Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 4 a poslední

3. června 2015 v 18:43 | Miriam M. |  Morituri rident - pohádky pro veselé sebevrahy
Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo... Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!

Odkaz na vysvětlivky k příběhu máte tady, zde je pro změnu úvod k rubrice.

A co dál? Marion v posledním díle pochopila, že to, zda vás někdo miluje, nezávisí na tom, jestli vám to říká. A možná i to, že láska, zamilovanost a svádění ženy romantickými gesty nejsou synonyma. Jak s touto důležitou životní lekcí naloží? A hlavně - kdo to sakra přišel v noci na hřbitov? Co všechno ještě dokáže jazz? A jak celá ta patálie nakonec dopadne?

Věnováno tomu, kdo mě přivedl do "Verfeil" - a kdo mě o životě naučil víc, než kostlivci naši hlavní hrdinku. Protože bez něj bych nic z toho, co zde píšu, nevěděla.



Příběh strašlivý o hřbitově a saxofonu - díl 4



motto: Omnia vincit musica

A tak se hrobové zase pozavírali - a Marion zůstala docela sama skrčená na cestičce u Nénettina pomníku. Opřela se o něj a přemýšlela a rozmýšlela, uvažovala a rozvažovala, a už se téměř dobrala příčiny celé své lapálie, už téměř porozuměla tomu zmatku, co měla v duši - když tu náhle hrůzou nadskočila. Zaslechla totiž cosi jako kroky.

Zvedla hlavu - a nadskočila podruhé. To, co se vynořilo zpoza jednoho pomníku, totiž nebyl kostlivec, ne, bylo to něco mnohem horšího, mělo to dlouhé vlasy a dlouhý černý kabát - a táhl z toho rum. A co hůř - zíralo to na ni.

"K čertu," pomyslela si Marion, "to by tak hrálo, aby mě to individuum zamordovalo, zrovna teď když už jsem si to s tou sebevraždou skoro rozmyslela! To se tady nemohl zjevit tak o hodinu dřív?!"

Ani nestačila myšlenku dokončit - a z individua už vypadl tuze impertinentní návrh: "Čau, kotě, nechceš si to rozdat? Přímo tady na hřbitově, to je příležitost, kterou si správnej metalista nemůže nechat ujít!" A aniž by počkalo na odpověď, už to po Marion skočilo.

Marion však byla mrštná, bleskově uhnula - a jala se prchat pryč. I kličkovali mezi rovy, honili se na rozprašovací louce, obíhali dokolečka kolem pomníku padlým z první světové války, přeskakovali náhrobky… Marion honem zvažovala, zda by byla s to doběhnout až do Verfeil. Jedno věděla jistě - tuhle alkoholem notně posilněnou horu svalů by v životě nepřeprala. Co tedy počít, aby zachránila svou čest? Leda ho praštit květináčem po hlavě, její mrtví přátelé to snad pochopí… No jistě! Že ji to nenapadlo dřív! Bleskově se vrhla k Nénettinu hrobu - a sebrala svůj saxofon.

"Tak ok, klidně si to rozdáme, ale nejdřív mám dotaz," prohodila rádoby ležérním tónem.

"Pro tebe všecko, krásko, co chceš vědět?" otázalo se individuum a jalo se jí ohmatávat boky. Marion potlačila myšlenky na lezoucí slimáky - a honem pokračovala. "Ty prej máš rád metal?"

"No jasně," souhlasilo individuum a pokoušelo se dostat Marion pod šaty. "Hraju na kytaru v metalový kapele."

"No vida, tak jseš taky muzikant. Já hraju zas na saxofon, hrávala jsem v jazzovým orchestru."

"Ále prosím tě, jazz mě nebaví," zabručel metalista a šátral po jejích kalhotkách.

"Děláš chybu, kámo. Když mě na chvilku pustíš, předvedu ti, co takovej jazz dokáže! A garantuju ti, že tos v životě neviděl! Kam se hrabe nějakej metal!"

Individuum bylo naštěstí zvědavé - a tak Marion nechalo chopit se saxofonu. "Jo, jo, copak metal, ale jazz, ten člověka úplně oživí!" Začala hrát a modlila se ke všem podsvětním bohům, aby to i tentokrát zabralo. Protože kdyby ne, byla by v troubě.

Naštěstí nebyla. Sotva zaznělo pár tónů - a hrobové už se otvírali, desky odsouvaly, květináče a svíčky padaly - a kostlivci vylézali.

Metalista jen v hrůze poulil oči, kterak celý verfeilský hřbitov vstává z mrtvých - a to už nebožtíci obrátili své prázdné oční důlky k němu.

"I ty nemravo nemravná!" rozkřikla se Nénette. "Na naše děvče si dovolovat nebudeš! Dej ty pracky pryč, nebo uvidíš, chlípníku chlípná!"

"To tedy! Takhle se jedná s dámou, ty křupane?! Že se nestydíš!" řval rozhořčeně Maurice.

"Necháš naši Marion, ty otrapo?!" přidal se Gérard.

Ale to už metalista naši saxofonistku dávno pustil. "Já chci maminkůůů!" zaúpěl zděšeně - a jal se prchat přes náhrobky až k bráně hřbitova, která se za ním s rachotem zavřela.

"Ten už se tady víckrát neukáže," konstatovala spokojeně Nénette. "Já vám říkala, Marion, ať jste opatrná, že se tady potulují všelijaké existence…"

"Ani nevím, jak vám poděkovat," breptala rozrušená Marion. "Nebýt vás, tak mě ten otrapa snad zneuctí!"

"To byla maličkost, drahá slečno, maličkost," ujistil ji Maurice. "Pro vás cokoli!"

"Jistě, ode dneška už se nemusíte ničeho obávat," přidal se Gérard. "Protože teď jste naše, Marion, berte to tak, že verfeilský hřbitov vás adoptoval. Tak ne abyste se nechala pochovat jinde, až jednou zesnete! Tady jste mezi svými. Ze samoty už nikdy nemusíte mít strach, ani po smrti!"

A než Marion stihla celá dojatá poděkovat, Nénette už vyzvídala. "A propos, stihla jste i popřemýšlet o té vaší sebevraždě?"

"No, ano… myslím, že jsem přišla na to, co se to se mnou stalo… ale…"

"Tak sem s tím, Marion, sem s tím!"

"Když ono je to strašně hloupé, takové neintelektuální…"

"Ale no tak, děvče, před námi se přece nemusíte stydět!"

"A taky trapné. Nevhodné. A vůbec, takové věci se ve slušné společnosti nikdy neříkají nahlas, to je proti bontonu!"

"Marion, tady jste mezi svými. Co povíte nám, zůstane takříkajíc v rodině."

"No dobře… Ale vážně to nikdomu nepovíte?"

"Marion, kolik znáte lidí, co se vybavují s mrtvými?"

"Jistě, máte pravdu… Tak tedy… Já… no… totiž… jak to jen říct… Já ho asi fakt miluju!" vypadlo nakonec z Marion - a zatímco na ni celý verfeilský hřbitov zíral v němém úžasu, sypala ze sebe větu za větou bez ladu a skladu: "Léona, myslím. Miluju ho a nevím si s tím rady, vůbec s tím neumím zacházet, strašně mě to štve, připadám si jak největší kus pitomce, takové věci dospělí lidé nedělají, navíc je to strašlivě nebezpečné, ale… ale nedokážu to v sobě zlikvidovat. Proboha, když to je vážně tak strašlivě nerozumné a dětinské!"

Nastalo ticho přímo hrobové, násobené množstvím zotvíraných náhrobků. První se vzpamatoval Maurice. "Jistě, milovat někoho je velice dětinské a nerozumné. Zato jít se v noci otrávit na hřbitov, to je přímo vrchol rozumného a dospělého jednání," konstatoval ironicky.

"Děvče nešťastný!" lomila Nénette kůstkami. "Tak vy toho našeho kluka milujete - a místo abyste mu skočila kolem krku a řekla mu to, seberete prášky a jdete k nám na hřbitov spáchat sebevraždu! Marion, sakra, u všech saprofytických bakterií, nebýt třicet let po smrti, tak mě z vás trefí šlak! Uvažovat všichni jako vy, lidstvo by už dávno vymřelo!"

"Jen klid, jen klid," zasáhl Gérard. "Ještě se to určitě dá všechno napravit. Milá Marion, vy se teď hezky seberete, půjdete domů, pořádně se vyspíte - a až budete zas ve formě, hezky mu to všechno vyklopíte."

"Tak, tak," přidal se Maurice. "A ještě předtím si nezapomeňte zahrát na saxofon, to vám srovná nervy!"

"Ale to nejde!" vykřikla rozčileně Marion. "On se mi vysměje…on…"

"Jistě, Marion, o tom už tu byla řeč. Tak mi asi nezbude, než vám dát jednu důležitou životní radu. Totiž, s láskou je to jako se saxofonem. Jestli chcete být v životě šťastná, pak hrajte bez ohledu na to, zda vás někdo poslouchá - a milujte bez ohledu na to, jestli někdo miluje vás. Protože nic nebolí tak, jako potlačená láska - a potlačená tvůrčí energie. A když se spojí jedno s druhým… no, co vám budu povídat" - a ostentativně zamával Marioninou kabelkou s prášky.

"No, zkusit to můžu…" začala váhavě Marion.

"Báječně," zvolal Gérard. "Zkusit cokoli je vždycky lepší než hned zavřít krám a jít se odpravit! A mimochodem, Marion… měli bychom na vás takovou prosbu…"

"Totiž, nám vážně hrozně chybí jazz," navázala Nénette. "Nestavila byste se tady občas - a nezahrála nám?"

"Nám je tady v tom příšerném tichu smutno," přidal se Maurice. "A vy s vaším talentem, Marion… Zkrátka, vaše hraní vnese do toho našeho umírání trochu života!"

"Ale jistě!" zvolala Marion. "Budeme sem chodit každý úplněk. Já a můj saxofon. Ostatně, jinak by se mi po vás hrozně stýskalo."

"Nám po vás taky. A krom toho, garantuji vám, že nadšenější publikum jinde neseženete!"

Marion však náhle zase zesmutněla. "Já nevím, jestli to dokážu," zamumlala pak tiše. "Hrát, když nikdo neposlouchá a milovat, když vás nikdo nemiluje, na to musí být člověk filosof - a ne obyčejná saxofonistka. Možná jsem se vážně měla zabít, ostatně, tak hezky jsem si to připravila…"

"Marion," Maurice k ní naklonil lebku. "Teď vám povím něco, co navždy změní váš život. Tato jediná věta postačí, abyste už nikdy nepomyslela na sebevraždu. Tato jediná věta dá vaší existenci smysl. Neboť se jedná o hlubokou a odvěkou životní pravdu."

Rozbušilo se jí srdce. Co za moudrost jí asi sdělí? Že existuje Bůh? Spravedlnost na věčnosti? Nebo oboustranná láska?


"Dobře mě poslouchejte, Marion. Je to docela prosté - mrtví nehrají na saxofon."

EPILOG

O mnoho let později…

Paní Bonnetová s úsměvem na rtech odchází směrem k muzeu. Jako obvykle neujde podezřívavým pohledům verfeilských tetek. Ostatně, na trvalo se sem s manželem přestěhovali teprve nedávno, byt v Paříži nechali dětem.

Tetky v zásadě nemají nic proti rodině Bonnetových, jejíž starší generace spořádaně spočívají na místním hřbitově. Proti manželce pana historika toho ale mají víc než dost. "Nějaká fuchtle z Paříže! A co hůř, saxofonistka! Saxofonistka nikdy nemůže být slušná ženská!"

A ta její morbidní záliba ve hřbitově! Udělat z něj turistickou atrakci! A pak, je všeobecně známo, že paní Bonnetová tráví spoustu času tuze pečlivou péčí o několik vybraných náhrobků. Ještě by se dalo pochopit, že se stará o hrob Anne Bonnetové přezdívané Nénette, babičky jejího manžela, se kterou tam ostatně odpočívá i zbytek rodu Bonnetových. A o ten patřící Maurici Vidalovi, prostopášnému saxofonistovi, na jehož duchařské legendě postavila celou svou kariéru hřbitovní průvodkyně. Ale proč ji tak zajímá i Gérard Faure, dávno mrtvý cestovatel s neklidnou duší, s nímž Bonnetovi nikdy neměli nic společného? To je skutečná záhada…

"Je vážně divná," konstatuje dosti nahlas jedna tetka. "A ještě ke všemu saxofonistka! Saxofonistka!" Vysloví to jako nějaké obzvlášť sprosté slovo.

Marion Bonnetová je slyší. Sluch má i v pozdním věku skvělý, a nejen ten hudební. Jde však dál, aniž by se výraz její tváře jakkoli změnil.


"Ostatně," pomyslí si, "když dokážete hrát na saxofon tak, že přimějete mrtvé vstávat z hrobů, jen tak něco vás nerozhází!"

***

A jsme na konci. Zbývá tedy jen provolat slávu jazzu a jednomu nejmenovanému hřbitovu a s dobrým pocitem odejít. Doufám, že se vám příběh líbil - a že vás možná přivedl na myšlenku, že ani zdánlivě morbidní historie nemusí být nutně smutné a tragické.

Rozloučím se s vámi - jak jinak než v Marionině stylu, totiž jazzem! A pamatujte - OMNIA VINCIT MUSICA.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 7. června 2015 v 19:03 | Reagovat

Bránit se chtíči muže hrou na saxofon, sakra to je úžasný nápad! Moc hezké čtení, děkuji!:-)

2 Elis Elis | Web | 11. června 2015 v 20:52 | Reagovat

Pěkný článeček, takové drbny jsou bohužel všude a útočí i na ty co na saxofon nehrají...

3 Lamilka Lamilka | Web | 14. června 2015 v 15:13 | Reagovat

:-))

4 AURIL AURIL | Web | 16. června 2015 v 19:13 | Reagovat

To je mi ale rozuzleníčko :)))

Bavilo, líbilo, místy i rozesmutnilo!

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. června 2015 v 22:10 | Reagovat

Díky vám všem za komentáře! Nebudu zastírat, že tenhle příběh pro mě hodně znamená - o to jsem raději, že se líbil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama