Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A proč ho vlastně máš ráda?

13. března 2016 v 20:37 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Někteří lidé bývají v opilosti geniální. Co by byli prokletí básníci bez absintu? Můj případ to ovšem není. Respektive většinou ne, výjimky by se našly... Před nějakou dobou mi byla položena záludná otázka - "A jaký ten člověk vlastně je? Proč ho máš tak ráda?" Musím konstatovat, že má odpověď tazatelku nepřesvědčila - což nejspíš souviselo se skutečností, že jsem si sama ve stejný moment kladla otázku jinou - "Zvracet, či nezvracet?" Odpověď byla naštěstí záporná - nebo možná naneštěstí, vzhledem ke katastrofickým rozměrům kocoviny, co mě postihla druhý den.

Kocovina naštěstí zmizela, otázka však zůstala - stejně jako touha si na ni odpovědět s jasnou hlavou.

Proč tedy? Odpovědi typu "hezký, chytrý, je s ním legrace" mi přijdou neuvěřitelně banální - stejně jako takové přišly té slečně onoho večera.


Mnohem rozumnější je jiná, ta kterou jsem jednou řekla svému kamarádovi-filozofovi, když jsme nad opulentní večeří vedli hlubokomyslný rozhovor o podstatě lásky.

Pro to, čím se stávám, když jsem s ním.

Přesněji řečeno - pro to, co jsem v sobě dokázala objevit, když jsem se jím cítila milovaná. Tehdy jsem se nejvíc dokázala přiblížit sama sobě. Odemknout v sobě poklady. Energii. Sílu. Radost ze života. Kreativitu. Laskavost. Spontánnost. Být živá. Prostě živá. Někdy ji ještě nahmatám, dotknu se jí chladnoucími konečky prstů, té, která zpívala při otevřeném okně, čmárala na koleně básně, běhala bosá a milovala se třeba v kopřivách. Nevím ale, jak ji přivolat.

Protože tenhle přístup má jeden velký háček. Když se lásky jaksi přestane dostávat, člověk riskuje, že objeví poněkud jiné věci. Protože každý z nás má tisíce tváří - a některé jsou strašné. Děsivé. Hrůzné. Tak moc hrůzné, že bychom před nimi nejraději utekli, schovali se... kdyby bylo kam. Jenže sami před sebou neutečeme. A věřte mi, že o tom něco vím, zkoušela jsem utíkat stovky a stovky kilometrů.

To by stačilo. Zařekla jsem se, že se pokusím ušetřit tento blog svých psychovýlevů - což je ostatně taky důvod, proč v poslední době píšu tak málo.

Zpět k oněm důvodům pro lásku. Druhý je neméně podstatný.

Protože cítím, že k němu patřím.

Jo, vím, že tohle zní zoufale banálně a kýčovitě. O důvod víc pokusit se vysvětlit, co vlastně chtěl básník říct.

Tento týden jsem měla sen. Zdálo se mi, že s ním sedím v loďce. Jeli jsme spolu po řece, všude byla spousta stromů, uklidňující zelená, čistá a neporušená příroda. On udržoval směr a já seděla, dívala se na něj, na ty stromy, na nebe... a cítila jsem klid, tak ohromný a nesmírný klid, jaký jsem v reálném životě nezažila už mnoho, mnoho měsíců. Nikde ani stín strachu. Nebyl důvod. Protože vše bylo na svém místě. Celý svět... i já. Patřila jsem k němu, k té chvíli, ke světu... Bylo v tom něco z Bachovy hudby, něco, co se slovy dá jen těžko vyjádřit. Bylo to velmi světské a velmi posvátné zároveň.

Tohle pro mě znamená k někomu patřit. Prostě cítit každou buňkou, že jsme našli své místo. Nic víc, nic míň.

Nebo ještě... Ten druhý sen, zdál se mi o den později. Dějově byl velmi prostý. Přišel ke mně a objal mě. Ale to, co se stalo pak... Jako když složíte puzzle. Všechno do sebe zapadlo. Dokonale. Náhle jsem už nebyla roztržená, ale celá. Celistvá, úplná. Já a všechno kolem. I zde je téměř nemožné zachytit to slovy. Jak popsat sen, který se odehrál až na to objetí vlastně celý jen v pocitech? Nevím. Vím jen, že ráno mi bylo strašně líto, že jsem se musela probudit.

Je tu ale ještě jedna věc. Něco, co jsem si uvědomila při poslední kundalini meditaci. (To je stručně řečeno typ meditace, která má svou pohybovou část - kdy tančíte a hýbete se všemi možnými způsoby jako o život - a část klidovou, klasické pozorování myšlenek. Je to patrně můj nejoblíbenější způsob meditace - stejně jako při józe si při ní uvědomím, že mám tělo - na což mám jinak hlavně v poslední době tendenci zapomínat.) Nebo lépe řečeno jsem si to spíš připomněla, něco podobného jsem totiž psala už před rokem tady.

Někdy se nám stanou strašné věci. Někdy dokonce uděláme strašné věci. Někdy o sobě zjistíme takové hrůzy, že máme chuť vymazat se z povrchu zemského. Ale přesto, pod tí vším, pod špínou, pod hrůzou, pod ponížením, zlostí, nenávistí, beznadějí... pod tím vším pořád cosi zůstává. To nejhlubší, co dělá člověka člověkem. Naše podstata. Ta nezničitelná, věčná. Ta hlubina, která tu bude vždycky, ať už se na povrchu semele cokoli.

Možná tohle znamená odpustit. A mít někoho rád. Prostě se podívat na to, co je pod tím, co vám udělal.

Nedokážu to zdaleka vždy. Někdy jsem až příliš mimo sebe samotnou. Ale někdy, v okamžicích klidu... Pak vidím, že v Tvém případě není krásné jen to vše na povrchu, ale i cosi hluboko, velmi hluboko. A že právě to je nejkrásnější ze všeho.

Snad je naším úkolem naučit se právě tohle vidět u všech lidí. A naučit se vnímat to i u sebe. Právě poslední jmenovaný bod je pro mě zatraceně obtížný.

Dost už mého patetického filozofování. Jen pár veršů na závěr, od koho jiného než od Ortena:

Že není beze dna, že je jen bez naděje,
že láska po konci a víra po pravdě je,
že po nekonečnu je ještě Devátá - - -

Po konci vztahu mi zbyla láska. Po pravdě, která zní, že situace je zoufalá, víra, že je snad ještě nějaká cesta ven. A pro vás mám na závěr tu Devátou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gogosen gogosen | Web | 13. března 2016 v 20:50 | Reagovat

Pěkně napsané...u něčeho jsem se zastavila zavzpomněla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama