Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Nikdy... nic není nemožné! aneb A tak se zvedla a prostě vstala z hrobu

30. června 2015 v 19:29 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Věříte, že v životě existují beznadějné situace? Definitivní tečky? Že slovo nikdy není jen pět písmen bez významu, ale někdy i neodvolatelná realita? Následující text vás vyvede z omylu! Varování: je sice lehce morbidní, ale natolik optimistický, že pomáhá (téměř) i v případě klinické smrti.

Věnováno všem, kdo se nebojí snít. Kdo se odváží popřít a zbourat veškeré hranice. Kdo jsou ochotni uvěřit v nemožné a otevřít se zázrakům všeho druhu. Kdo jsou ochotni neodepsat sebe ani druhé. Nikdy.

Protože nikdy nic není opravdu definitivní.

Následující krátká povídka - nebo možná spíš pokus o lyrický text, nevím, jak to definovat - se vysmívá kruté a hrůzné realitě a nabízí vysvobození i tam, kde z racionálního hlediska žádné prostě není. Je samozřejmě myšlena jako symbolické vyprávění, ne jako něco, co lze brát doslova. I já vím, že mrtví z hrobu nevstávají. Ale někdy je tak krásné se zasnít! A ty nejkrásnější sny jsou právě o naději. A o tom, že láska je silnější než smrt - jak se to říká v pohádce o Šípkové Růžence.

Text vznikl jedné překrásné noci na konci května. Cítila jsem se tehdy šťastná. Tak šťastná a plná naděje, jako hlavní hrdinka příběhu. A měla jsem potřebu vše to krásné, co ve mně bylo, svěřit papíru. Hned. I když byla jedna ráno. A ačkoli onen happy end nakonec zůstal jen a pouze na papíře, jsem vděčná za těch pár dnů, kdy jsem opět mohla být sama sebou. Šťastná, naplněná a v pohodě.

Věnováno všem, kdo navzdory všemu doufají. A tomu, kdo mi dal sílu a inspiraci napsat následující slova.


***

Říkali, že ji viděli na ulici. Tu holku, co umřela už před lety. Prý jen tak šla, jako chodívala dřív, broukala si Život je jen náhoda - a vůbec dělala, jako by nic.

Říkali, že ji viděli na ulici, tu mrtvou holku. A velmi je to pohoršilo. Co skončilo, to skončilo, pravili. A kdo byl pohřben, měl by tak i zůstat. Protesty se nepřipouštějí. Co je mrtvé, nevhodno oživovat, co bylo zatraceno, tomu nenáleží obnova. A smrt je smrt a tečka.

Jenže ona tu stejně byla, ta mrtvá holka, i já ji viděl, jak poskakuje na chodníku. Bylo mi to divné, prý umřela už před lety - a přesto byla svěží jak kytka, co neutrhli. Bylo mi to divné, prý měla hroznou smrt - jenže na to vůbec nevypadala. Někteří říkali, že chtěla utlouct své výčitky o beton - a třinácté patro nezná pardon. Tenkrát prý byla všude spousta krve a z její tváře mnoho nezbylo. Jenže dnes jsem ji potkal umytou a úhlednou, s krví pěkně v cévách. Jiní přísahali, že se zalkla v posteli, docela šílená, s duší, která jen koukala, jak se dostat z tohoto světa. Já ji ale viděl, tu mrtvou, a oči měla živější než ti, kdo se toho dne narodili.

Nikdo přesně nevěděl, jak se to stalo, vždyť umřela už před lety, jenže najednou tu zas byla, prostě na sebe oblékla svou starou noční košili, sáhla po svém oblíbeném románu a když přečetla pár stránek, vklouzla ke svému muži do postele. Prý měla tělo teplé, jen trochu voněla po chryzantémách. Ráno se na ulici náramně divila, proč na ni všichni koukají zděšeně, jistě, umřela už před lety, ale copak nechápou, že už měla vší té smrti dost?

Povídalo se o tom spoustu věcí a nikdo přesně nevěděl, kde je pravda. Snad to souviselo s tím, že tenkrát umřela v zimě a přesto pohrdla ohněm kremace. Uložili ji tedy do hrobu, jenže její duši se nějak nechtělo pryč, zachytila se těla a odmítla se pustit.

Proč? Čert ví, někteří mluvili o božím trestu, prý jí nebeská brána zůstala uzavřená, jak by také ne, ta holka byla sice zbožná, ale povrchní, počestnost i duši prodala za krásu, říkalo se. A také byla pyšná a mnohokráte sesmilnila.

Jiní však namítli, že vždy v lásce a v čistotě srdce. A že krmit svou duši krásou nemá s prodáváním nic společného. Ne, Bůh ji nezatratil, ona však nechtěla zavřít oči, tak ráda se vždycky dívala. Jenže tam dole nebylo na co, víko rakve je neměnné. Roky plynuly a jí se zastesklo po slunci, řekla si: jen na chvíli se ohřeju, vylezla z hrobu, natáhla se na mramorovou desku a začala se opalovat. Jenže bylo horko, horko, které jí rozproudilo krev, nemyslela už na hřbitov, ale na sedmikrásky a na ruce, které je trhávaly a dávaly jí je do vlasů. Ty ruce vždycky přesně věděly, kam se položit, aby ta živá byla ještě živější. A pak tu byli ptáci a kopřivy a jindy zas šípky, na kterých krev nebolí, a světlo, co spadlo do vody, a jiné, které stoupalo z hlubin jedněch očí. A zem, ta nejtemnější a nejúrodnější v nížinách, a vlasy, co měly docela stejnou barvu, voněly však jinak, když k ní tiskl hlavu a pak ji sklonil do jejího klína. Ten klín byl náhle velmi živý, vše bylo živé a holka, co umřela už před lety, usoudila, že podobné myšlenky jsou na hřbitově krajně nevhodné. A tak se zvedla a šla domů.

Nikdo nechápal, jak se to stalo, vždyť rakev byla zatlučená a deska z mramoru na svém místě. Nebylo to logické, logiku to přímo uráželo, což se však té mrtvé líbilo. Logika ji dostala do hrobu. Ven jí tedy nutně muselo pomoct něco víc než logika.

Říkali také, že se chovala nedůstojně, když se svým milým v cukrárně chroupala rakvičku a pak se milovali kdesi velmi daleko od hřbitova a ona neměla dost vkusu na to, aby si vzala alespoň černé prádlo.

O den později jsem ji potkal na ulici a ptal se jí, jak je to možné, vždyť umřela už před lety, sám si vzpomínám, jak jí na pohřbu hráli Mozartovo rekviem, co tady dělá, vždyť hrob přece není čekárna a ona byla mrtvá.

Odpověděla mi, vy s tím ale naděláte, copak jste sám nebyl včera zoufalý a dnes jste se znovu nezrodil do radosti? A ptáte se snad proč? Já byla jen mrtvá a teď žiju, co je na tom k nepochopení?

Odešla a já se později doslechl, že celé to odpoledne kreslila po zdech veverky. A všechny byly živé.

22. května 2015

***

A na závěr ještě jednu úžasně optimistickou písničku pro dokreslení atmosféry:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | Web | 30. června 2015 v 19:52 | Reagovat

Nepochopila som trošku čo ten príbeh má s témou týždňa, teda okrem toho že nikdy nehovor nikdy a aj neskutočné sa môže stať skutočným :-) v každom prípade áno je to dosť morbídne ale úžasne napísané. Síce vo mne nie je moc pochopenie pre literatútu nie to ešte pre lyriku/lyriko-epiku ale tvoje dielo ako jedno z mála vo mne zanechalo niečo viac ako len prečítané riadky. Super naozaj :-)

2 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 3. července 2015 v 9:46 | Reagovat

Všetko je možné a slovo "nikdy" je len výbuch zlosti vyslaný kdesi do neznáma. Navzdory morbídnemu príbehu si vystihla večnosť ako takú a smútok zaobalila do smrti a k zatrateniu - aspoň myslím, že takto nejak to bolo chápané. V každom prípade, dosť dobre napísané :)

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 3. července 2015 v 14:35 | Reagovat

Díky vám oběma za komentáře!

[1]: No, šlo mi o to, že něco jako "nikdy" prostě neexistuje, proto to zařazení k danému tématu.

[2]: Pochopila jsi to naprosto přesně, tohle chtěl básník říct.

4 Lamilka Lamilka | Web | 8. července 2015 v 21:41 | Reagovat

Prostě v povídce šlo o to, že někdy se člověk může cítit jako mrtvý, myslí si, že už ho nic krásného nečeká, a pak se stane ten zázrak...člověk se vzchopí a zas najde radost ze života...snad jsem to pochopila správně ? :-)

5 Elis Elis | Web | 9. července 2015 v 18:27 | Reagovat

Zajímavě pojaté téma , ale proč ne, mně se to moc líbí...

6 Miriam M. Miriam M. | Web | 12. července 2015 v 22:17 | Reagovat

[4]: Naprosto správně, Lamilko!

[5]: Díky moc!

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 18:21 | Reagovat

Miriam kam jsi se ztratila - chybíš mi!:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama