Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 1

16. května 2015 v 22:36 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo... Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!

Vzdor všem pravidlům jsem se rozhodla otevřít rubriku Pohádky pro veselé sebevrahy starou povídkou. Proč? Chtěla jsem, aby první příběh byl veselý doopravdy - a tak bylo nutno sáhnout do zásob. Následující text vznikl v srpnu 2014 na námět vymyšlený v červnu. Tehdy jsem ještě byla s ním a věřila, že psaním dokážu zkrotit své vnitřní démony. Bohužel to nevyšlo, ale příběh zůstal - jako připomínka doby, která vzdor všemu byla krásná. Nejkrásnější ze všech.

Pokud vás zajímá, oč půjde v Pohádkách pro veselé sebevrahy, přečtěte si úvodní článek Pohádky pro veselé sebevrahy - návod k použití. Abyste nebyli překvapeni víc, než chcete...

Teď už k vlastní povídce. Je na místě pár vysvětlivek. Budu je doplňovat postupně k jednotlivým dílům.

Za prvé - městečko Verfeil, kde se příběh odehrává, má svůj reálný a zcela český předobraz. Ten byl ale pro účely povídky pozměněn. Ve skutečnosti nejde o městečko, ale o vesnici. A nemají tam muzeum. Nebudu říkat, kde se nachází, postačí jen... že to bylo jedno z mála míst, které ke mně dokázalo promluvit. Že na něj nikdy nezapomenu a že kdybych tam byla bývala mohla strávit víc času, patrně bych se tam dokázala cítit doma. Dokázala bych k tomu místu přilnout. Což se mi obvykle nestává. Nejsem člověk, který se fixuje na místa. Nicméně tam...

Ale teď už vzhůru do příběhu!

Věnováno tomu, kdo mě přivedl do "Verfeil".


Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 1


motto: Omnia vincit musica

Verfeil je malé francouzské městečko jako z pohlednice. Má vše, co by dle definic z turistických průvodců mít mělo - vlastní vinice, románský kostel, gotický hrad, kavárny s davy kavárenských povalečů. A turisté do Verfeil jezdí. Za románským kostelem? V okruhu dvaceti kilometrů je pět dalších. Za gotickým hradem? Tři jiné se nacházejí jen půl hodiny cesty odsud. Svou kavárnu a své povaleče má v regionu každá sebemenší vesnice, stejně jako vinici. Tak tedy…?

Dav s fotoaparáty se obvykle nahrne do místního muzea, které spravuje zdejší poněkud podivínský historik pan Bonnet. A jelikož dle názoru většiny turistů se maloměstská muzea podobají jedno druhému jako vejce vejci, všichni předstírají, že si prohlížejí vystavené exponáty - a ve skutečnosti netrpělivě čekají, až se vynoří paní Bonnetová a zavelí k prohlídce hřbitova. Protože maloměstská muzea jsou na první pohled jen samý prach a nuda… ale ten hřbitov! Bez něj by Verfeil nebylo Verfeil.

Netřeba si namlouvat, že turisty láká přednáška historikovy manželky o několika zdejších unikátních starodávných náhrobcích - jakkoli madame dovede vykládat náramně zajímavě. Ne, všichni netrpělivě čekají na jediné - až se skupinka zastaví u prostého hrobu v rohu u zdi a paní Bonnetová dramaticky zvolá: "Tak tady to je. Tady leží náš saxofonista!"

Totiž, nikoli jen tak ledajaký saxofonista. Ale saxofonista - těžký hříšník. Před lety se potuloval krajem a zvedal dívkám sukně stejnou rychlostí, jako do sebe lil sklenice vína či čehokoli jiného obsahujícího alkohol. Svou hudbou okouzlil dokonce i Pařížany - ale dlouho se v hlavním městě neohřál. Jistý četnický strážmistr ho totiž přistihl mezi koleny paní strážmistrové - a jelikož byl mužem činu, utloukl milého saxofonistu - záletníka jeho vlastním saxofonem. Smrt to musela být zajisté strašlivá, což dokazoval i fakt, že onen nešťastný saxofon se po strážmistrově zásahu už nikomu nepodařilo opravit. To, co zbylo z nemravného muzikanta, bylo odvezeno do jeho rodného Verfeil - a spěšně zakopáno i s kusy osudného saxofonu.

Konec příběhu? Nikoli, začátek. Od onoho spěšného pohřbu se totiž ze hřbitova začaly ozývat… dle starší generace divné zvuky, dle té mladší největší jazzové hity tohoto století mistrně zahrané na saxofon. A to prosím o každém úplňku! Proč tomu tak je, nikdo s jistotou nevěděl - dle některých se jednalo o trest z hůry za saxofonistovu prostopášnost, dle jiných se ten nešťastný nebožtík prostě nudil - a tak se rozhodl zpestřit si čas od času program trochou muziky. Ještě jiní tvrdili, že to sám ďábel pořádá na hřbitově pekelné taneční čaje, což dle nich dokazovaly rozbité vázy, poshazované věnce a rozházené květiny, které po oněch úplňkových orgiích vždycky nalezly místní matrony. Racionálněji založení spoluobčané viděli ovšem příčinu spíše v řádění zdejší zvlčilé mládeže - ač ta se dušovala, že by v noci na hřbitov ani nepáchla. A to od doby, kdy kytarista místní metalové kapely prý zahlédl mezi náhrobky skupinku kostlivců oddávajících se - nikoli metalu, ale swingu! Starší generace k tomu ovšem uštěpačně dodávala, že dotyční kostlivci bezpochyby plavali až po uši ve whisky.

V ten moment se obvykle nějaký rádoby kurážný turista paní Bonnetové zeptá, zda se na ony hřbitovní kostlivecké taneční zábavy někde prodávají lístky, že by se totiž rád zúčastnil. Paní Bonnetová obvykle odpovídá, že lituje, ale podle všeho se jedná o přísně privátní akce pouze pro zvané. Že starosta sice projevil zájem využít je k nalákání dalších návštěvníků a dokonce dal postavit hned u hřbitova stánek s občerstvením, ale že Mistr zásadně odmítá hrát pro někoho živého a když mu koncert naruší cizí element, zaleze zpět do hrobky a trucuje. Takže pokud toužíte po jazzu, zajeďte si do vedlejšího města, mají tam skvělý big band.


A paní Bonnetová s úsměvem na rtech odchází domů. Mnozí ve Verfeil soudí, že si své historky vymyslela, aby manželovi zvýšila návštěvnost v muzeu. Téměř nikdo totiž neví, jak se věci mají doopravdy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lamilka Lamilka | Web | 17. května 2015 v 13:23 | Reagovat

Zajímavý článek, saxofonista i po smrti touží nejspíš hrát, tak v noci obveseluje svojí hudbou neboštíky:-) Nebo je ruší z poklidného spánku :-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 17. května 2015 v 19:05 | Reagovat

Literární blog, krásný kabátek a úžasný článek, co víc si mohu přát? :-) Díky za vše co tu je k vidění i čtení!:-)

3 AURIL AURIL | Web | 2. června 2015 v 18:48 | Reagovat

:)))
A co když je živý posluchač ukryt za náhrobkem nebo za hřbitovní zdí... hraje mrtvý mistr nebo trucuje?

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 3. června 2015 v 11:37 | Reagovat

Díky vám všem za komentáře!

A jak je to s naším mrtvým mistrem a s jeho vztahem k živým (nejen) posluchačům, se dozvíte v dalších dílech. Nakonec totiž všechno bude trochu jinak, než to na první pohled vypadá ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama