Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Píseň o návratu - 2. část

17. května 2016 v 21:41 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zdánlivě. Ale nakonec si právě tím nicneděláním zkazí celý život. Proto je lepší odhodlat se k Činu - a přijmout následky, ať už jsou jakékoli.

K jakému Činu se asi odhodlá Hermína? A kam ji její rozhodnutí dovede? To se dozvíte v dalším pokračování mé povídky, jejíž první díl jste si mohli přečíst tady - Píseň o návratu - 1. část. Povídky, která je pro mě velmi neobyčejná, neboť jsem se díky ní dokázala dostat z jedné z největších krizí, co jsem kdy zažila. Nevěříte? Podrobnosti se dozvíte v úvodu k první části.

Upřímně, druhý díl zveřejňuji pro vás - ale neméně i pro sebe. Protože ji zoufale potřebuji, tu obrovskou sílu, kterou ve mně příběh probudil, potřebuji ji, abych se opět sebrala. Protože květen pro mě nezačal dobře. A dobře ani nepokračuje. Občas si kladu podivné otázky - například - proč sakra brečím jen z pravého oka? Muselo to vypadat věru legračně...

Ale jakkoli mizerně se cítím, říkám si - to přejde. Z toho se dostanu. Když jsem se dostala z té hrůzy v zimě, z toho, co se dělo loni v létě, loni v květnu, loni, loni... prostě ze všech kopanců Zlého roku, dostanu se i z tohohle. Dostanu se ze všeho.

Nevím, čemu věřit. Snad jen jedné věci. Že existuje v životě cosi, co je věčné. Doopravdy věčné. A za tím si stojím.

Přeju vám i sobě, ať nás naše existence nesemele!

A teď už vzhůru za Hermínou a k rozuzlení příběhu!


Píseň o návratu - část druhá


Igor si může stokrát opakovat, že nechce tu příšernou ženskou víckrát v životě vidět. Stejně jde za ní, zas stoupá k jejímu bytu, Igor je hráč a miluje výzvy. Tahle lhostejná, neustále unikající bytost je výzvou par excellence. Kdyby ho měla ráda, nejspíš by o ni ani nezavadil. Ale takto…

Pozve ho dál. A on jen zírá na kufry v obýváku. "Ty někam jedeš?"

"Ano. Domů."

"Aha… A kdy se vrátíš?"

"Já už se nevrátím, Igore. Dala jsem výpověď v práci i v bytě. V Los Angeles končím."

"Hermíno, neblázni! Já chápu, že ta nehoda tebou otřásla, ale nemůžeš přece jen tak zahodit všechno, cos za deset let v Americe vybudovala!"

"A co jsem vybudovala, Igore? Prodala spoustu produktů, které považuju za zbytečné, spala se spoustou chlapů a vypila spoustu flašek. Nějak mi přijde, že toho zas tak moc neopouštím."

Nechce ji ztratit. Co kdyby jí něco řekl, něco romantického, něco z toho, co na ženy obvykle platí? Ví však, že to nemá smysl, Hermínou slova nepohnou, Hermína je ve svých rozhodnutích pevná.

"Děláš chybu. Tady máš svůj život. Co tě čeká tam? Ty si vážně myslíš, že ten chlap na tebe nezapomněl? I když ti dal kopačky před dvanácti lety? Už určitě dávno neví, jak se jmenuješ! Hermíno, jsi inteligentní ženská, přece se nemůžeš chovat takhle hloupě!"

Ona se však jen drze zasměje. "A proč bych nemohla? To bych ráda věděla, kdo mi v tom zabrání!"

***

A je pryč. Jeho slova však visí ve vzduchu. Ví, že má pravdu. Je téměř jisté, že on zapomněl. Že už ji nebude chtít znát. On tehdy opustil ji. A pak… až se dozví, co jsem celé ty roky v Americe dělala… A on se to dozví, nikdy jsem mu nedovedla lhát… Dodnes si vzpomínám na pohrdání, s nímž se vyjadřoval o ženách, které často střídaly muže. Kurvičky jim říkal. Co na tom, že přede mnou sám s několika takovými kurvičkami spal. Co na tom, že sám neměl žen zrovna málo. Kurvička je vždy jen žena. A žádný muž se stykem s ní doopravdy neušpiní. Vzdor všem feministkám, které upozorňují na tu do nebe volající nespravedlnost a pokrytectví. Stále platí dvojí morálka. Jiná pro něj, jiná pro ni. Já budu v jeho očích také kurvička.

A nejvtipnější na tom je, že já je tenkrát také tak nazývala, i já pohrdala, nevymyslela jsem to slovo nakonec já, nebyla jsem to já, kdo první řekl - kurvička? Kdybych tehdy jen tušila…!

Vzpomene si na Nezvalovy verše, které kdysi milovala. "Bůh nezatratil Magdalenu, Bůh neodvrátil od ní tvář," opakuje si tiše. Ne, Bůh ne, jak by také, Bůh má odpouštění v popisu práce - ale co lidé? Lidé po mně kamenem hodí, bez ohledu na to, jak málo jsou sami bez viny. Budu pro ně děvka. I pro něj. Nikdo se nezeptá, proč jsem to dělala.

A nebo ne? Nebo přeci jen existuje láska, co přetrvá? Jak nepravděpodobné to je! Ale pokud tu otázku nepoložím, přímo a jasně, bude mě pálit až do konce mého života.

***

Otázky se vrací i v letadle. To už jsou vůči ní však téměř bezmocné, je živá, k zbláznění živá, všechny buňky jejího těla se probudily z letitého spánku, Hermína se usmívá, jaksi uličnicky.

Spálila jsem za sebou všechny mosty. Opustila jsem svoji vysněnou a posléze tvrdě vybojovanou Ameriku. Jen proto, abych mohla říct muži, co mě před dvanácti lety opustil… co vlastně? Že deset let na druhém konci světa nestačilo na to, abych na něj zapomněla. Že na prahu smrti jsem myslela na něj. Že ho pořád miluju.

Jak je to všechno hloupé! Takhle se přece nechovají skutečné ženy, obzvlášť pak ne ty s dobře placenou prací a s vysokoškolským titulem. Tohle dělají jen přitroublé hrdinky červené knihovny, jejichž nebetyčná stupidita obvykle nepřekročí bezpečný rámec stránek románu. Tohle nedělají…

A právě proto to dělám já. Jako malá holka, co přelezla plot, aby ukradla ze sousedova stromu pár jablek. Co si hraje na honěnou tam, kde jí to rodiče zakázali. Udělat, co se nedělá. Něco nebetyčně iracionálního, něco, co nikdo nepochopí. Pro ten pocit svobody, svobody tak obrovské, že dává křídla. Snad se s nimi zřítím jako Ikaros. Ještě předtím však budu zase jednou, po mnoha letech, svou vlastní paní. Svobodná. Jednající ne podle toho, co by se mělo, ne podle toho, co je rozumné. Jen naslouchající vlastní duši a její touze hluboké jako sám život.

V duchu si brouká písničku. Skřivánku náš, vysoko lítáš, možná že mi v mém trápení odpověď dáš… Jakpak je dnes u nás doma? - Ale ne, to je nesmysl, u nás doma nezpívají žádní skřivánci, kdepak u nás na sídlišti, tam slýcháme jiné zvuky, dole zpívá soused ukrajinské lidovky, zas to přehnal s vodkou… Anebo ta rodina početnější než by bylo zdrávo, co to zas dělají za kravál? Nebo támhle, šlapka se hádá s pasákem… Kdepak skřivánek, co ten by tam u nás dělal!

A stejně, dala bych duši za to slýchat zas ten kravál, ten kravál tam u nás.

***

A už kráčí ulicí, rozklepaná jako náctiletá panna před první schůzkou. "Najdu to ještě? Poznám ten dům?" Jistě že ano. Netrvá dlouho a stojí před ním. Rozhlíží se, jaksi nejistá, jaksi těžká těmi dvanácti roky, všechny hrůzy, kterými prošla, se do ní uložily jako olovo.

"Hledáte něco, slečno?"

"Vlastně ano. Nevíte, jestli tady bydlí pan…" A téměř vyplašeně vysloví jeho jméno.

"Jo, ten tady bydlí, ale není doma, odjel na chatu, pokud vím, má teď dovolenou."

***

Ne. Tohle mě nezastaví. Přiletěla jsem z druhého konce světa. Copak znamená pár dalších kilometrů?

Autobusové nádraží, musí běžet, aby stihla spoj, její jehlové podpatky se odrážejí od chodníku, sama nechápe, jak to, že neupadne… A už sedí, už si nasazuje do uší sluchátka, pořád tu mají tu stejnou hudbu, uvědomí si a jaksi automaticky vyhledává skladby, které na této trase kdysi poslouchala… Mendelsohnův svatební pochod… Ten triumfální z Aidy… A Beethovenovy symfonie… Sedmá… Devátá… Radosti, ty jiskro Boží… Pobrukuje si spolu s přehrávačem. A kopce za oknem, blíží se k nim, kopce jsou pořád stejné, kopce se nemění. Uvědomí si, že má mokré oči. Na autobusovém nádraží se na chvíli posadí a upraví si make-up. Pak je připravena pokračovat.

Vysloví u přepážky jméno vesnice. "Je mi líto, ale tam dnes už nic nejede. Poslední autobus odjel před půl hodinou."

"Nevadí. Půjdu pěšky."

Jak prosté. Je to jen nějakých pět kilometrů. Směšná vzdálenost. Pomalu, trpělivě hledá správnou cestu. Nikdy tudy pěšky nešla. Všechno je jednou poprvé.

Ohnivé, již téměř letní slunce pozdního jara se opírá do silnice. Je jí horko v jejích drahých, elegantních šatech. A z jehlových podpatků ji začínají bolet nohy.

Zastaví se. Zuje si boty, vysvlékne silonky. S lodičkami v ruce kráčí dál. Perfektně upravená dáma s nohama nahýma jako nějaký hipík. Kolem projíždějící řidiči nejspíš musejí zírat. Nestará se o ně. Jako tenkrát, když jsem chodila ze zkoušek na vysoké, vždycky mě z lodiček bolely nohy a tak jsem si je prostě sundávala… Nebo tehdy, šla jsem spolu s ním, bosá na sídlištním trávníku, bosá na asfaltu parkoviště u nákupního centra, bosá na obrubníku…

Asfalt je příliš horký, kráčí tedy po trávníku, téměř v příkopu, už dávno odvykla, proto ta ostrá bolest v chodidlech, ale to nic není, jako ty kopřivy tenkrát, jen aby věděla, že je živá, že je zpět ve svém těle, že už z něj nemusí utíkat, jako utíkala, když bývala s těmi muži, ne, je zpět na svém místě a zem ji zdraví, vítej zpátky, říká jí, vítej doma. Co na tom, že místo, kam směřuje, navštívila jen dvakrát v životě? "Jsem jako orchidej," říkávala kdysi. "Mám kořeny ve větru." A přece se pletla, její kořeny se zachytily země, země na mnoha různých místech, na některých strávila celé roky, jiná viděla jen jedenkrát, ale na tom nezáleželo, domov, to je všude tam, kde jsem dovedla mluvit se zemí, kde mě život naplnil až po konečky prstů, všude tam, kde jsem cítila, že patřím ke všemu, k celému světu. Kde jsem byla úplná.

Jdu tedy domů.

Jde domů, pěšky, bosá a vyděšená. Co ji asi čeká na konci cesty? Pamatuje si ji ještě? Pozná ji vůbec? Co si počít se strachem? Co s ním dělávala, než ho začala topit v alkoholu? Co s ním dělávala, když ještě chodila s ním?

To je přece jasné! Snažila jsem se ho přezpívat! Vždycky, když jsem se bála, zpívala jsem! Jak jsem na to jen mohla zapomenout?

Spustí na celé kolo jednu z těch dávných písní, jednu z těch, kterými tenkrát zaháněla obavy. "Nebudem se krčit za oknem, kdyby pršelo, no tam zmoknem. A to tady nebylo ještě, aby se lid bál jít do deště."

A další, další písně, všechny, na které si dokáže vzpomenout, strach mizí, mizí olovo z nohou, mizí špína těch dvanácti let, vše je pryč, zbylo jen slunce pozdního odpoledne pozdního jara, zem a tráva, co zdraví její bosé nohy, venkovská silnice kdesi v severních Čechách a její hlas, její písně pro pole a trávu a stromy a kopce.

Ty chvíle, kdy by člověk uvěřil. V Prozřetelnost, v Boží moudrost. Ona je však prostá jakýchkoli myšlenek. Jen zpívá a jde domů. Svobodná.

A už je zde vesnice, jak krátkých bylo těch pět kilometrů, a tohle je ten dům, dům po prarodičích, měl to tady vždycky tak rád, půjdu k vratům, zazvoním na zvonek - a co dál, co bude pak? Je tam ještě pořád na plotě ta růže?

***

V tu chvíli se jí vrátí myšlenky, co bude dál, stisknu zvonek, znovu a znovu… Teď slyším kroky. A už se dívám do jeho tváře, ty dlouhé roky ji nikterak nešetřily, rysy ztvrdly, spousta rýh a vrásek, vlasy prořídly a zešedivěly a pak ta kila, co nabral… A ono je to jedno. Ono je to úplně jedno, ty tam jsou doby, kdy mě zajímalo, jak vypadá, je krásný, je krásný prostě proto, že je to on a vše ostatní je mi ukradené.

Zírá na mě. Stojím tu před ním, ve svých nejlepších šatech, s bosýma, zaprášenýma nohama.

"Ahoj."

"Hermi, kde se tady bereš?"

"Přijela jsem za tebou," řeknu prostě.

"Myslel jsem, že jsi v Americe."

"Byla jsem. Vrátila jsem se."

Náhle nevím, co říct - a co bych také říkala, jen nádech, výdech - kašlu na všechno, když už se chovám šíleně, tak pořádně! Hned pak se k němu nakloním, vrhnu se mu do náruče a budu ho líbat a pak… pak ať se stane, co se má stát.

Nestihnu to. Náhle se vedle něj objeví jakási žena. Tlustá. Připomíná nakynulé těsto na knedlíky. I její tvář je těstovitá. Že by hospodyně? Ale kde by on vzal peníze na hospodyni?

"Hermi, tohle je Marcelka, moje žena. Marcelko, tohle je Hermína, moje… bývalá přítelkyně."

Dívá se na tu ženu. Tak něžně, jako se na mě snad nikdy nedíval. Chápu. Je s ní šťastný. Díky Bohu za to.

"Těší mě. Nebojte, nebudu vás zdržovat. Jen jsem se chtěla stavit, poptat se, jak se máte…"

"Manžel mi o vás vyprávěl," poznamená Marcelka. "Vy žijete v Americe, že ano? Vracíte se zase tam?"

"To ne, z Ameriky jsem se rozhodla odejít. Už mi to tam nevyhovovalo. Myslím, že mi prospěje zkusit něco nového. Mám známého v Singapuru, tak pojedu za ním a zkusím to tam."

"Tak to vám přeju hodně štěstí."

"Děkuji, já vám taky. A teď mě omluvte, už musím jít."

"Počkej, Hermi, neblbni, vždyť jsi sotva přišla! Pojď dovnitř, dáme si kafe a povíš nám, jak bylo v Americe."

"Díky moc za pozvání, ale já se vážně nemůžu zdržovat, ještě musím vyřídit spoustu věcí před tím Singapurem…"

Odcházím a oni mi mávají, on zestárlý a jeho tlustá, ošklivá a milovaná žena, brzy jim zmizím z očí, zmizím i z vesnice zpět na cestu mezi poli a pak…

Co tady dělá autobus?? Ta ženská přece tvrdila, že dnes už žádný nepojede, tak co vlastně---

V ten moment se myšlenka přeruší, její utržený kousek zůstane povlávat kdesi ve větru. Náraz ji odhodí, její lebka se tříští o silnici, všude je krev, spousta krve, lidé vybíhají, kdosi se ji pokouší oživovat, je to však marné, její tělo je dočista rozbité, na tom ale nezáleží, Hermína už v něm není, dívá se nezúčastněně na tu zakrvácenou hromádku masa na silnici, nezajímá ji však, cosi ji táhne vzhůru, vidí jasné světlo a kráčí za ním, svobodná, tak svobodná, ještě víc než předtím, když si zpívala po cestě, světlo se přibližuje a ona ví, že za chvíli uvidí, pochopí, dozví se, jak to vlastně všechno doopravdy je---

Pozdější policejní vyšetřování nedokáže zodpovědět otázku, zda šlo o nehodu, či se Hermína pod kola autobusu vrhla dobrovolně. Jak by na to mohli přijít? V okamžik své smrti to nevěděla ani ona sama.

***

A dost. Hermína prudce zatřese hlavou. Je to jako probrat se z těžkého snu. Opět se o ni otřela smrt. Tentokrát jen v jejích představách - a přesto, jak pevná a chladná byla její ruka…

Jen představa. Nebo předtucha? Bůh ví.

Co na tom záleží? Přesně tohle se může stát. Anebo taky něco docela jiného.

To se nedozvím, pokud nezazvoním.

Je smířená. Už nemá strach. Pokud se má stát to, co viděla, přijme to. Teď už nezemře uvězněná a zahořklá. Ale svobodná. Udělala jsem to, co jsem udělat doopravdy chtěla. Zbytek ať rozhodne osud.

Natáhne ruku. Zazvoní na zvonek. Jednou, podruhé, potřetí. Pak uslyší kroky.


Kostky jsou vrženy.

***

Na závěr ještě píseň, která inspirovala pro změnu tuto část příběhu. Je z amerického muzikálu ze čtyřicátých let Finian's rainbow a v originále se jmenuje How are things in Glocca Morra, mně se ovšem nejvíc líbí následující česká verze nazpívaná Soňou Červenou. Jen upozorňuju, téměř to nelze poslouchat bez dostatečné zásoby kapesníků.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama