Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Šla jsem skrze skály - kapitola 3

24. října 2015 v 20:58 | Miriam M. |  Šla jsem skrze skály
Děkuji všem čtenářům předchozích kapitol! Zde je další. Říkám rovnou, že nebylo snadné ji napsat, snažila jsem se, aby na příběhu příliš nebyla vidět má současná mizerná nálada. V posledních dnech ztrácím víru v cokoli, ztrácím sílu se o cokoli snažit, ztrácím odvahu se prát se životem - a snad právě proto potřebuji Apolenu, které nic z toho nechybí, ač se ocitla v zoufalé situaci. Potřebuji Apolenu, abych si připomněla, že vždycky se dá něco dělat, že nemá smysl jen ležet a zírat do stropu, jakkoli je situace příšerná, jakkoli jsou okolnosti nepříznivé, jakkoli nevíme kudy kam. A snad právě proto se s vámi chci o příběh téhle umíněné, houževnaté bytosti podělit. Protože tuhle část v sobě někdy potřebujeme objevit všichni. Abychom dokázali přežít a uchovat si zdravý rozum.

Pojďte tedy za mnou, do pohádkového světa a do příběhu jedné nesnesitelné, paličaté holky. Za Bartolomějem, který nesnáší příliš emancipované ženy - a jako na potvoru narazí na jednu, která vydá za deset. Jak to s nimi bude dál? Proč se vlastně Apolena pustila do tak bláznivého podniku? A jak bude Bartoloměj reagovat? Uvidíme...

P.S.: Úvodník a vše potřebné na vysvětlení najdete tady.


Kapitola 3


Za svítání se vydal na cestu. Nikdo se ho nepokusil zadržet. Buď dosud nezjistili, že Apolena zmizela, nebo opravdu věřili, že utekla přesně opačným směrem. Práskal bičem, hnal koně kupředu - a potichu klel. Jestli je budou pronásledovat, bude to zlé. Samozřejmě by se mohl pokusit vše vysvětlit, je ale otázka, jestli k tomu dostane příležitost. Mnohem spíš na něj muži z její rodiny vytáhnou pušky, dřív než stačí říct jediné slovo na svou obranu. A i kdyby ne… přesvědčit někoho, že jeho, dvoumetrového, silného muže, to nedorostlé vyžle donutilo, aby ho vzal s sebou… Jen by se mu vysmáli.

Samozřejmě tu byla druhá možnost. Prostě ji popadnout a shodit ze saní, ať si poradí, jak umí. Bartoloměj si ale uvědomoval, že opustit neozbrojenou ženu uprostřed zasněženého lesa, kde za každým stromem mohli číhat vlci, by bylo totéž, co odsoudit ji k smrti. Ještě nikdy nezabil ženu - a netoužil, aby Apolena byla první.

Nechat ji tedy v příští vesnici, kde se zastaví? To nebyl vůbec špatný nápad… Určitě by našla někoho, kdo by jí pomohl dostat se domů - či kamkoli jinam by chtěla. Ještě chvíli přemýšlel - a nakonec se rozhodl, že přesně to udělá. Tak se snad jeho chvilkové pomatení rozumu, které si nyní zpětně nedovedl vysvětlit, obejde bez následků.

Pro tuto chvíli ovšem zastavil saně a pomohl jí z jejího úkrytu mezi nákladem. Musela být strašlivě rozlámaná a promrzlá - nestěžovala si ovšem, čímž na něj udělala jistý dojem. "Tak prosím, můžete si sednout vedle mě. Tady v lesích není nutné se schovávat."

"Děkuju vám!" Podíval se jí do tváře - a téměř se vyděsil, když si uvědomil, jak neuvěřitelně šťastně vypadá. Její výraz byl výrazem vězně, kterého po letech v kobce propustili ven - a který opět uviděl denní světlo.

Drobně sněžilo, tiše, klidně, bez poryvů větru. Dobrý den na cestu, dobrý den bez vánice a velkého mrazu. Cítil se spokojený a na svém místě v tom tichém zimním lese - a stejně spokojený bude večer v hostinci u plápolajícího krbu. A Apolena? Neměl by si ji u sebe ponechat přes noc? Už dlouho neměl žádnou ženu - a tahle byla po ruce. Rychle však tu myšlenku zavrhl. Nelíbila se mu, ne, ani trochu, vypadala až příliš zuboženě - a pak, něco na ní ho děsilo. Tahle dívka se ve své neústupnosti a šílené odvaze nechovala ani trochu tak, jak by od ženy očekával. Byla vůbec velmi málo ženská, se svou drzostí a plochými ňadry. 'Nedivím se tomu archiváři, že ji nechal, ani trochu se mu nedivím,' říkal si v duchu Bartoloměj.

Byla mu zoufale nesympatická - ale to, co ho na ní rozčilovalo, ho zároveň i zajímalo. Toužil dozvědět se o ní víc, zkoumat ji, jako by zkoumal nějaký obtížný, ale neobvyklý hmyz. Znovu ho zaujala, jako tenkrát, když ji slyšel recitovat. Její básně byly básněmi mladé, zamilované dívky - ale zároveň v nich byl i jakýsi těžko vysvětlitelný, existenciální rozměr, cosi osudového a téměř děsivého, co si nedokázal vysvětlit, nepatřilo to k její prosvětlené tváři - a přesto to byla její slova.

"Ještě jste mi pořád neřekla, proč jste se do tohohle bláznivého podniku pustila. Komu chcete přinést ten lék?"

"Emilovi přece," odpověděla klidně.

"Cože? Myslíte toho archiváře? Ale ten vás opustil, nebo snad ne?"

"Opustil. Před třinácti měsíci."

"Celá Felis si tehdy povídala, jak strašně vás to sebralo. Po pravdě, když jsem v tom městě před pár týdny pobýval, lidé mi vyprávěli, že jste umřela."

"No to je báječné!" odfrkla si Apolena. "Tak ve Felidě už mě pohřbili!"

"Dokonce jsem zaslechl na tržišti zpívat píseň o mladé básnířce, která se utopila v řece. Teď zpětně mi dochází, že šlo patrně o vás."

"Ještě lepší! Lidé milují tragické konce. Nejspíš by je velice zklamalo, kdybyste jim sdělil, že jste mě viděl na vlastní oči - a že jsem zrovna mrtvě nevypadala."

Už chtěl říct, že tím by si nebyl tak jistý, že vzhledem k její sinalé pleti a kostnatému tělu by nebylo až zas tak těžké si ji s mrtvolou splést, honem se však kousl do jazyka. Nechtěl k ní být krutý víc, než bylo nutné.

"Ano, lidé ve Felidě dovedou být náramně roztomilí! Pamatuji se, že nějaké dva měsíce po tom, co mě Emil opustil, jsem stála na mostě a zírala do vody. Nevím, co jsem vlastně tehdy chtěla udělat, nevěděla jsem už, co dělám, nebyla jsem při smyslech - a najednou jsem zaslechla dva místní výrostky, jak se mezi sebou vsázejí o láhev medoviny, jestli skočím dolů. Asi bych jim měla poděkovat, protože mi nejspíš zachránili život. Sebrala jsem se a šla domů, tu radost jsem jim nechtěla udělat."

Říkala to vše s jakousi hořkou, pohrdavou ironií, jako by ani nemluvila o sobě.

"A Slavnosti slunovratu! Ach, těch byla škoda, Slavností slunovratu! Ale co, přišla jsem v životě o víc, než o pár dnů prchavé slávy."

"O tom jsem také slyšel," přisvědčil pomalu. "Před rokem a půl vás vybrali, abyste recitovala na těch letních. Bylo to poprvé po osmi letech, co vybrali děvče. A měla jste obrovský úspěch, ještě dlouho poté se o tom vyprávělo na tržištích. Tak velký, že vás chtěli i na zimní slavnosti. Jenže to nevyšlo, pokud si dobře vzpomínám…"

"Ne, nevyšlo. Bylo mi tehdy hrozně zle, nezvládla bych to. A pak, co bych tam recitovala? Bylo to krátce po tom, co mě Emil opustil. A… ono to asi bude znít hloupě, ale zjistila jsem, že bez něj nemůžu psát básně. Prostě to nejde. Dřív jsem měla pocit, že je ani nepíšu, že prostě přicházejí. Ale to přestalo. Už je neslyším. Už třináct měsíců nepřichází vůbec nic. Bohyně na mě opravdu musela dostat pořádný vztek, vzít mi najednou jeho i umění…"

"To je mi líto," řekl a na pár okamžiků k ní skutečně pocítil soucit. Z jejího výrazu tušil, jak moc jí na poezii záleželo. A pak, znal básníky, kteří se kvůli podobné ztrátě inspirace vrhli v zoufalství z útesu. Trápit se kvůli tvorbě, to dávalo smysl. Ale kvůli člověku?

"Tím spíš ale nechápu…"

"Co nechápete? Tady není nic k nechápání. Emil mě neopustil proto, že by mě přestal mít rád, ale proto, že je nemocný. Nemůže být příliš dlouho s žádnou ženou, ničí ho to, působí mu to bolest. A nejhorší to pro něj bylo právě se mnou. Nejspíš proto, že ho miluju. Ale pokud mi čarodějnice dají lék a on se uzdraví… Pak by snad… Ale neříkejte, že vám vyprávím něco nového, tohle všechno se ve Felidě dávno ví."

"Ale jistě že jsem o tom slyšel. A taky jsem slyšel, že už před vámi měl mnoho žen. Každou krátce, pravda, ale mnoho. Apoleno, pro Bohyni, vzpamatujte se a myslete trochu! Jak je to dlouho, co vás opustil? Třináct měsíců? Víte vůbec, jak dlouhá je to doba? Už dávno nejspíš zapomněl, jak se jmenujete! Ostatně, co jste byla? Jen další položka v inventáři. Bohyně suď, kolik jich bylo po vás. Ano, určitě měl další ženy, pokud se dobře pamatuji, byl vždycky víc než přitažlivý - a o ctitelky neměl nouzi. A vy si hlupačko myslíte, že na vás čeká, že bude čekat ještě dalšího půl roku, než se vrátíte z hor - jestli se vůbec vrátíte, protože pamatujte, že cestu k čarodějnicím zatím přežil jen jediný člověk."

"Já na něj nezapomněla."

Obrátil oči v sloup. "Jistě, protože vy jste žena. Láska je věcí žen, ne mužů, to už byste taky mohla vědět."

"Ale já to vím, jistě že to vím," odsekla a zatnula pěsti. "A vím, že pravděpodobnost, že ke mně bude ještě něco cítit, až se vrátím, je mizivá. Ale co, nedá se nic dělat. Přinesu mu ten lék - a pak, nevím, co pak, nevím, co se mnou bude, ale vzhledem k tomu, jak daleko je k Pustým horám - a jak daleko zpět domů, nemá teď myslím cenu se tím zabývat."

Bartoloměj měl chuť ji pořádně profackovat, aby se vzpamatovala - něco mu však říkalo, že by to nemělo smysl. Že Osud ji fackuje už víc jak rok - a přesto je to marné. O jejím Emilovi se po Felidě říkalo, že není nemocný na těle, ale na duši. Nevěděl, co je na tom pravdy, byl si však jistý, že rozhodně nemohl být šílenější než ona. Tahle žena mohla být nastokrát nadaná umělkyně a inteligentní stvoření, něco v jejím myšlení však bylo zoufale v nepořádku. 'S blázny a s ženami se nikdy nevydávej na cesty,' říkával kdysi Bartolomějovi jeho strýc. Měl ho poslechnou - a ne si uvázat na krk bytost, která byla hned obojí najednou. Naštěstí se les pomalu rozestupoval. Vesnice byla nedaleko. Zastavil saně.

"Tak konec legrace, mladá dámo. Vystupovat."

"Cože? To nemyslíte vážně! Slíbil jste mi, že mohu cestovat s vámi."

"Udělal jsem chybu. Pro nás pro oba bude lepší, když se hezky vrátíte domů. Nehodlám se dát zabít za váš únos - a vy byste měla pustit z hlavy ty bláznivé nápady. Jen hlupačka riskuje tolik pro muže, který ji evidentně nechce. Vystupte si. Jsme skoro ve vsi. Jistě zde najdete někoho, kdo vás odveze domů. No tak, buďte rozumná. Dolů!"

Ani se nepohnula. Popadl ji a postavil na zem. "Tak prosím, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Já jedu dál - a vy se vraťte domů. Nehodlám o tom diskutovat."

"Nepůjdu domů, umřela bych tam!"


"Zase žvaníte nesmysly! Ještě včera jste tvrdila, jak jste zdravá. Běžte si kam chcete, ale beze mě. S Bohyní, Apoleno!" zvolal a práskl bičem. Saně vyrazily kupředu. Zasypala ho kletbami, jednou vulgárnější než druhou. Netrvalo však dlouho a její hlas zanikl v dáli. Oddechl si. Konečně měl klid!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. října 2015 v 9:41 | Reagovat

Abychom dokázali přežít a uchovat si zdravý rozum!
Ani nevíš, jak mi mluvíš z duše. Poslední období je pro mne velmi, velmi těžké, jsou věci v životě člověka, které nemůže ovlivnit i když by si to moc a moc přál. Jsou věci v rodině, které neřídíš ty, ani je nemůžeš změnit. Věci, které přicházejí a jsou neměnné. U každého, ač se brání sebevíc - to je jediná spravedlnost v životě.
Když k tomu ještě nemáš oporu tam, kde jsi ji čekala - možná se upnu k tvé Apoleně i já, ale jen, pokud to nebude nevítané...

2 Jana Jana | Web | 27. října 2015 v 8:52 | Reagovat

Taky potřebuju kousek povahy Apoleny:-) Je to další článek moc hezky napsaný. Už se těším na další.

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 29. října 2015 v 18:12 | Reagovat

[1]: Milá Sugr, mrzí mě, že zažíváš zlé časy. Bohužel jsou opravdu věci, které nelze změnit - jen třeba já mám docela problém je rozpoznat... Pořád ale věřím, že to nejhorší netrvá věčně a že tomu lze nějak čelit - přinejmenším ta část mě, co se otiskla do Apoleny, je o tom přesvědčená. Nevítané to rozhodně nebude, tenhle příběh je tu pro každého, komu může něco dát.

[2]: Díky moc, doufám, že další díl bude brzy, Apolena mě zas začala bavit - plus ji potřebuju jak sůl.

4 Sugr Sugr | E-mail | 29. října 2015 v 18:15 | Reagovat

[3]: Bohužel to nejhorší trvá na věky, ale i tom prý je život. Nikdo není věčně mlád a zdráv a naše babičky a prababičky a dědečkové a pradědečkové začínají nějak rychle stárnout a mít problémy ke stáří patřící...
Těmto problémům nemůžeš čelit ani čekat, že bude líp, jen se s nimi musíš srovnat, ale to sem nepatří, vím...

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 29. října 2015 v 19:04 | Reagovat

[4]: V tomhle případě bohužel opravdu ne... Mí prarodiče už až na jednu výjimku všichni odešli - a jelikož nevěřím, že smrtí všechno končí, doufám, že se s nimi zas jednou nějakým způsobem setkám. Právě tahle víra mě alespoň trochu uklidňuje... Protože jsem přesvědčená, že ani smrt není napořád. Ale to samozřejmě nikdo doopravdy nevíme s jistotou...

6 Sugr Sugr | E-mail | 29. října 2015 v 19:13 | Reagovat

[5]: Já jsem zase slyšela, že tam musí být hrozně hezky, protože se od tamtud ještě nikdo nevrátil! Hm..., tvojí víru bych brala....

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. října 2015 v 0:19 | Reagovat

[6]: Toť otázka... Já věřím, že jsme se odtamtud nakonec vrátili všichni... Protože jsem přesvědčená, že se rodíme a umíráme pořád dokola. Nikdo mi nikdy nezaručí, jestli je to pravda... Ale věřit tomu mi pomáhá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama