla dobrá. Asi to ani vědět nechci. Strávila jsem v životě spoustu času tím, že jsem se pokoušela zakrývat to, co ve mně bylo nejlepší. Protože jsem si připadala trapně. Směšná. Někdy si říkám, kam jsme se to dostali? Nestydíme se, když se opijeme a blijeme na chodníku. Ale když někoho milujeme, studem bychom se nejraději propadli.


Nebo to je jen patologie mé povahy? Má své příčiny. Velmi, velmi dávné. Kdysi jsem svou životní lásku zničila. Zaplatila jsem za to. Vše se vrátilo, hrozilo opakování. Někdy si říkám - kolikrát ještě budu muset umřít??? A zároveň vím, že to není ta správná otázka.

"Když jsme se viděly naposled, bylas MOC citově zaangažovaná, to si žádný chlap nezaslouží." Tohle mi napsala kamarádka. Je řešením se příliš citově neangažovat?

V posledních dnech jsem se o to pokoušela. To krásné teplé počasí mi působilo šílenou bolest. Za každým paprskem slunce byla vzpomínka na něj. Nemohla jsem to vydržet. Zkoušela jsem brečet, rozdýchávat... Nic nepomáhalo. Tak jsem se pokusila přestat ho milovat. Snažila jsem se na něj naštvat. Dokonce jsem ho zahrnula výčitkami, nejhoršími v životě. Všechno to, co mě ničilo na konci našeho vztahu, šlo ven. Tvrdě a bezohledně.

"Blížím se fázi, kdy už nebudu schopná mít ráda absolutně nikoho a nic opačného pohlaví, což je ostatně mým cílem." Napsala jsem mu a zakončila to smajlíkem. Paráda...

Tohle chci?? Proboha! Někdy se mě zmocňuje touha udělat ze sebe zrůdu. Jestli už se mi to nepodařilo. Ublížila jsem mu. To je samo o sobě dost hrozné. Horší je, že jsem věděla, co dělám. Že se mě najednou zmocnila touha po pomstě.

Za co? Vím přece, proč odešel. Že to nebyla touha lidově řečeno mě nechat v rejži, ale spíš stará, nepřekonatelná hrůza, která ho zcela ovládla.

Pomstít se za svou bolest? Ať je jakkoli silná, je to pořád MOJE bolest. Nemá cenu házet zodpovědnost na kohokoli jiného.

Či spíš za to, že zatímco já byla ochotná jeho bolest sdílet, on nebyl ochoten sdílet tu mou? Jeho bolest na něj zkrátka byla příliš, další nesnesl. Za to nemá smysl ho odsuzovat.

Já se taky nevyznamenala. Měla jsem spoustu ušlechtilých ambicí. Milovat ho bezpodmínečně. Bez nároku na cokoli. A přitom za každým mým činem se schovávalo to šílené: "Prosím, prosím, měj mě rád!!" Hm, to se mi fakt nepovedlo...

Je ale člověk schopen stoprocentně bezpodmínečné lásky? Jde to vůbec v podmínkách pozemské existence? Kdyby byl, pak by taková láska mohla být nezměrná. Nebyl by důvod se jí zbavovat ani ji skrývat. A nebolela by.

Protože jinak... "Je lepší zamilovat se, nebo skočit pod vlak?" "Skočit pod vlak. Nikdo neví s jistotou, jestli to bolí míň. Ale všichni se shodnou na tom, že nesrovnatelně kratší dobu." Aneb nejnovější Miriamin "vtip", který neměl být vtipný.

Každopádně jsem se zařekla, že lásku k němu už v sobě ničit nebudu. Když jsem na něj měla vztek a pokoušela se o cosi jako nenávist, zmírňovalo to moji bolest. To bylo dobré. Jenže ji to zároveň proměnilo. Stala se jaksi odlidšťující. Jako bych ničila to nejposvátnější ve mně. Jako bych popírala fakt, že mám duši. Jako bych přestávala být sama sebou. Nejen to. Lidskou bytostí. Ničit lásku k němu pro mě znamená zabíjet možnost milovat sama sebe. Či kohokoli, cokoli. Ničit vlastní lidskost.

Lepší je patrně říct - jsem člověk i se svou láskou, se svou bolavou duší, s nervozitou v břiše, ubrečenýma očima a tak dále. I s tím, že jsem mu ublížila. A on je člověk s tím vším ušlechtilým, co v sobě má (a málo toho není!), i s tím, co někdy jde na nervy. I s tím, že mi ublížil.

Přestanu znásilňovat vlastní duši. Přestanu v důsledku toho jeho zahrnovat výčitkami. A budu doufat, že v průběhu let všechno tak nějak přebolí. Ale pořád zde zbývá otázka ze začátku - lze milovat beztrestně? Měl Dyk pravdu, když říkal, že lásku nelze dávat bez omezení, jinak nikdy nebudeme milováni? Říkám rovnou, že tomu věřit nechci. Jenže ať věřím čemukoli, je tu pořád životní zkušenost, která mluví jasně. Roky života, z nichž každý tuhle větu potvrzuje. A jediný nevyvrací.

Ale kde je pravda? Jsem jen zmatená ženská, která si neví rady. A bude vděčná za každý názor, který vnese do problému trochu světla.

Když už mi opravdu tečou nervy, vzpomenu si na jeden svůj lyrický text vzniklý loni touhle dobou. Je na něm zvláštní jedna věc. Totiž, že jsem tehdy věděla, že se stane právě TOHLE. Že TOHLE mě čeká. A stejně jistě jsem věděla, že to skončí. Kdy? "Až oschne poslední slza, ta ze samého dna Života i bolesti." Snažím se věřit, že ta chvíle, možnost té chvíle, existuje. (Celý text je tady.) A neptat se - kolikrát ještě budu muset umřít? Protože ne, to opravdu není dobrá otázka...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lamilka Lamilka | Web | 19. dubna 2015 v 19:01 | Reagovat

Miriam, nelze milovat beztrestně :-D
vím, je to problém...znala jsem takový úryvek, snad od Shakespeara..,,znej proto míru v lásce ať je stálá, chybí kdo otálí, i ten, kdo cválá." :-) Když moc mužskýmu dáváme, zalichotí mu to a později to začne pokládat za samozřejmost. A také už nemá potřebu o nás bojovat. Má nás jisté a to ho omrzí. Ve filmu Kleopatra, už nevím v kterém podání si Kleopatra pozvala k sobě prostitutku a žádala jí o radu, jestli je možné získat jednoho muže. Myslela na caesara. Prostitutka se jí zeptala, o jaký druh muže jde. Kleopatra odpověděla, že o dobyvatele.  Dobyvatel se prý dá získat stejně jako kterýkoliv muž, jen je těžké si ho udržet. Poradila Kleopatře, že se musí nechat Caesarem stále dobývat. Kleopatra to tak dělala ...dávala ale muž neměl nikdy jistotu, že definitivně vyhrál. A to ho lákalo.

2 Elis Elis | Web | 19. dubna 2015 v 19:42 | Reagovat

[1]: Pod to se podepíšu, chlap nesmí mít jistotu, je to přesně tak, není co dodat...

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 19. dubna 2015 v 21:59 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuju, dámy, na tom přesně vidím, co jsem dělala celý život špatně - a taky proč o mě nejvíc stáli ti, které jsem vůbec nechtěla a pořád je odstrkovala. Mám na tohle vyloženě blbou povahu, ale jsem ochotná se učit, tak to snad pomalu půjde...

4 Lamilka Lamilka | Web | 19. dubna 2015 v 22:09 | Reagovat

[3]: Jsme všechny stejné, :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama