Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Květen 2016

Znám chvíle prostý...

24. května 2016 v 22:35 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...a v těch zdánlivě nejprostších je cosi posvátného. Sedím na trávě a tisknu se svému milému k lýtkům. Neděje se nic zvláštního. Neříkáme nic zásadního. Jen ten pocit, že vše je tak nějak na svém místě. Že nic nepřebývá a nic neschází. Že je nám dobře. Jsem šťastná jako blecha. Jsem... tam, kam patřím.

"Poděkujme jako děti za jablko." Napsal Jan Skácel. Poděkovat. Za polibek. Za melodii. Za měkkou trávu.

Napadá mě, že možná proto zažíváme v životě všechny ty kopance, proto všechno to trápení. Abychom se naučili "poděkovat jako děti za jablko". Být vděční za to prosté a obyčejné. Za to, co nám připadá jaksi samozřejmé, pokud žijeme v dostatku. A k čemu vztáhneme ruce v modlitbě, pokud se to vynoří z té nejhlubší tmy. Právem.

Sbohem, Facebooku!

20. května 2016 v 16:43 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Rozhodla jsem se zrušit svůj účet na tom, čemu se někdy říká "modrobílé zlo", případně "ksichtknížka". A jelikož k tomu mám spoustu racionálních (dobře, někdy i méně racionálních) důvodů, ráda bych se o ně s vámi podělila. Některé odpovídají tématu týdne, proto to zařazení k němu. Stručně, empirický pokus - aneb několik měsíců bez sítě - prokázal, že bez Facebooku je můj svět tak nějak hezčí. Proč?

Píseň o návratu - 2. část

17. května 2016 v 21:41 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zdánlivě. Ale nakonec si právě tím nicneděláním zkazí celý život. Proto je lepší odhodlat se k Činu - a přijmout následky, ať už jsou jakékoli.

K jakému Činu se asi odhodlá Hermína? A kam ji její rozhodnutí dovede? To se dozvíte v dalším pokračování mé povídky, jejíž první díl jste si mohli přečíst tady - Píseň o návratu - 1. část. Povídky, která je pro mě velmi neobyčejná, neboť jsem se díky ní dokázala dostat z jedné z největších krizí, co jsem kdy zažila. Nevěříte? Podrobnosti se dozvíte v úvodu k první části.

Upřímně, druhý díl zveřejňuji pro vás - ale neméně i pro sebe. Protože ji zoufale potřebuji, tu obrovskou sílu, kterou ve mně příběh probudil, potřebuji ji, abych se opět sebrala. Protože květen pro mě nezačal dobře. A dobře ani nepokračuje. Občas si kladu podivné otázky - například - proč sakra brečím jen z pravého oka? Muselo to vypadat věru legračně...

Ale jakkoli mizerně se cítím, říkám si - to přejde. Z toho se dostanu. Když jsem se dostala z té hrůzy v zimě, z toho, co se dělo loni v létě, loni v květnu, loni, loni... prostě ze všech kopanců Zlého roku, dostanu se i z tohohle. Dostanu se ze všeho.

Nevím, čemu věřit. Snad jen jedné věci. Že existuje v životě cosi, co je věčné. Doopravdy věčné. A za tím si stojím.

Přeju vám i sobě, ať nás naše existence nesemele!

A teď už vzhůru za Hermínou a k rozuzlení příběhu!

Píseň o návratu - 1. část

11. května 2016 v 23:52 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Přežijete-li blízké setkání třetího druhu se smrtí, možná se ve vašem životě nic nezmění. Ale možná se taky změní úplně všechno.

Následující povídka vznikla letos v březnu - a je něčím velmi, velmi zvláštní. Dost možná není tím nejlepším, co jsem kdy vytvořila - a to, že některé postavy byly inspirovány skutečnými osobami, také tak výjimečné není. Zvláštní je ale něco jiného. A sice, s trochou nadsázky lze říct, že ten příběh...

mi zachránil život.

Nevěříte? Přesvědčit vás by nejspíš bylo na dlouhé vyprávění - které si nechám na někdy jindy. Teď řeknu jen, že doba před napsáním Hermíny patřila k tomu nejhoršímu, co jsem kdy zažila. Vypadalo to, že už nikdy neuvidím člověka, kterého miluju - a k dovršení pohrom jsem si nahmatala podezřelou bulku na podobném místě, kde měl můj děda kdysi zhoubný nádor. Možná jsem se tehdy vyděsila víc, než bylo na místě... Možná jsem byla paranoidní... Ale... donutilo mě to přemýšlet o smrti.

A pak, jako odpověď na mé zoufalé modlitby, se zjevila Hermína. Hermína a její příběh. Psala jsem, psala jsem jako šílená, prožívala své věty každičkou buňkou těla. Až jsem prožila cosi, co jsem do té doby znala jen teoreticky - a co mi doslova vyrazilo dech. Katarzi. Skutečnou katarzi. Jako by mě příběh očistil, spálil všechnu tu hrůzu, co se ve mně nahromadila.

Dopsala jsem ho na Bílou sobotu. O den později (!) jsem ležela svému milému v náručí (ano, tomu, o němž jsem myslela, že ho už nikdy neuvidím), cítila se tak šťastná, jako málokdy za celý život - a všechno to peklo bylo jen jakousi vzdálenou vzpomínkou. Když jsem si o pár dnů později sáhla na inkriminované místo, bulka byla pryč. Přičemž ještě předtím se ukázalo, že šlo jen o zvětšené uzliny v důsledku problémů se zuby. Zmizely a nic po nich nezůstalo. Zmizely ve chvíli, kdy se do mého života vrátila radost. Možná mi mé tělo tehdy chtělo něco říct. Něco jako "chovej se ke mně líp, já tady totiž vůbec nemusím být!" Pochopila jsem.

Teď ji tu tedy máte. Tu kouzelnou povídku, bez které... Nevím, co by se se mnou bez ní stalo - a ani to vědět nechci. Ať vám přinese tolik radosti, naplnění a lásky k životu, jako přinesla mně!