Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Píseň o návratu - 1. část

11. května 2016 v 23:52 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Přežijete-li blízké setkání třetího druhu se smrtí, možná se ve vašem životě nic nezmění. Ale možná se taky změní úplně všechno.

Následující povídka vznikla letos v březnu - a je něčím velmi, velmi zvláštní. Dost možná není tím nejlepším, co jsem kdy vytvořila - a to, že některé postavy byly inspirovány skutečnými osobami, také tak výjimečné není. Zvláštní je ale něco jiného. A sice, s trochou nadsázky lze říct, že ten příběh...

mi zachránil život.

Nevěříte? Přesvědčit vás by nejspíš bylo na dlouhé vyprávění - které si nechám na někdy jindy. Teď řeknu jen, že doba před napsáním Hermíny patřila k tomu nejhoršímu, co jsem kdy zažila. Vypadalo to, že už nikdy neuvidím člověka, kterého miluju - a k dovršení pohrom jsem si nahmatala podezřelou bulku na podobném místě, kde měl můj děda kdysi zhoubný nádor. Možná jsem se tehdy vyděsila víc, než bylo na místě... Možná jsem byla paranoidní... Ale... donutilo mě to přemýšlet o smrti.

A pak, jako odpověď na mé zoufalé modlitby, se zjevila Hermína. Hermína a její příběh. Psala jsem, psala jsem jako šílená, prožívala své věty každičkou buňkou těla. Až jsem prožila cosi, co jsem do té doby znala jen teoreticky - a co mi doslova vyrazilo dech. Katarzi. Skutečnou katarzi. Jako by mě příběh očistil, spálil všechnu tu hrůzu, co se ve mně nahromadila.

Dopsala jsem ho na Bílou sobotu. O den později (!) jsem ležela svému milému v náručí (ano, tomu, o němž jsem myslela, že ho už nikdy neuvidím), cítila se tak šťastná, jako málokdy za celý život - a všechno to peklo bylo jen jakousi vzdálenou vzpomínkou. Když jsem si o pár dnů později sáhla na inkriminované místo, bulka byla pryč. Přičemž ještě předtím se ukázalo, že šlo jen o zvětšené uzliny v důsledku problémů se zuby. Zmizely a nic po nich nezůstalo. Zmizely ve chvíli, kdy se do mého života vrátila radost. Možná mi mé tělo tehdy chtělo něco říct. Něco jako "chovej se ke mně líp, já tady totiž vůbec nemusím být!" Pochopila jsem.

Teď ji tu tedy máte. Tu kouzelnou povídku, bez které... Nevím, co by se se mnou bez ní stalo - a ani to vědět nechci. Ať vám přinese tolik radosti, naplnění a lásky k životu, jako přinesla mně!


Píseň o návratu - část první


Někdo na ni volá. Nedokáže rozlišit slova, slévají se jí v jedinou změť zvuků. Svět se rozbil, nemá jak si ho poskládat. Jen útržky. Zelená na semaforu. Rozjela se. A pak ten mercedes, vyřítil se zprava šílenou rychlostí, vší silou strhla volant, ale nestačilo to. Náraz. Střepy a trosky. "Tohle je konec!" vykřiklo cosi v ní. Vzápětí ji rozezněl jiný výkřik, na ten si však nechce vzpomínat, bylo to příliš nevhodné, příliš nepatřičné tváří v tvář smrti.

Vytahují ji ven. Zkouší pohnout rukama. Očekává nesnesitelnou bolest. Ta však nepřichází. Jen pálení od několika řezných ran, zasáhly ji střepy. Je otlučená a odřená. Ale celá.

Zírá na své auto. Lépe řečeno na to, co z něj zbylo. Hromada šrotu. Totéž by nejspíš mělo být i z ní.

Není. Jen srdce, které buší s téměř bolestivou prudkostí.

"Počkejte, myslím, že můžu jít sama. Jsem trochu v šoku, ale jinak mi nic není."

"Jen zůstaňte, jak jste. Vezmeme vás do nemocnice, můžete mít vnitřní zranění."

Periferním pohledem opět zachytí trosky svého vozu. Měla jsem být mrtvá. Ta slova jí buší do spánků. A hned za nimi ta druhá, ta, která nechce slyšet, ta, co sem nepatří.

"Něco takového jsem v životě neviděl," říká kdesi kdosi. Chápe, že mluví o ní, význam jí však uniká. Protože stále myslí na to, nač by neměla.

***

V nemocnici se nezdrží dlouho. Ukáže se, že je v naprostém pořádku. Až na pár řezných ran a odřenin, které jí vydezinfikují, několik stehů, trocha pálivé bolesti. Brzy stojí zpět na svých potlučených, ale nezlomených nohou a chystá se zavolat si taxi, aby ji odvezl domů.

"Měla jste neuvěřitelné štěstí, vyváznout z takového nehody prakticky bez zranění, to je hotový zázrak. Děkujte Bohu, dnes jste se podruhé narodila."

"A ten druhý? Ten, co do mě naboural?"

"Ten pán je na tom o něco hůř, ale nic, u čeho by hrozily trvalé následky. Nemusíte si nic vyčítat. Vaše vina to podle všeho nebyla. Byl opilý a zdá se, že do té křižovatky vjel na červenou."

***

Slova doznívají. Její byt. Třicáté páté patro. Přesně tolik je jí let. Pouhá náhoda. Tráví zde půlku svého života v Los Angeles. Město andělů. Ten její měl dnes patrně velmi mnoho práce. A proč vlastně, nač všechna ta snaha?

Nalije si sklenici portského a lehne si na pohovku. Naraženiny o sobě pomalu dávají vědět. Brzy si dolévá. Pije. Pije hodně, už velmi dlouho pije víc, než by se slušelo. Ale já bych opilá nikdy nesedla za volant! Vždycky, když to přeženu, volám si taxi, nejsem blázen, nejsem jako ten pitomec, co mě málem zabil.

Jenže nezabil. Proč? Prý zázrak… Nechápe. Proč by Bůh plýtval zázraky zrovna na ni?

Hermína Halerová, třicet pět let. Svobodná, bezdětná. Žije v USA, s rodinou v Praze udržuje jen omezené kontakty. Pracuje jako manažerka. Ve volném čase se věnuje zkoumání. Různých druhů alkoholických nápojů a různých druhů mužů. V obou směrech má bohaté zkušenosti.

Hm, to nezní jako bilance člověka, který by si zasloužil zázrak.

Další sklenka portského. Opět se jí vrací ta scéna. Náraz. Ta bezprostřední, téměř hmatatelná blízkost smrti. Samozřejmě, vždycky všude opakovala, že se té s kosou nebojí, vysmívala se jí a koketovala s ní, jako ostatně koketovala skoro s každým, mnohokrát se vykláněla z oken a představovala si, jak se její tělo tříští o beton dole, mnohokrát si v koupelně přejížděla po zápěstí nabroušeným nožem. Až přijde konec, ponesu to klidně, stoicky, jako filozof. A pak náraz a trosky auta a ta téměř hmatatelná, živočišná, instinktivní hrůza, pud sebezáchovy ji zcela ovládl, ne, ještě ne, znělo každou buňkou jejího těla. Myslela si, že smrt zná. Mnoho o ní přečetla. Dívat se jí do tváře však bylo docela jiné.

Krom toho… Bylo jí známo, že v podobných okamžicích často lidem proběhne před očima celý jejich život, jako zrychlený film, celá jejich existence se směstná do zlomku vteřiny a pak přijde cosi… snad katarze? Někdy.

Neviděla nic takového. Neviděla ani anděly, ani zemřelé příbuzné, nevzpomněla si na rodinu. Něco však spatřila a to něco jí hluboce otřáslo. Protože myšlenka, o níž věřila, že bude její poslední, patřila jednomu muži, muži, který ji před mnoha lety opustil a o němž už mnoho let neměla žádné zprávy. V ten téměř osudný zlomek sekundy ho však viděla docela jasně, vytanul jí před očima. Nahý.

Já jsem tak pitomá!! A hltavě pije portské. Portské by se hltat nemělo. No a co?!

Do rozbolavěné hlavy ji uhodí zazvonění zvonku. K čertu! To je přece Ivan! Ne, co to povídám, Igor se jmenuje, ten Rus, co jsem s ním párkrát spala, slíbila jsem mu, že dnes může přijít…

Dopotácí se ke dveřím. Stojí tam, Ivan nebo Igor, na čemž ostatně nesejde, s kyticí růží a s lahví vína. Všimne si její potlučené tváře. "Proboha, co se ti stalo?"

"Měla jsem nehodu. Auto je na šrot, ale já jsem naštěstí celá."

"Ještě že tak! Jak se to vlastně stalo?"

Otevře víno. Hermína pije s ním, portské jí sice už stouplo do hlavy, nemá však ve zvyku odmítat alkohol. Poslouchá ji. Je ale jasné, že myšlenkami už přešel kamsi jinam. Netrvá dlouho a sklání se k ní, velmi opatrně a velmi jemně ji líbá a rozpíná jí blůzu.

Ona ho však prudce odstrčí. "K čertu s tebou, ty ses snad docela zbláznil! Já před pár hodinama málem umřela, mohla jsem být mrtvá, mrtvá, rozumíš?? Moje auto je na kusy, já mohla být taky - a ty myslíš jen na to, jak se se mnou vyspat!"

Prudce přechází, místy tedy spíš klopýtá, po pokoji. Igor váhá. Je jasné, že večer se nevyvine podle jeho představ. Mohl by odejít. Ví ale, že to neudělá. Zná Hermínu, ví, že to s ní není snadné, není snadné ji získat, pokud se však dá přesvědčit, je jednou z nejlepších milenek, jakou kdy měl - a že jich neměl málo! Dnešní večer bude příšerný. Hermína je rozrušená a opilá. Nedovolí mu, aby se jí dotýkal, zato však bude mluvit, povede spoustu podivných monologů, jimž on neporozumí - a to nejen proto, že do nich nejspíš zamíchá věty ve své mateřštině. Když to však dokáže přečkat, nejspíš ho za pár dnů čeká docela jiná noc, noc plná vynikajícího sexu. Igor je trpělivý, Igor čekat dovede.

Hermína se schoulí na pohovku. Zírá do prázdné sklenice. A opakuje jakési jméno. Igor se kousne do rtu. To jméno už slyšel. Před pár týdny. Tehdy se milovali, vášnivě a divoce, oba byli téměř mimo sebe, zpití extází. Ona patrně až příliš. Když ji přivedl na vrchol, začala křičet, její křik rozbil vzduch v bytě, roztříštil prostor. Až po chvíli mu došlo, že není neartikulovaný, že jako smyslů zbavená opakuje jakési jméno. To jméno ale nebylo jeho.

Zeptal se jí. Chtěl vědět, zda má ještě jiného muže. Neochotně odpověděla, že šlo o jméno jejího prvního milence. Pak začala pít. Sklenici za sklenicí, lila je do sebe jako vodu. Jakkoli byl Rus, uvádělo ho v úžas, kolik pálenky dokáže tahle drobná žena zkonzumovat. Pila a mluvila. O domově. Načrtávala slovy obrazy, divoký sled obrazů a pořád se ptala: jak to tam asi dnes vypadá, tam u nás? A mluvila a mluvila, podívej, byl tam les a v něm zbytky středověkého hradu jako z pohádky a skrz ty stromy člověk koukal na paneláky, pak komíny spalovny, kdyby sis jen uměl představit, jak je někdy dovedlo zlatit slunce a ty háje u nás na periferii a tolik zasutých koutů, rostou tam šípky a tráva je tam tak vysoká, že ti sahá až k pasu a když si do ní lehneš, jsi docela schovaný, lidi můžou chodit kolem a nikdo tě nenajde, ty ležíš a nad tebou ty šípky, a pak, viděl jsi někdy důlní rypadlo? To ti je tak obrovský, hotový monstrum, ani si to neumíš představit… Nikdy nebyl v Praze a její obraz, který mu načrtla Hermína, se pramálo shodoval s tím, co znal z turistických průvodců, neslyšel ani slovo o pověstných barokních a renesančních palácích v centru, zato zde bylo její svým způsobem poetické vyprávění o slunci odrážejícím se ve špinavých sklech zanedbaného normalizačního vstupu do metra, která bůhví proč přirovnávala k vitrážím v kostele. O pár dnů později před známými nadhodil, jak je zvláštní, že Češi bezprostředně u své metropole strpí povrchové doly. Ke svému překvapení se dozvěděl, že nic takového u Prahy není. Pochopil, že Hermínin domov není konkrétní, přesně vymezené a popsatelné místo, ale spíš celý kaleidoskop vzpomínek složený podle jakéhosi jemu neznámého klíče. Toho večera se každopádně zpila do bezvědomí, vínem i svými vzpomínkami, rozházenými bez ladu a skladu jako prázdné láhve. Co asi udělá dnes? Igor nemá sebemenší iluze.

"Vzpomínám si na to docela přesně, klopýtala jsem za ním tou vysokou trávou, kopřivy mě šlehaly do nohou, jako když se samo jaro vypaluje do kůže… A trny a větve, sekaly mě přes kolena, byla jsem pak samý šrám, ještě dodnes mám na těch kolenou jizvy… Lehla jsem si do trávy, jen pár větví mi zakrývalo nebe - a to nebe bylo tak nesmírné, tak obrovské, že mi bralo dech, jako by tam nahoře Bůh zotvíral všechna okna a já se dívala přímo do ráje, ne, vlastně ne, ten ráj byl všude, v té trávě a v těch větvích a v těch kopřivách, byl ve mně… a to široširé nebe a ta probuzená zem… a on měl v očích světlo… a pak jsme se milovali a bylo to… bylo to… nevím, nějak mi nestačí slova… ale toho dne… bez ohledu na to, co bylo předtím a co potom… bez ohledu na to jsem si jistá, že ten den ke mně cítil lásku… to bylo naposled, kdy jsem si tím byla jistá…"

A dost! Jakkoli je Igor muž trpělivý a jakkoli chápe, že Hermína musí být po autonehodě značně rozrušená, tohle je i na něj silná káva. Nejdřív ho od sebe s křikem odstrčí - a pak mu vykládá, jak spala s jiným mužem. A ještě je u toho tak nechutně patetická, mluví jak hrdinka červené knihovny, ona, kterou vždy obdivoval za její tvrdost, byla jako diamant a ostrá jako břitva, "Ne, já se nezamilovávám," nemusel si s ní na nic hrát, "Nech si ty blbý kecy, pokud se mnou chceš spát, tak ok, já jsem pro, ale zvládnem to i bez těch pitomejch formalit a žvanění okolo," nemusel se bát závazků, "Já a tvoje přítelkyně? Jsi upad, ne? My spolu nechodíme, my spolu jen spíme - a jestli ti to nevyhovuje, já nemám problém jít o dům dál." Ideální žena, tahle Hermína, ale dnes---

Zvedá se k odchodu. Naposled se na ni podívá a---

Slzy. Hermína pláče. Téměř neslyšně, téměř bez vzlyků, jen se choulí na pohovce a její oči se proměnily ve dva vodopády. Nikdy dřív ji plakat neviděl. Plačící Hermína? To je přece naprosto iracionální!

"Hermíno?"

Nereaguje. Jako by ho vůbec nevnímala. Zapomněla, že není v pokoji sama, je příliš opilá a příliš rozrušená. Igor neví, co má dělat. Ne že by nikdy neviděl plakat ženu. Nikdy však takto. Jeho milenky obvykle plakaly, protože po něm něco chtěly. Jejich slzy jim měly zaplatit nový náhrdelník či jeho pozornost. Slzy byly pouhý nástroj. Tahle žena pláče doopravdy. Skutečné slzy a skutečná bolest. A to je něco, s čím si Igor neví rady.

Ona je však stejně dávno pryč. Její mysl zběsile uhání vzpomínkami, kupředu, dál ode dne, kdy si naposled byla jistá jeho láskou. Další měsíce. Pak ztratil zájem i o její tělo. Jak ponižující! Vybavuje si, jak se toužila vysvléct sama ze sebe, ze své podoby, z toho zavrženého kusu masa a utéct, pryč, kamkoli, tam, kam odešli Bůh i ďábel, co opustili její svět.

Zbytečné. Padala dál. Nakonec zmizel z jejího života úplně, zavřela se za ním voda.

Potřebuju sex, potřebuju se s někým vyspat, opakovala si jako zběsilá měsíce po jeho definitivním odchodu. Jiní muži. Hodně jiných mužů. Takhle se přece zapomíná. Nebo ne? Nebo si jen potřebovala dokázat, že o ni ještě někdo stojí?

Nepamatuje si jméno toho, kdo jí jako první zkřížil cestu. Zapomíná jména svých milenců, jsou zbytečná, jako jsou ostatně zbyteční oni. Vytrvale jí nadbíhal. Proč ne, řekla si. Pak však seděl proti ní v baru a ji docela ovládl drtivý, obrovský, nezvladatelný fyzický odpor, představa, že spí s kýmkoli jiným než s ním, v ní vzbuzovala nesnesitelný hnus.

Alkohol. Alkohol vše vyřeší. Každá prostitutka přece pije - a vědí proč. Pila tedy. Panáka za panákem. U něj v bytě sáhla po láhvi vodky, měla strach, zda cestou z baru nevystřízlivěla, ač ji musel podpírat, aby vůbec udržela směr. Další panák.

A další. Pak ji začal líbat.

A Hermínino tělo se vzbouřilo, vzepjalo se v jakémsi patetickém gestu vzdoru pošlapané důstojnosti, které by snad působilo obdivuhodně, nebýt tak neuvěřitelně nechutné. Její ústa nesnesla přítomnost jeho jazyka. Začala zvracet. A ještě, ještě, ještě, pozvracela jeho a postel a záchod, na který ji celý vzteklý odtáhl, zvracela ještě dlouho poté, co se za ní zabouchly dveře na toaletu a když už v jejím žaludku nezbývalo nic než voda, zhroutila si na podlahu a zůstala ležet, prázdná až na kost.

O mnoho let starší Hermína šmátrá rukou po portském. Tenkrát to tím příšerným trapasem neskončilo, samozřejmě že ne. Za pár měsíců si našla jiného muže. Časem dokázala objevit ono správné množství promile v krvi, dost na to, aby s nimi mohla spát - a ne dost, aby zvracela. Muži a lahve. Mnoho mužů a mnoho lahví. Málokterý ji dokázal uspokojit. Většinou ji sex s nimi neuvěřitelně nudil. Tohle je všechno? říkala si pokaždé potom u skleničky. V předstírání orgasmu se stala šampionkou. Její milenci bývali spokojení. Ona jen výjimečně. Kam se všichni chlapi hrabou na portské, říkala si a s nevídanou něhou se dotýkala láhve.

Dnes se však nedovede soustředit, ani na muže, ani na alkohol, do myšlenek se jí pořád vrací těch pár vteřin, sešlápne plyn a pak náraz, svět se rozbil a ta téměř hmatatelná přítomnost smrti. Má strach, lepkavý a živočišný strach, četla mnoho příběhů těch, kdo se smrti přiblížili a ví, jak to probíhá, člověk vystoupí ze svého těla a prochází tunelem, na jehož konci někdy stojí jakási bytost, světelná bytost, říkají jedni, Bůh, tvrdí ti věřící, ať je to však kdokoli, obvykle se vás zeptá, co jste udělali se svým životem. Právě té otázky se Hermína tak bojí. Protože ona prohrála. Je sama a zbytečná.

Usne na pohovce neklidným opileckým spánkem, v němž se jí neustále vrací… Mercedes, co se vyřítil na červenou, náraz, trosky, smrt na dosah ruky… A znovu a znovu.

***

Ráno se probudí s kocovinou. Jak jinak. Ale je zde ještě něco jiného, cosi, co se v ní ve vlnách vzdouvá pokaždé, když si vybaví náraz a hrůzu a postavu, co jí vytanula na mysli. Šílená, divoká žízeň po životě. Zaplavuje ji, je to téměř až bolestivé, trhá jí cévy. Celou svou bytostí zatouží po Činu, velikém, odvážném a šíleném Činu, po tom, co láme prokletí či vaz, ale na tom mnoho nesejde, protože odhodlat se k němu znamená dobýt zpět ztracenou svobodu, znamená to žít.
Je šílený, pošetilý, iracionální, dokonce velice hloupý, ten čin, po němž touží každou buňkou své bytosti. Ale… Ale včera jsem málem umřela a dnes můžu umřít doopravdy. Člověk neví dne ni hodiny. Silnice jsou plné opilých pitomců - a kdyby jen silnice. Tak proč ne? Nemám co ztratit.

A tak jedná.

***

Pokračování příště. Jako bonus dodávám ještě krásnou píseň od Hany Hegerové, kterou jsem se při psaní volně inspirovala - jmenuje se Bože můj, já chci zpět:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 12. května 2016 v 19:38 | Reagovat

Nejdřív smutná realita života, pak skončit milému v náruči (v co jsi nedoufala)-to už muselo být něco víc než úžasného...
Příběh Hermíny jsem četla se zatajeným dechem, pitím mnoho žen kompenzuje nespokojenost s manželem, mužem, přesto navenek vypadá takové manželství třeba i po celý jejich život jako velmi spokojené.
I já jsem znala jednu takovou.
Navenek se chlubila jak je spokojená a večer co večer koukala na dno láhve.
Nevím jak skončí tvá Hermína, těším se na další pokračování, moc zajímavě je to napsané...
Autonehoda není jen tvůj prožitek, tedy, postavy ve tvé povídce..., bohužel. :-(

2 Baryn Baryn | Web | 12. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Velmi motivační :-) Říkám si, že každý můj den je promarněný. Nepiju, neberu drogy ani nekouřím, ale velmi ráda se flákám - a poté, večer, vždy přemýšlím o tom, jaké by to bylo někdy udělat něco opravdu velkého. Protože co kdybych zemřela, aniž bych před tím žila?

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 13. května 2016 v 18:19 | Reagovat

Velice, velice silný text, brala bych to z mojí strany za hřích, kdyby mě neukápla slza...

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 17. května 2016 v 21:14 | Reagovat

[1]: Jo, takové věci se v životě stávají, bohužel... Sama mám také někdy k popíjení sklony, nicméně dokážu je plus minus držet pod kontrolou, alespoň doufám... Co se týče nehody, je to částečně inspirované reálnou událostí, krátce před napsáním Hermíny jsem se k jedné připletla jako spolujezdec, vraceli jsme se v noci a srazili srnku. Nám se nic nestalo, o srnce bohužel totéž říct nelze. Doufám, že v Tvém případě to nebylo o moc horší...

[2]: Jsem ráda, že to motivační nepřišlo jen mně:-) Zemřít, aniž by člověk předtím žil, to je strašná představa... tak držím pěsti, abys dokázala sebrat odvahu a něco velkého opravdu udělat!! A... někdy je pro nás velké i něco zdánlivě malého, velikost je relativní...

[3]: Děkuji moc, upřímně, mně jich pár ukáplo u psaní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama