Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červen 2015

Nikdy... nic není nemožné! aneb A tak se zvedla a prostě vstala z hrobu

30. června 2015 v 19:29 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Věříte, že v životě existují beznadějné situace? Definitivní tečky? Že slovo nikdy není jen pět písmen bez významu, ale někdy i neodvolatelná realita? Následující text vás vyvede z omylu! Varování: je sice lehce morbidní, ale natolik optimistický, že pomáhá (téměř) i v případě klinické smrti.

Věnováno všem, kdo se nebojí snít. Kdo se odváží popřít a zbourat veškeré hranice. Kdo jsou ochotni uvěřit v nemožné a otevřít se zázrakům všeho druhu. Kdo jsou ochotni neodepsat sebe ani druhé. Nikdy.

Protože nikdy nic není opravdu definitivní.

Následující krátká povídka - nebo možná spíš pokus o lyrický text, nevím, jak to definovat - se vysmívá kruté a hrůzné realitě a nabízí vysvobození i tam, kde z racionálního hlediska žádné prostě není. Je samozřejmě myšlena jako symbolické vyprávění, ne jako něco, co lze brát doslova. I já vím, že mrtví z hrobu nevstávají. Ale někdy je tak krásné se zasnít! A ty nejkrásnější sny jsou právě o naději. A o tom, že láska je silnější než smrt - jak se to říká v pohádce o Šípkové Růžence.

Text vznikl jedné překrásné noci na konci května. Cítila jsem se tehdy šťastná. Tak šťastná a plná naděje, jako hlavní hrdinka příběhu. A měla jsem potřebu vše to krásné, co ve mně bylo, svěřit papíru. Hned. I když byla jedna ráno. A ačkoli onen happy end nakonec zůstal jen a pouze na papíře, jsem vděčná za těch pár dnů, kdy jsem opět mohla být sama sebou. Šťastná, naplněná a v pohodě.

Věnováno všem, kdo navzdory všemu doufají. A tomu, kdo mi dal sílu a inspiraci napsat následující slova.

Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 4 a poslední

3. června 2015 v 18:43 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo... Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!

Odkaz na vysvětlivky k příběhu máte tady, zde je pro změnu úvod k rubrice.

A co dál? Marion v posledním díle pochopila, že to, zda vás někdo miluje, nezávisí na tom, jestli vám to říká. A možná i to, že láska, zamilovanost a svádění ženy romantickými gesty nejsou synonyma. Jak s touto důležitou životní lekcí naloží? A hlavně - kdo to sakra přišel v noci na hřbitov? Co všechno ještě dokáže jazz? A jak celá ta patálie nakonec dopadne?

Věnováno tomu, kdo mě přivedl do "Verfeil" - a kdo mě o životě naučil víc, než kostlivci naši hlavní hrdinku. Protože bez něj bych nic z toho, co zde píšu, nevěděla.