Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Radosti, ty jiskro boží...

28. března 2016 v 18:09 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je všude. V každé mé buňce. Radost. Jsem šťastná. Protože mi to došlo. Včera jsem pochopila. To, co jsem snad milionkrát četla ve všemožných chytrých knížkách. Jenže teorie je... pořád jen teorie. Vidět to v praxi je docela jiné. A jasné jako facka.

Peklo neexistuje pro ty, kdo v něj nevěří.

"Zanechte naděje, kdo vstupujete." Tak je to v Božské komedii. Nápis nad pekelnou branou. Kdo naděje nezanechá, nevstoupí. A pokud přece ano, existuje pro něj vždy cesta zpět.

Protože tohle je ten slavný klíč. Ten, co odemyká KAŽDÉ dveře. Smát se, zářit, být šťastný, ať už to kolem vypadá jakkoli. Protože když se choulíte na zemi a nenávidíte sebe a svůj život a celý svět, málokdy přijde někdo či něco, co by vám pomohlo na nohy. Ale stačí sebrat sílu, odvahu, jen trochu se nadzvednout - a ty ruce, co vás potáhnou dál vzhůru, se objeví.


A Situace? Víte co, kašlu na Situaci!! Našlapovat jako po špičkách, radit se s kýmkoli a pořád a pořád, doufat, že mi někdo řekne, co mám dělat. A pak následovala jen jedna chyba za druhou. A všechna ta hrůza, kterou jsem si prošla.

Ale s tím je konec. Tohle je můj život. A NIKDE není psáno, jaký bude. Nikde není žádná cedule s děsivým konstatováním: "Miriam M. nikdy nebude s tím, koho má ráda, místo toho se provdá za Františka Tupislava Vomáčku, porodí mu tři děti, všechny ošklivé a pitomé po manželovi - a v padesáti skočí pod vlak, protože už toho bude mít všeho po krk." Ne, žádná cedule. Žádný ortel, žádná rozhodnutá budoucnost. Protože každý je strůjcem svého osudu. To já rozhodnu, co na té ceduli bude stát.

Co dáváš, to se ti vrací. Můj ty smutku, ono to fakt funguje!!

Včera večer jsem konečně, po tak strašlivě dlouhé době, dokázala říct onu kouzelnou větu, o níž vím, že by ji člověk patrně říkat měl, ale která mi mnoho měsíců nešla přes pusu.

Jo, miluju svůj život!!!

Přemýšlela jsem. Hodně. A uvědomila si, že mám na výběr. Buď se spokojit s tím, že jsem uvnitř mrtvá, že má duše šílí hlady, smířit se s tím a po zbytek života jen vadnout a umírat. A nebo v sobě probudit život. S tím, že to může bolet. S tím, že můžu být odmítnuta a zraněna. A zas a znovu. Riskovat. Ale, k sakru, být ŽIVÁ. Asi jste pochopili, že jsem si vybrala možnost b.

Co chci? Žít to, co považuju za normální život, i když většině lidí by tento druh existence zrovna normální nepřipadal. A co to znamená? Tak zněla otázka. Co mohu udělat, abych se cítila jako na svém místě? Co dělá Miriam, když je její život přesně takový, jaký ho ona chce? Co jsem dělávala v těch nejlepších časech? Co jsem tenkrát dělávala na jaře?

Psala. Chodila ven. Fotila kytky. Zpívala. Tančila.

A tak jsem to začala dělat. Bez ohledu na Situaci, ta ať se jde bodnout. Napsala jsem povídku. Brzy ji dám sem na blog. Šla jsem ven a fotila kytky. Začátek byl dost těžký, přeci jen, vypadla jsem z toho a můj foťák není z nejkvalitnějších. Nicméně... některé se docela povedly, podívejte:




Zase poslouchám hudbu. Zkouším se hýbat všemi možnými způsoby. Příští týden plánuju přivézt si kolo a začít objevovat cyklostezky v okolí.

Dnes večer plánuju pokračovat v nácviku kreslení. A dál, dál. Uspokojit tolik svých potřeb, kolik bude možné. Jsem si jistá, že půjdu-li po této cestě, budou se otvírat další dveře. Jen neočekávat nic konkrétního. Být připravená na vše. A nebát se vykročit.

A hlavně, být šťastná. Ať už je Situace jakákoli.



"Moct tak rozdat to vše úžasné, co právě teď v sobě mám," napadlo mě včera. "Moct to tak rozdat, do poslední kapky!" Ale ne. To by znamenalo jen opětovný pád do totálního vyčerpání. Můžu však zářit. Pro druhé i pro sebe. Prostě tak.

"Jaká by asi musela být, ta žena, která by se dovedla vypořádat se vší tou hrůzou? Ta, co by zvítězila tam, kde já selhala?" ptala jsem se mnohokrát. Pokaždé, když jsem si dokázala odpovědět, přepadlo mě hluboké zoufalství. Bála jsem se, že já taková nikdy nebudu. To je ale nesmysl! Každý může být takový. Každý z nás má v sobě anděla, léčitelku, všechny aspekty, které potřebuje. I já. I já to můžu dokázat. I vy. Kdokoli z nás.

Ono je to všechno prosté. Jasné jako facka. Jít si za svým srdcem. A soustředit se na lásku, ať se děje cokoli.

Ne, netvrdím, že jsem v tomhle směru tisíckrát neselhala. Ale víte co? Pokaždé se zas vyškrábu na nohy.

Vím, že i tentrokrát přijde zkouška. Nejspíš se zas stane něco, co by mě mělo rozhodit. Jako by cosi testovalo mé odhodlání. A já jsem pevně rozhodnutá tentokrát obstát.

Nemysli na bolesti,
nemysli na spánek.
Což nenesu ti štěstí,
když jsem tvůj skřivánek?

A zase Nezval, jako kdysi. Manon Lescaut. Štěstí ale může nést jen ten, kdo je sám šťastný. Já jsem. A budu i dál. Udělám pro to vše, co je v mých silách.

Nádech a výdech do srdce. Soustředit se na lásku.

A vědět.

Že peklo neexistuje pro ty, kdo v něj nevěří.

Mějte se všichni překrásně!

P.S.: A ze srdce děkuju tomu, díky komu jsem tohle všechno pochopila... prožila... prožívám. Děkuju Ti!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. března 2016 v 18:23 | Reagovat

Miriam prosím, vem mě do učení...:-)
Tak nádherně pozitivní článek, naplněný nadějí, vírou a touhou to vše dokázat, bože, to musí být krásné, pokud se to podaří a je člověk ještě relativně mlád.:-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. března 2016 v 18:24 | Reagovat

Fotky se ti povedly, cítím vůni jara až sem...

3 Miriam M. Miriam M. | 7. dubna 2016 v 13:34 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, Sugr! Do učení tě ráda vezmu - a od tebe se zase přiučím spoustu věcí o poezii:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama