Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Znám chvíle prostý...

24. května 2016 v 22:35 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...a v těch zdánlivě nejprostších je cosi posvátného. Sedím na trávě a tisknu se svému milému k lýtkům. Neděje se nic zvláštního. Neříkáme nic zásadního. Jen ten pocit, že vše je tak nějak na svém místě. Že nic nepřebývá a nic neschází. Že je nám dobře. Jsem šťastná jako blecha. Jsem... tam, kam patřím.

"Poděkujme jako děti za jablko." Napsal Jan Skácel. Poděkovat. Za polibek. Za melodii. Za měkkou trávu.

Napadá mě, že možná proto zažíváme v životě všechny ty kopance, proto všechno to trápení. Abychom se naučili "poděkovat jako děti za jablko". Být vděční za to prosté a obyčejné. Za to, co nám připadá jaksi samozřejmé, pokud žijeme v dostatku. A k čemu vztáhneme ruce v modlitbě, pokud se to vynoří z té nejhlubší tmy. Právem.


V poslední době přehodnocuju celý svůj život. Jako dospívající holka jsem byla ambiciózní. Hodně. Štěstí se pro mě rovnalo mé knize na žebříčku bestsellerů a jménu ověšenému akademickými tituly jak vánoční stromeček. Chtěla jsem být slavná. Nebýt slavná bylo totéž, co být zbytečná. Chtěla jsem dokázat všem, kdo mi kdy nevěřili, jak moc jsem skvělá.

Jak plynul čas, začala jsem se měnit. Pochopila jsem, že prostředí vědy není z míst, kde bych chtěla strávit zbytek života. Že sláva opravdu JE polní tráva, že potlesk je droga, jejíž účinky odeznívají velmi, velmi rychle. A že psaní mě uspokojuje samo o sobě, i když některé mé příběhy si nejspíš nepřečte víc lidí, než kolik mám prstů na ruce - a jiné si nepřečte vůbec nikdo. Ne že bych se vzdala veškerých ambicí. Jen přestaly být středobodem mého vesmíru.

Protože... co když jsme na svět přišli kvůli něčemu úplně jinému? Co když jsme se narodili proto, abychom se naučili "poděkovat jako děti za jablko"? Ocenit Život? Milovat skutečnost, že jsme na světě - a druhé lidi? Nic víc, nic míň?

Jo, možná zním teď strašně přemoudřele a ještě víc pateticky. Moudrá nejsem ani trochu. Dělám milion chyb a životem klopýtám. Snažím se klopýtat kupředu. Ale občas vše kolem mě tak nějak zapadne do sebe - a já mám neodolatelnou potřebu zachytit, co se mi právě honí hlavou. Pro sebe na horší časy. Pro případné čtenáře. Pro chvíli samotnou.

Jsou tu pořád věci, které bych si přála. Poskládat mozaiku svého života. Vím, že to nejde jen z těch krásných, pestrobarevných kousků. Vždy budou i nějaké šedé, prázdné, děsivé. Život, který jsem si vybrala, nebyl, není a nebude snadný - a tohle s sebou nese. Ostatně, tohle s sebou nese KAŽDÝ život. Nic není černobílé. Jednou dole, jednou nahoře. Tohle platí pro nás pro všechny.

Přála bych si, aby v mé mozaice bylo co nejvíc kamínků připomínajících tuhle neděli. Ty prosté, posvátné chvíle.

Chci "děkovat za jablka". Nezapomínat na to.

Chci být s mým Rytířem pohárů. Tak se mi ukázal při výkladu. Od podzimu se totiž učím pracovat s tarotem. Možná je to jen taková praštěná hra - což nemění nic na tom, že právě takhle ho vnímám... kdesi pod povrchem. Když loupu cibuli. Dívám se dolů, pod všechny ty ochranné vrstvy. Loupání cibule není snadné. A přirozeně se to bez slz neobejde. Ale - stojí to za to. Pod slupkou je to skutečné. Pravdivé. Nádherné.

A dál?

Chci naše děti naučit totéž. "Děkovat za jablka." Chci se ještě za desítky let smát jeho vtipům, zpívat praštěné písničky a chodit bosá po trávě.

Hm... to nezní jako malé cíle. Vlastně, vzhledem k Situaci to bude možná ještě těžší než dostat se na žebříček bestsellerů. Ale jak už bylo řečeno, ctižádost mi nikdy nechyběla. A to, že si na něčem přede mnou všichni vylámali zuby, pro mě rozhodně není důkazem, že to nejde. Znamená to jediné - musím postupovat jinak, než oni. A já chci udělat vše, co bude v mých silách.

Tím vším jsem chtěla říct jen to, že jsem ráda na světě. A že děkuju.

Slovy Skácela:

Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno

Děkuji za jablko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 26. května 2016 v 23:50 | Reagovat

" Mám chvíle, v kterých jsem vyrovnaný,
slušný, hodný  a neprolhaný !
Ach !  chvíle ty... krásný  a prostý,
kdy slušný jsem, - nikoliv sprostý !"

" Kolik  jest hodin chlapečku ???"

Bobb  Pycz  chtěl říct : " Ho... ho ! ... dědečku ! ....
... to hnusné  slovo "... hoch pomyslil:

" Mi vůbec nechce léz přes pysky,
mě, - nyní hochovi slušnému !!"

... pak pověděl stařečku  dušnému :
" Právě jest  třičtvrtě na devět !!"

Štasten je chlapec,  šťasten i děd !

... chlapec jde domů  a  šťastně si mele
" Dnes jsem byl slušný... doprdele !
být slušný ? toť jedna báseň !!

... kurwa !  to je mi krásně !
všechno je nyní jen v mojí moci !"
... hoch  to jde  povědět matce i otci !

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 27. května 2016 v 18:11 | Reagovat

Měli bychom si to uvědomit úplně všichni...že můžeme žít. Vsávat ráno s myšlenkou, že zase nastalo ráno a my dýcháme.
Ale kdo si tohle uvědomí??..

Ani já nepatřím mezi ty, kteří si svého života váží a propadám se studem hlouběji a hlouběji. Chci na to přijít nebo jinak - chci se to naučit.

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 29. května 2016 v 22:53 | Reagovat

[1]: Tak tentokrát jsem se fakt zasmála, až se mi chce sem vzdor mému přesvědčení hodit rozchechtané smajlíky...! :-D

[2]: Není důvod se stydět, myslím, že plně dokáže život ocenit jen málokdo, důležitá je právě ta ochota učit se. Tak to alespoň beru já - vím, že mi to ještě moc nejde, ale jsem ráda za každou chvíli, kdy se to podaří.

4 AURIL AURIL | Web | 7. června 2016 v 19:09 | Reagovat

Já říkám pořád, že je důležitý radovat se z maličkostí a občas mi to i jde.

Skácel byl génius!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama