Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 3

20. května 2015 v 19:50 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo... Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!

Veškeré potřebné vysvětlivky najdete u prvního dílu. Zde je jen na místě dodat, že jméno Léon si dotyčný protagonista vybral sám. Ten, kdo mě přivedl do Verfeil.

Informace o rubrice jsou k nalezení v úvodníku.

Tady je k nalezení především... pokračovaní! Chcete vědět, proč se Marion doopravdy chce zabít? (Protože na ten kec s nudou jste jí určitě neskočili!) Jak to dokáže - či nedokáže - vysvětlit svým novým mrtvým přátelům? A o čem že to lze konverzovat se svéráznou partou kostlivců? Čtěte dál!

Následující díl je o něco delší. Dozvíte se v něm totiž spoustu důležitých věcí. O hraní na saxofon - a hlavně o lásce.

Věnováno tomu, kdo inspiroval postavu Léona, které ostatně sám vybral jméno. Promiň, že jsem vytáhla z hrobu tvoji babičku... Ale to už jsem ti tuším dávno říkala a zatím jsi mě neuškrtil...


Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 3


motto: Omnia vincit musica

Jenže se ani slastně nedovrtěla v tom příjemném pocitu - a už zaslechla záhrobní hlas Léonovy babičky. "Ale Marion, copak tady děláte, takhle sama v noci na hřbitově? Tohle není místo pro mladé děvče. Občas se tu potulují náramně podivné existence…"

No ano, co tady dělá? Marion se rozhlédla po všech těch nebožtících nadšených, že mohou alespoň na chvíli vylézt ze svých hrobek - a náhle si připadala nesmírně trapně.

"Ten náš kluk měl jít raději s vámi, jako minule," dodala Nénette. V důsledku čehož si Marion, až dosud poněkud vyhozená z konceptu tou podivuhodnou společností, opět vzpomněla na Léona. A než se nadála, bylo to tu zpátky. Všechno to, co nedokázala pojmenovat a s čím si nevěděla rady.

"Já doprovod nepotřebuju. U toho, co tady chci zařídit, si člověk vystačí sám."

"Jistě, jistě, chápu, vy jste nám přišla zahrát, to je od vás milé, drahá Marion," zareagoval pro změnu Maurice. "Ale myslím, že ten váš Léon by si to určitě taky rád poslechl."

To už na ni bylo moc. Jako by se uvnitř několikrát převrátila vzhůru nohama. "Aby mezi námi bylo jasno, já sem vůbec nepřišla hrát, to byla spíš jen taková náhoda. Já sem přišla umřít."

Mezi hroby rázem zavládlo ticho přímo hrobové. Jako první poněkud obživl kostlivec Gérard, ten, co se přátelil s Nénette. "Ale Marion, já tomu vůbec nerozumím! Je pravda, že od minula jste dost zhubla… a i ty vaše oči už nejsou tak živé… ale stejně… Co vám je, děvče? Přece to nebude tak zlé! Vás by byla věčná škoda!"

Ale to už Maurice zmerčil krabičku prášků na spaní, která provokativně vykukovala z Marioniny kabelky. "U všech červů a larv, Marion, co to má být? Vy jste sem přišla spáchat sebevraždu? No to se mi snad zdá, ať se propadnu do hrobu! Co vám ten kluk od Nénette provedl? Jestli vás nechal… však já už si s ním promluvím - a hezky z ostra!"

"Léona nechte na pokoji, Maurici! Ten je v tom nevinně. A vůbec, co vás u všech ohlodaných kostí vede k myšlence, že holka se zákonitě musí chtít otrávit z nešťastné lásky? Náhodou, já sebevraždu z nešťastné lásky považuji za nehorázně trapnou, patetickou a nevkusnou!"

"Já netvrdím, že musí, tvrdím jen, že pokud se chce zabít geniální saxofonistka vašeho formátu, je to cosi mezi zločinem a šílenstvím! Tak do toho, vysvětlete nám, co za tou vaší morbidní touhou vězí, když ne láska?"

Kostlivci na ni tiše poulili prázdné oční důlky. Marion díky tomu ke své smůle konečně přesně pochopila, co může znamenat básnický obrat "mrtvé ticho" - a upadla do nesnesitelných rozpaků.

"Totiž… jak bych to jen vyjádřila… tedy, ono se to těžko popisuje… Sakra, já chtěla všem vykládat, že se jdu zabít z nudy - jenže je to lež a já vám nechci lhát, když jste na mě byli takoví milí."

"Ještě že tak, Marion, ještě že tak," zabručela Nénette. "Až doteď jste na mě působila jako inteligentní děvče, ale říct, že chcete umřít, protože se nudíte… To bych vás rázem měla za dočista pitomou!"

Marion poněkud překvapilo, že její "postmoderní" vyprávění nemělo úspěch, neměla ale čas nad tím dlouho smutnit. Kostlivci netrpělivě chřestili kostmi - a dožadovali se pravdy.

"Nejsem si jistá, jak to vyjádřit…" zamumlala celá nervózní z toho kostnatého vrtění se.

Maurice zalomil zápěstními kůstkami. "U všech podsvětních bohů! Děvče nešťastné, vy se chcete zabít a ani nevíte proč?! Co si vůbec myslíte? Že život je jako zubní kartáček, jeden zahodíte - a už si běžíte pro další? S životem je to na dlouhé lokte, slečinko, a mezitím - no, jen se podívejte na nás!

A vůbec, představte si, že se zabijte, pochovají vás - a vaši kolegové-umrlci se vás pak zeptají - proč jste ráčila zesnout, slečno Vernierová? A vy jim na to zakuňkáte: 'Nejsem si jistá, jak to vyjádřit…' No, to si o vás pomyslí pěkné věci!"

"Nedělejte ze mě hlupačku! Však já vím dobře, proč to chci udělat! Jen je to na delší vyprávění…"

"Tak do toho, Marion, do toho. My už tu ležíme nějaký ten pátek - a času máme habaděj."

"Dobře, já vás varovala… Tak tedy, začalo to už mnohem dřív, ale plně jsem si to uvědomila, až když jsem odjela. Odjela jsem na několik týdnů do země, kde jsem vždycky chtěla žít, kde jsem se cítila víc doma než doma… Jenže… najednou jsem zjistila, že tam nedokážu být! Že tam nedokážu být celá, přijela mě jen půlka a to bylo šílené… Půlka síly, energie, půlka smyslu, což je nakonec vlastně holý nesmysl. Protože jsem pořád musela myslet na něj, na Léona, a nešlo s tím hnout. K čertu, neumíte si představit, jaký jsem měla vztek! Došlo mi, že žádné místo už pro mě nikdy nebude mít smysl samo o sobě. A já už jsem nebyla já, nebyla jsem stejná, někdo druhý se stal mojí součástí, už jsem nikdy nemohla být jen sama za sebe, existovat jen sama pro sebe. Už nikdy, k čertu, ke všem čertům, rozumíte, protože jsem tak nějak věděla, že už jsem zašla moc daleko, že už se to nedá vrátit, že i kdybych spadla zase zpět, spadla nebo byla shozena, to je jedno, že už bych tam nenašla sebe, sebe takovou, jako jsem bývala, protože ta Marion prostě přestala existovat. A vůbec, nevím, co to se mnou bylo, každou chvíli jsem brečela, aniž bych věděla proč, rozbrečelo mě úplně všechno. Chtěla jsem se na něj naštvat, vymýšlela si všechno možné i nemožné, hledala chyby - a stejně to k ničemu nebylo… Prostě jsem nebyla v pořádku, chovala jsem se jako blázen, byla jsem zralá na psychiatra, tohle prostě není normální!"

"Ehm, Marion," odkašlal si Gérard, "promiňte, že vás přerušuju, ale… Za mých časů se tomu, co jste právě popsala, neříkalo nebýt v pořádku nebo být zralý na psychiatra. Říkalo se tomu láska."

"Ano, přesně tak, láska se tomu říkalo," přitakala hned horlivě Nénette. "A milá Marion, jestli se ve vaší době za lásku lidi strkají do špitálu, pak díky Bohu, že už jsem nějaký ten pátek pod drnem!"

"S tím naprosto souhlasím, Nénette," přidal se Maurice. "A krom toho, Marion, neříkala jste před chvílí, že z nešťastné lásky se zabít nechcete? Já už v tom vážně ztrácím přehled…"

"Abyste neztrácel, když mě pořád přerušujete!" zabručela Marion. "Tohle je totiž teprve začátek. Vrátila jsem se, jenže jako bych byla uvnitř roztržená - a nedalo se to nijak zacelit. Nedokázala jsem být s ním ani bez něj. Pořád jsem na něm hledala chyby - a najednou jsem je i nacházela. Vadilo mi všechno možné, od toho, jak měl ostříhané vlasy, přes některá slova, která používal…"

"Až po to, jakým způsobem držel vidličku," poznamenal suše Gérard. "Vsadím se, drahá Marion, že ten váš Léon držel vidličku způsobem naprosto nesnesitelným!"

Marion se tvářila, že neslyší. "…až po to, že neměl rád jazz! Představte si, on neměl rád jazz a nikdy ho nezajímalo mé hraní na saxofon!"

"Nu, to už je ovšem vážnější námitka," poznamenal Maurice. "Cokoli, co se týká saxofonu, je vždy vážná věc. A jakpak jste přišla na to, že ho vaše hraní nezajímá?"

"Nikdy si neřekl, abych mu zahrála. A já… když jsem nemohla hrát pro něj, nějak už se mi hrát nechtělo…"

"Cože?!" Maurice nadskočil, div se mu kůstky nezapletly do sebe. "Rozumím správně, Marion? Vy jste přestala hrát na saxofon?!"

"No ano, přestala, tohle je po mnoha měsících poprvé, co zas hraju, já…"

"Vy jste přestala hrát na saxofon! A jak klidně to říkáte! Marion, u všech ďáblů, vy vůbec ničemu nerozumíte!Cožpak nevíte, co je pro saxofonistu nejdůležitější na světě? Hraní na saxofon, drahá Marion, hraní na saxofon! Saxofonista, který nechává svůj saxofon zahálet, je mrtvý saxofonista! K čertu, teď už naprosto chápu, že váš život pozbyl smysl!
Jak by nepozbyl, když už nehrajete!"

"Ale mně se nechtělo hrát, když to Léona nezajímalo…"

"Zajímalo, nezajímalo, na tom nesejde! Co vás má co zajímat, jestli vás nějaký Léon poslouchá, nebo ne?! Co vás má co zajímat, jestli vás vůbec někdo poslouchá?! Vy jste geniální saxofonistka a vaším osudem je hrát, třeba trávě a kamení, když není komu jinému, ale hrát! Kdybyste hrála, nikdy to nedojde tak daleko, nikdy byste nestála tady na hřbitově s kyticí chryzantém a s kabelkou napěchovanou prášky na spaní. Protože duše muzikanta, který nehraje, umírá, umírá pomalu a strašlivou smrtí. A duše muzikanta, který hraje, žije. Tak jednoduché to je, Marion, tak docela jednoduché!

No, jen vypravujte dál, povězte nám, do jakých hrozných konců vás vaše kašlání na saxofon přivedlo!"

"Do jakých konců? To sám moc dobře vidíte. Ale ještě předtím… Napadlo mě, že to nesnesitelné pouto třeba přetrhnu, když zase půjdu někam pryč, a tak jsem cestovala, Londýn, Řím, Istanbul, Budapešť, Madrid, já snad sjezdila celou Evropu…"

"Jenže to nepomohlo," konstatoval klidně Gérard. "Ať jste šla kamkoli, nenacházela jste klid. Mně nemusíte nic vykládat, Marion, býval jsem cestovatelem. A nakonec jsem se vrátil domů do Verfeil, abych tady umřel. Jako vy. Zrovna do Verfeil! Tedy, Marion, před chvílí jste nám řekla, že sebevraždu z nešťastné lásky považujete za nehorázně trapnou, patetickou a nevkusnou - ale to, co právě vyvádíte, to je jako vystřižené z toho nejpatetičtějšího a nejnevkusnějšího brakového románu! Jít se zabít na hřbitov do Verfeil! Vy, Marion!"

"Tak to vůbec není!" bránila se rozčíleně Marion. "Já sem nešla z nějakých pitomých sentimentálních důvodů, šla jsem sem jednak proto, že jsem praktická, a proto jsem chtěla umřít rovnou na hřbitově - a jednak proto, že vím, že se tady nezamyká, to je celé!

A vůbec, mně se to i podařilo, abyste věděli, dokázala jsem si ho vyhnat z hlavy, pak už mi bylo úplně jedno, jestli je se mnou nebo ne, bylo mi jedno, co dělá, bylo mi jedno, že o něm slyším sotva jednou za týden, všecko, všecičko mi bylo a je pořád jedno, jenže… jenže… jenže opravdu všecko, chápete?! Život mi zhořkl, nebo spíš ztratil jakoukoli chuť, nemám proč žít a nemám proč umřít, ovšem přišlo mi, že umřít bude přeci jen o něco jednodušší, ostatně, je to všecko jedno… A vy se mi do toho pořád pletete, vraťte se zpátky do svých hrobů a nechte mě spolykat moje prášky!"

"Marion, pokud je vám opravdu všecko jedno, pak je taky jedno, jestli ty vaše prášky spolykáte hned, nebo až za hodinu či dvě," vznesla logickou námitku Nénette. "A vůbec, to vás nenapadlo, že to tomu našemu klukovi zlomí srdce, když se takhle odpravíte?"

"Ale kdeže, Nénette, tomu to bude úplně jedno, nikdy mě nemiloval. Krom toho, mrtvá mu budu komplikovat život míň, než živá…"

"To je ovšem vážný argument," uznal Maurice. "Z čeho jste usoudila, že vás nikdy nemiloval, Marion?"

"Nikdy mi to neřekl. Lépe řečeno, řekl mi, že nikdy zamilovaný nebyl. K čertu, mohl mlčet, on by to stejně poznal každý, nikdy se nechoval jako zamilovaný muž, nikdy nedělal všechny ty věci, co zamilovaní muži dělají… Víte, kterou jedinou, opakuji jedinou, kytku jsem za posledního půl roku dostala? Tyhlety chryzantémy, které jsem si koupila sama, abych si je vzala do rakve!!"

"Marion!" napomenula ji důrazně Nénette. "Nekřičte tak! Já chápu, že jste rozhořčená, ale přeci jen, tohle je hřbitov, trochu piety bych prosila!"

"Já vám ovšem naprosto dokonale rozumím," pravil Maurice vážným hlasem. "Vaše rozhořčení je spravedlivé, protože vy, Marion, jste výjimečná žena - výjimečná žena, která by zasluhovala být květinami doslova zahrnuta. Víte, kdyby to bylo na mně, nosil bych vám každý den kytici růží, žlutých, drahá přítelkyně, protože ty mi báječně ladí k vám coby ke geniální umělkyni…"

"Maurici!" ozvala se pohoršeně Nénette. "Já chápu, že vás slečna fascinuje, ale je tu přeci jen jistý věkový rozdíl. Nezapomínejte, že jste už třicet let po smrti!"

"Pravda, pravda… ale jak snadno na to člověk zapomíná v přítomnosti tak krásné ženy! Marion, božská Marion, vaše oči mají barvu mléčné čokolády - a já mléčné čokoládě nikdy nedovedl odolat. Když se na vás dívám, doslova obživuji - a mít ještě v hrudním koši alespoň kousíček srdce, zahořel bych k vám nehynoucí láskou. Ano, Marion, kdybych byl naživu, miloval bych vás!"

To už bylo na Marion moc. "Hergot!!!" zařvala, div na náhrobcích nepukala žula. "Hergot!!!" zařvala po druhé - a v zápětí dodala stejně hlasité "Jauvajs!!!" - mezi první a druhé hergot totiž vsunula náramně energické kopnutí do nejbližšího pomníku.

"Tedy Marion!" zaprotestovala rozhořčeně Nénette, "když jste se na mém hrobě roztáhla s celou vaší ekvipáží, neřekla jsem ani půl slova, prosím, povídám si, jen ať si opře nohu o můj květináč, když nám tak hezky hraje… Ale kopat mi do pomníku, to už jste tedy přehnala!"

Marion ji okázale ignorovala a běsnila dál. "Hergot!!! Hergot, Maurici, celej ten svůj zatracenej život jsem si přála, aby mi někdo říkal takovýhle věci, celej ten zatracenej život - a nakonec je uslyším na hřbitově od mrtvoly, když už jsem sama jednou nohou v hrobě!"

Sesunula se na zem, a aby nepohoršila některého nebožtíka, jala se bušit pěstí do země na cestičce mezi hroby.

"Jenže já ještě neskončil, Marion," ozval se Maurice. "Kdybych byl naživu, vyznal bych vám lásku. Pak bych vás odvedl do nejbližšího hotelu a strávil s vámi noc. Za pár dnů byste se po mně sháněla, zavolala byste na číslo, které bych vám dal - a na druhém konci by se ozvala osmdesátiletá stará panna žijící s osmi kočkami, která o mně v životě neslyšela. Ani nevím, kolikrát jsem něco takového provedl… A zvláštní, že ty holky na to vždycky skočily, stačilo pár hezkých slovíček - a měl jsem každou, na kterou jsem si ukázal. Tedy, Marion, bez urážky, myslel jsem si, že jste chytřejší… Jedno si ale zapamatujte - pokud budete i dál hledat lásku ve slovech, bude vám chybět už navždycky."

"Tak to jste přehnal! Nejdřív mě tady svádíte - a pak ze mě uděláte úplného pitomce! A vůbec, co mi tady budeme probírat, co se Léonovi honí či nehoní hlavou, když já mám v té své ten nejpříšernější možný nepořádek! Potřebovala bych přemýšlet, všechno to rozvážit, vždyť jsem sem přišla umřít - a vy mi místo toho lijete do hlavy takových moudrostí, že mi div nepraskne! Ostatně, je to celé dokonalý paradox, nakonec mě o životě poučují nebožtíci!"

"To je snad nejrozumnější věc, co jsem od vás dnes slyšela," konstatovala Nénette. "Tak my vás necháme rozmýšlet, Marion, půjdeme si zatím lehnout…"

"…a až budete chtít pokračovat v diskusi, víte, jak nás zavolat. Mimochodem, tohle si vezmu s sebou," utrousil Gérard a popadl Marioninu kabelku s prášky. "Preventivní opatření," dodal v zápětí, když viděl, že se chystá protestovat. "Pochopte, my si raději povídáme s někým živým - mrtví mezi sebou jsme pořád - a už nás to někdy poněkud nudí."

A tak se hrobové zase pozavírali - a Marion zůstala docela sama skrčená na cestičce u Nénettina pomníku. Opřela se o něj a přemýšlela a rozmýšlela, uvažovala a rozvažovala, a už se téměř dobrala příčiny celé své lapálie, už téměř porozuměla tomu zmatku, co měla v duši - když tu náhle hrůzou nadskočila. Zaslechla totiž cosi jako kroky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama