Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Březen 2016

Radosti, ty jiskro boží...

28. března 2016 v 18:09 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je všude. V každé mé buňce. Radost. Jsem šťastná. Protože mi to došlo. Včera jsem pochopila. To, co jsem snad milionkrát četla ve všemožných chytrých knížkách. Jenže teorie je... pořád jen teorie. Vidět to v praxi je docela jiné. A jasné jako facka.

Peklo neexistuje pro ty, kdo v něj nevěří.

"Zanechte naděje, kdo vstupujete." Tak je to v Božské komedii. Nápis nad pekelnou branou. Kdo naděje nezanechá, nevstoupí. A pokud přece ano, existuje pro něj vždy cesta zpět.

Protože tohle je ten slavný klíč. Ten, co odemyká KAŽDÉ dveře. Smát se, zářit, být šťastný, ať už to kolem vypadá jakkoli. Protože když se choulíte na zemi a nenávidíte sebe a svůj život a celý svět, málokdy přijde někdo či něco, co by vám pomohlo na nohy. Ale stačí sebrat sílu, odvahu, jen trochu se nadzvednout - a ty ruce, co vás potáhnou dál vzhůru, se objeví.

A proč ho vlastně máš ráda?

13. března 2016 v 20:37 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Někteří lidé bývají v opilosti geniální. Co by byli prokletí básníci bez absintu? Můj případ to ovšem není. Respektive většinou ne, výjimky by se našly... Před nějakou dobou mi byla položena záludná otázka - "A jaký ten člověk vlastně je? Proč ho máš tak ráda?" Musím konstatovat, že má odpověď tazatelku nepřesvědčila - což nejspíš souviselo se skutečností, že jsem si sama ve stejný moment kladla otázku jinou - "Zvracet, či nezvracet?" Odpověď byla naštěstí záporná - nebo možná naneštěstí, vzhledem ke katastrofickým rozměrům kocoviny, co mě postihla druhý den.

Kocovina naštěstí zmizela, otázka však zůstala - stejně jako touha si na ni odpovědět s jasnou hlavou.

Proč tedy? Odpovědi typu "hezký, chytrý, je s ním legrace" mi přijdou neuvěřitelně banální - stejně jako takové přišly té slečně onoho večera.