Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Duben 2016

Proč už nechci být feministka

26. dubna 2016 v 21:21 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
...aneb Lesk a bída ženské emancipace. Varování: tenhle článek vás možná naštve. Možná dokonce hodně. Ještě před pár měsíci by mě něco podobného naštvalo taky. Jenže...

Určitě je znáte taky. Mladé, krásné a úspěšné. Velmi emancipované, přitom ovšem rozhodně nevypadají jako feministky z karikatur. Mají vysokoškolské vzdělání, umí několik jazyků, v práci je všichni respektují, dokáží se postarat samy o sebe a vůbec mají vše, co potřebují. Až na jedno. Nemají muže.

Výše uvedené platí o většině mých kamarádek. Pro ty nejbližší to pak platí bez výjimky. Samozřejmě, jistě mi namítnete, že být single není nic špatného. Odpovím vám, že není, pokud to člověku vyhovuje a pokud se tak cítí šťastný a naplněný. To bohužel o mých kamarádkách neplatí. Ten muž jim chybí.

Přiznání vyděšené ženy

21. dubna 2016 v 23:44 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Ano, mám strach. Protože jak se zdá, Zkouška přišla. Však víte, ta ťafka, co se dostaví vždycky, aby vás vyzkoušela, jestli to s tím novým začátkem myslíte fakt vážně. Jako když dostanete chřipku, zrovna když se snažíte posílit si imunitu, jako když vás vyhodí z práce, zrovna když jste chtěli máknout na své kariéře...

Tak nějak jsem počítala s tím, že to přijde. Ale stejně jsem vyplašená. Proto píšu tenhle článek. Tentokrát nečekejte žádný motivační ani umělecký text. Potřebuju se jen vypsat. Proč na blog? Protože mi to dává pocit, že to vše někomu sděluju. Jinak totiž nemám komu.

Zvedni hlavu a dívej se!

17. dubna 2016 v 18:36 | Miriam M. |  Orbis pictus - bláznivé počiny mých tužek, pastelek a fotoaparátu
Hlavu vzhůru! Protože nechat ji svěšenou směrem k dláždění, případně zírat neustále do mobilu/tabletu/apod. znamená připravit se o spoustu pastvy pro oči. Obloha, stromy... ale i normalizační autobusové zastávky často nabízejí pozoruhodný výhled, o který by bylo škoda přijít.

Předpokládám, že jste očekávali další optimistický zamilovaný článek přetékající pozitivním myšlením. Nejspíš právě proto jsem ho nenapsala, ráda dělám přesně to, co se ode mě nečeká. Nicméně pokud toužíte po tradičněji pojatém tématu týdne a po koňské dávce optimismu ve slovech, určitě si přečtěte můj text Radosti, ty jiskro boží. Někdy ovšem na to, abychom se cítili líp, stačí prostě se podívat na něco krásného. Dívejte se tedy, co nejvíc to jde. Sama jsem tím koukáním a okukováním dočista poblázněná, rozevírám doširoka oči, nejraději bych je ani nezavírala, tolik té krásy kolem je!

Pozdravy posílá vaše k zbláznění šťastná a k zbláznění živá (jo, jako v Romanci pro křídlovku, sláva Hrubínovi!) - Miriam.


Cestou po ulici...



Prostě Tě přijímám

7. dubna 2016 v 13:32 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
A zase chvilka poezie. Tentokrát úryvek z textu vzniklého na začátku loňského června, v oněch vzácných dvou týdnech, kdy jsem se cítila... no, tak báječně, jako se cítím právě teď. Jedná se o delší skladbu, jejíž první část je cosi na způsob básně v próze... jenže natolik patetické, že si ji prostě netroufám zveřejnit.

Nicméně i cenzurovaná verze vyjadřuje to, co jsem chtěla říct.

Že každý člověk má celý vějíř tváří. A zatímco některé jsou krásné, jiné se zdají být zcela bez půvabu.

Že každá povaha má celý vějíř vlastností. A zatímco některé jsou úžasné, jiné se zdají být hrozné.

A že milovat znamená přijmout to všechno.

Proto...