Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 2

18. května 2015 v 20:07 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo... Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!

Zajímá-li vás, kde se příběh vzal, kdy vznikl a kde má svůj původ městečko Verfeil, přečtěte si úvodník prvního dílu. Zajímá-li vás, co je tohle proboha za rubriku, přečtěte si úvodník k Pohádkám pro veselé sebevrahy.

Ale možná vás především zajímá, jak to bylo dál. Vykládá paní Bonnetová pravdu? Vyhrává v noci na hřbitově skutečně duch nemravného saxofonisty? A co ty ďábelské taneční čaje?

Čtěte dál a brzy budete moudřejší!

Věnováno tomu, kdo mě přivedl do "Verfeil".



Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 2


motto: Omnia vincit musica

O mnoho let dříve…

Oblékla se, jak se při podobné příležitosti sluší a patří - do svých nejlepších černých charlestonek. Když k tomu připočteme černé vlasy zastřižené na mikádo a rty nalíčené do srdíčka, nezbude než konstatovat, že vypadala jako jakýsi relikt bláznivých meziválečných let. Nutno říct, že se dnes upravovala mimořádně pečlivě, chtěla, aby na ni byl hezký pohled, až bude celá ta věc úspěšně vyřízená. A jelikož v podobných chvílích není vhodné být sám, vzala si s sebou svůj saxofon.

Marion Vernierová vzala za kliku. Bylo odemčeno. Jako posledně, chtělo se jí říct, rychle však zaplašila vzpomínky na den, kdy sem přišla poprvé. Tohle byla její druhá návštěva. Druhá a poslední.

Jistě že bylo odemčeno, verfeilský hřbitov nikdo nezamykal, kdo také, vezmeme-li v úvahu, že se nacházel pořádný kus za městečkem?

Vkráčela mezi náhrobky. Elegantně, jako modelka na molu, tohle byl její den a ona si přála, aby vše bylo perfektní.

Pečlivě otřela kapesníkem jednu mramorovou desku. Až pak se posadila, ušpinit si šaty prostě nepřicházelo v úvahu. S ležérním klidem vyskládala na hrob veškeré rekvizity - svůj saxofon, kytici chryzantém… a konečně hlavní hvězdu večera - kabelku napěchovanou prášky na spaní.

Nezapomněla na něco? Co třeba dopis na rozloučenou? Nesmysl, neměla ho komu poslat. Nebo ano? Jistěže ano, těm, na něž se obrací všichni, kdo nemají k dispozici jinou adresu. Přátelům osamělých duší. Bulvárnímu tisku, rozhlasu a televizi.

Ale co psát?

Kdybych měla vyprávět svůj příběh, začala bych takto: Marion byla racionálně uvažující žena. Inteligentní a rozumná, pokaždé když se rozhodovala, brala si k ruce kalkulačku. Nikdy nedělala hloupé či škodlivé věci - nekouřila, nepila, nepřejídala se a nezamilovávala se. Pravda, párkrát trochu ujela. V sedmnácti. Kdo se v sedmnácti nechová nepředloženě? Tehdy se na přechodu nerozhlédla a srazilo ji auto. Dva měsíce v nemocnici. To bylo zlé. Taky řekla jednomu spolužákovi: Miluju tě. To bylo ovšem ještě horší. Dotyčný byl naštěstí moudrý muž. Požádal Marion, ať si laskavě nechá ty blbý kecy a raději si sundá šaty. Poslechla a pochopila - že existují jisté impertinentní věty, které není vhodné ve slušné společnosti vyslovovat. "Miluji tě" mezi ně patří zcela určitě, zato "Já se včera opila tak, až jsem zvracela v autobuse" se považuje za přípustné. Později jí došlo, že některé věci není vhodné nejen říkat, ale ani si myslet. Pokud člověk nechce ohrozit své zdraví.

Marion o své zdraví pečovala skvěle. A pak, když se dokázala zbavit všeho nevhodného, sklonu k pozdním příchodům, častých nachlazení, nepořádku v účtech, lásky i slepého střeva, když si zkrátka myslela, že jejímu dokonalému štěstí a klidu už nestojí nic v cestě, přišlo TO. To, s čím si zkrátka rady nevěděla, a co ji přivedlo až sem. Nuda.

Nevěděla přesně, kde se vzala. Jednoho dne tu zkrátka byla - a už neodešla. Marion se nudila stále. Nudila se v autobuse, v práci, u televize i v náručí svých milenců. Spala, když se nudila a nudila se, když spala. Pravda, zkoušela se s tou nepříjemností vypořádat. Navštívila mnoho psychiatrů a spolykala mnoho prášků. Posloužilo to k tomu, k čemu podobné věci obvykle slouží - k ničemu. Skákala padákem, zkusila bungee-jumping, swingers party i zahradničení - jenže kam se hnula, nuda se hnula také, byla s ní při seskoku do hlubin stejně jako při skupinovém sexu. Marion se nudila, nudila se celé roky - až jí nezbylo než přiznat, že tento souboj skončil drtivým vítězstvím - nudy. Uznale tedy podala nudě ruku, pogratulovala jí k vítězství a rozhodla se ze své prohry vyvodit logické důsledky.

Vydala se do lékárny a koupila si pět krabiček prášků na spaní. To by jako lék na nudu mohlo postačit.

Marion se hořce pousmála. Kdybych měla vyprávět svůj příběh, vyprávěla bych ho takto. Zní to báječně postmoderně! Nevěděla přesně, co znamená slovo postmoderní, věděla však, že je velice módní - a to se jí zamlouvalo. Věděla také, že v současnosti není považováno za vkusné páchat sebevraždu z nešťastné lásky ani za účelem protestu proti společnosti, spáchat sebevraždu z nudy by však mohlo být vcelku vhodné.

Kdybych měla vyprávět svůj příběh, vyprávěla bych ho takto. A ani slovo z toho by nebyla pravda.

Co na tom? Můj příběh si beztak nikdo neposlechne.

A přitom byla tak praktická! Oblékla se a nalíčila tak, jak si vždy přála být v rakvi. Ostatně nesnesla představu, že by ji v pohřebním ústavu upravili nevkusně. Dokonce i na hřbitov došla sama. Zkrátka vyvinula maximální úsilí, aby pohřebákům nepřidělávala práci. Marion nikdy nechtěla nikoho obtěžovat. A ty květiny, to už byl skutečný bonus, pozornost pro pohřební službu od slečny Vernierové. Chryzantémy, jaké nádherné chryzantémy!

Vlastně to bylo trošku jinak. Vždycky jsem si přála dostat kytici od nějakého muže. Přišlo mi to romantické. Jenže romantičtí muži vymřeli zhruba ve stejné době jako romantismus v literatuře - tedy v devatenáctém století. Čekala jsem, jestli se tu přeci jen nějaký nezapomněl. Ale dnes byl můj poslední večer a já věděla, že na další čekání nezbývá čas. Tak jsem si tu zatracenou kytku prostě koupila sama. Ať žije emancipace!

Lžeš si do kapsy, zabručel kdesi v Marion drzý hlásek. Náhodou jsi od muže kytici dostala - a jakou krásnou! François, pamatuješ? Vrazilas mu pár facek a vynadalas mu do idiotů…

Kousla se do rtu, stočila pohled k chryzantémám - a náhle zjistila, že se jí jaksi přestaly líbit.

No, nebudeme to zbytečně natahovat…

Marion sáhla po první krabičce - když tu ji náhle přepadla podivná myšlenka. Uvědomila si, že v životě nikdy neudělala nic opravdu bláznivého. Vždycky na to byla hrdá, nechovat se bláznivě byl ostatně znak dospělosti - a ona umírala coby pětadvacetiletá. Dnes jí to však bůhvíproč přišlo líto.

A pak jí to napadlo. Jistě, saxofon! Vzala si ho s sebou jen proto, aby nebyla tak strašlivě sama. Nehrála už celé měsíce, hraní jaksi ztratilo smysl… Ale teď… Co by ostatně bylo bláznivější, než oddat se jazzu na hřbitově? A tak se Marion Vernierová chopila saxofonu. A když už byla tak zoufale ponořena do realizace patetické filmové scény, rozhodla se všechen ten nevkus dovést k dokonalosti. Ostatně, za chvíli umře - a nebude se tudíž muset ze svých poklesků zpovídat žádným arbitrům elegantiae. Takže, proč ne - zahraje milostnou píseň! Vždycky si přála, aby jí ji některý z jejích milenců zazpíval či zahrál - ale měla dost rozumu na to, aby věděla, že se nedočká. Nadechla se tedy a začala hrát sama.

Jenže ouha! Marion zapomněla na jednu maličkost. Totiž, že právě odbila půlnoc - a že půlnoc je hodina duchů. Ještě ani nedohrála první sloku What a wonderful world - a žulová deska přímo proti ní se pohnula. A než se Marion dopracovala na konec skladby, kostlivec už byl venku. Propletl kůstky toho, co kdysi bývalo rukou, s druhým kostlivcem - a začali tančit. Marion hrála dál, hrála jako o život - zatímco se všude kolem ní hrobové otvírali, nebožtíci vylézali - a bez sebemenšího studu se docela nazí, žádná kůže a samá kost, oddávali jazzu. Netrvalo dlouho a kdysi spořádaný verfeilský hřbitov se proměnil v jeden obrovský umrlčí bál.

A Marion hrála, hrála ty nejveselejší, nejromantičtější, nejoptimističtější skladby, co znala, všechny ty, které už nehrála mnoho měsíců, ty, které jí přišlo zoufale trapné hrát, hrála a přitom se docela rozplynula v hudbě, náhle nebyla už ani Marion, ani slečna Vernierová, ani sebevrah, byla jen jazz a saxofon. Hrála, dokud jí s definitivní platností nedošel dech - a když jí došel, odložila nástroj, pohodlně se opřela o náhrobek a klidně se rozhlížela po kostlivcích kolem. Nebála se. Proč taky? Sebevrah, který by dostal strach tváří v tvář smrti, by byl směšný.

Kostlivcům ještě v rozhoupaných kostech dozníval rytmus - když tu náhle jeden z nich zvolal: "No ne, koukej, Nénette! Vždyť to je vaše Marion!"

Kostra jménem Nénette zakývala lebkou: "No jistě, Marion! Já si vás moc dobře pamatuju, slečinko, ostatně, není to tak dávno, co vás ten náš kluk přivedl na můj hrob. Tak dobrý večer, Marion, ráda vás tady zas vidím!"

No potěš koště, vždyť to je Léonova babička! Než jí však Marion stačila odpovědět na pozdrav, druhý nebožtík tuze živě pokračoval.

"Já též, já též, slečno Marion, buďte vítána. Hned jsem Nénette povídal, Nénette, koukej, ze všech holek, co si ten váš Léon přivedl, se mi tahle líbí nejvíc, má takové veselé oči."

"A navíc je to saxofonistka!" zvolal jiný kostlivec. "A jaká báječná saxofonistka! Slečno, víte, já se celý život živil jako muzikant, ale vy… vy jste prostě geniální, fenomenální, to pozná každý, kdo jen trochu rozumí hudbě! Nénette, vaše rodina má opravdu štěstí. "

"No, já nevím, Maurici… Slečno, bez urážky, já vás neznám, ale znám tady Maurice, taky byl saxofonista - a většího nemravu jsme ve Verfeil nepoznali za posledních dvě stě let! Takže že bych byla z vašeho saxofonu zrovna nadšená…"

"Ale no tak, Nénette, nech slečnu! Marion, ani nevíte, jakou jste nám udělala radost! Víte, ležet na hřbitově je hrozná věc, je tady příšerné ticho - a když už zazní náhodou nějaká muzika, jsou to ty příšerné pohřební cajdáky. Ale jazz! Víte vy vůbec, jak dlouho my už neslyšeli jazz? To ani vědět nechtějte! Dámy a pánové, potlesk pro slečnu!"

A kostlivci se jali chřestit kostmi jako o život. Takový aplaus Marion ještě nikdy nesklidila - a náramně si ho užívala. Ostatně, který umělec netouží po uznání?

Jenže se ani slastně nedovrtěla v tom příjemném pocitu - a už zaslechla záhrobní hlas Léonovy babičky. "Ale Marion, copak tady děláte, takhle sama v noci na hřbitově? Tohle není místo pro mladé děvče. Občas se tu potulují náramně podivné existence…"

No ano, co tady dělá? Marion se rozhlédla po všech těch nebožtících nadšených, že mohou alespoň na chvíli vylézt ze svých hrobek - a náhle si připadala nesmírně trapně.

***

A pokračování příště. Teď vás jen požádám, abyste nad Marion nelámali hůl - a jako bonus přidám ukázku toho, jak asi mohl ten její koncert vypadat:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. května 2015 v 20:42 | Reagovat

Kostlivci, hřbitov, prášky na spaní, saxofon..., co víc si večer přát? :-)

2 AURIL AURIL | Web | 15. června 2015 v 20:27 | Reagovat

Moc mě baví tenhle tvůj styl psaní :) a příběh též samozřejmě! I ukázka potěšila!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama