Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červen 2016

O lásce a o šeřících

13. června 2016 v 11:13 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Jedna krátká báseň z mé nejnovější tvorby. Možná trochu těžkopádná, pomalu se rozepisuju po velmi dlouhé pauze - a to není vždycky snadné. Napsala jsem ji pro svého milého - ale pak jsem neměla odvahu mu ji dát, připadala mi až příliš patetická. Napsala jsem tedy honem jinou, kde se držím o něco víc zpátky - a věnovala mu tu. Nicméně tu původní je mi líto schovávat na dně šuplíku, a tak ji dávám alespoň sem na blog.

Někdy si říkám, co to s námi je. Jako by se člověk bál lásky mnohem víc než čehokoli jiného. Sama mezi ty vyklepané jedince patřím taky - kdo ostatně alespoň trochu ne? Je to zvláštní. Je velice snadné říct někomu "Ty jsi ale kus idiota". To dokáže každý průměrný zbabělec. Dobře, asi ne v situaci, kdy takto chcete počastovat rozzuřeného chlápka s mačetou v ruce, nicméně v takovém případě nejsou vaše nadávky znakem odvahy, ale spíš nebetyčného nedostatku zdravého rozumu. Být odvážný a jednat jako pitomec není jedno a totéž. Nicméně říct "Miluju tě" a myslet to doopravdy, ze srdce, to už chce kuráž. Koňskou dávku kuráže. A co si budeme povídat, ta se nesbírá snadno.

Tak rok a půl nazpátek mě napadlo, že jednou z početných definic odvahy je mít v sobě víc lásky, než strachu. Učím se být odvážná. Ne vždycky mi to jde, jak je nejspíš vidět z prvního odstavce. Někdy jsem hrozná bábovka. Přímo nadívaná, jak tuším zaznělo v jednom filmu. Ale nevzpomínám si, že by mi kdy kdo tvrdil, že život bude snadný. Snadný není - ale to neznamená, že není báječný. I se všemi těmi karamboly.

Dost už mých úvah, tady je ta báseň:

Spokojená, když...

1. června 2016 v 16:40 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...právě teď píšu tenhle článek. Jsem šťastná - a už se tomu ani nebojím uvěřit. Nicméně žádný "návod na životní spokojenost v deseti krocích za dva týdny" sepisovat nehodlám, těch je na internetu víc než dost - a čím víc jich vyzkoušíme, tím lépe chápeme, že spokojenost nelze naprogramovat, že je čímsi velmi, velmi individuálním - a že jediné, co doopravdy platí, je osobní zkušenost. Chci tedy psát právě o ní. Aneb o tom, co ze mě právě teď, 1. června 2016, dělá šťastného člověka. Spokojeného člověka. Ne nadarmo slovo "spokojenost" souvisí se slovem "pokoj" - a tím nemyslím váš obývák, ale pokoj ve významu klidu. Právě vnitřní klid je totiž naprosto báječná věc - což mi došlo až ve chvíli, kdy jsem dosti brutálně a dosti dlouhodobě zakusila jeho pravý opak.

Tak tedy, jsem spokojená, když: