Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Spokojená, když...

1. června 2016 v 16:40 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...právě teď píšu tenhle článek. Jsem šťastná - a už se tomu ani nebojím uvěřit. Nicméně žádný "návod na životní spokojenost v deseti krocích za dva týdny" sepisovat nehodlám, těch je na internetu víc než dost - a čím víc jich vyzkoušíme, tím lépe chápeme, že spokojenost nelze naprogramovat, že je čímsi velmi, velmi individuálním - a že jediné, co doopravdy platí, je osobní zkušenost. Chci tedy psát právě o ní. Aneb o tom, co ze mě právě teď, 1. června 2016, dělá šťastného člověka. Spokojeného člověka. Ne nadarmo slovo "spokojenost" souvisí se slovem "pokoj" - a tím nemyslím váš obývák, ale pokoj ve významu klidu. Právě vnitřní klid je totiž naprosto báječná věc - což mi došlo až ve chvíli, kdy jsem dosti brutálně a dosti dlouhodobě zakusila jeho pravý opak.

Tak tedy, jsem spokojená, když:


  • Mám někoho ráda takového, jaký je
Píše se o tom všude. Že vztah je něco jako neustálý pád. Na začátku ohromná zamilovanost, růžové brýle... a pak ztráta iluzí a tvrdý sešup do reality, který ne každý ustojí. Možná jsem divná, ale má osobní zkušenost s tímhle schématem nějak nekoresponduje. Neříkám, že jsem se na začátku do svého milého nezbláznila jak nějaká puberťačka. Ale i přesto zde tenkrát bylo pár věcí, naprosto nepodstatných detailů, které mi lezly na nervy. Jeden by řekl, že časem se vše bude zhoršovat... Jenže... uplynulo skoro dva a půl roku a já zjišťuju, že většina z toho už mi nijak nevadí, co víc, začalo se mi to líbit. Prostě proto, že to k němu patří a bez toho by to nebyl on. A pak... čím lépe ho znám, tím spíš dokážu nahlédnout pod povrch některých věcí, podívat se za některá slova. Jak jsem už někdy psala, říkám tomu "loupání cibule". Prostě rozkrýváte jednotlivé vrstvy. Neříkám, že to umím. Učím se. A vím, že je to běh na dlouho trať, nicméně naprosto fascinující. A pokud myšlenka tohoto odstavce náhodou není dost srozumitelná v próze, tady jsem ji svého času vyjádřila poeticky.

  • Někdo má takovou, jaká jsem, rád mě
"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme," napsal Romain Rolland. Aneb totéž, co bylo řečeno výše, tentokrát v opačné perspektivě. Můj drahý není zrovna z lidí, co by komukoli mazali med kolem pusy. Někdy je upřímný až moc, ostatně, tohle máme společné. Má to ale jednu velmi podstatnou výhodu - totiž, když vám řekne něco hezkého, víte, že to není jen kompliment pro kompliment, ale že to myslí vážně. Tedy i když řekne to uvedené v nadpisu odstavce. A že se mu fakt líbí i to, co módní průmysl a vaše jím zdeformovaná mysl označily za vady na kráse. Což je naprosto úžasný pocit.

  • Neřeším malichernosti
Aneb když nejde o život, tak jde o ***. Velikost "problémů" je vždycky relativní. Anebo pokud má člověk zkušenosti jen s malými maléry všedního dne, kolikrát v jeho očích narostou do apokalyptických rozměrů. A pak musí přijít něco podstatně horšího, abychom pochopili, jak neuvěřitelné blbiny jsme to tenkrát řešili. Dnes se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem se kdysi klepala před maturitou. Hrozně mi záleželo na tom, jak to dopadne. Nakonec jsem měla samé jedničky. A udělalo mě to šťastnou? Ne. Zeptal se na to někdy někdo? Ne. Tak proč vlastně všechen ten stres?? Dnes už jsem v klidu. Ne že bych se přestala snažit, jen vím, že úspěch není něco, s čím by svět stál a padal. Jo, možná to takhle nikam nedotáhnu. Ale upřímně, to mě fakt netrápí.

  • Věřím, že se vším se dá něco dělat
Jsem přesvědčená o tom, že v rámci jednoho lidského života existuje jen jediný opravdu neřešitelný problém - a to je smrt. Cokoli jiného je jen problém, se kterým si zatím nevím rady. Nevybrala jsem si v životě zrovna snadnou cestu. To má jednu výhodu - učím se hledat dveře i tam, kde je zdánlivě jen nepropustná zeď. A světe div se, ono to jde! Věřím, že zázraky jsou možné. A pokud ano, proč by se nějaký nemohl stát i mně? Protože i když vám všichni do jednoho opakují, že prohrajete, platí následující - prohru má jistou jen ten, kdo se vzdal. Jo, já vím, že tohle zní strašně motivačně a na růžovo nalakovaně a bla bla bla, ale mám to osobně vyzkoušené, jak už jsem psala třeba tady, nebo v úvodu k téhle povídce. Podařilo se mi svého času spadnout do dost ošklivých záležitostí. Neříkám, že rozumím mechanismu, který mě z nich nakonec dostal ven - podstatné ale je, že ten mechanismus existuje. Bez něj bych nepsala tenhle článek.

  • Jsem v pohodě sama se sebou
Vzdor tomu, že během Zlého roku jsem se se svými stinnými stránkami seznámila víc, než mi bylo milé. Ale - dokonalý není nikdo. A já nějak přestávám toužit být jiná. Je mi dobře. Vím, že můj komplex méněcennosti nezmizel definitivně a klidně se zas jednou může odněkud vynořit. Až to přijde, budu to řešit. Teď jsem spokojená.

  • Blbnu
A blbnu čím dál tím víc. Tancuju a zpívám - a běda, když v mém dosahu necháte ležet kus papíru...! Pokreslím cokoli a jakkoli - a tak nějak neřeším, jestli vám mé výtvory přijdou vkusné. Zas zkouším veršovat. Chodit bosá. A dělat si, k čemu mě táhne cosi hlubokého v mé duši. Když se před dvěma měsíci můj život začal měnit k lepšímu přímo raketovou rychlostí, bylo mi řečeno, že jsem "se úplně zbláznila". Vzala jsem to jako kompliment. Ten den jsem udělala něco naprosto šíleného - a šíleně si to užila. Blázním vesele dál.

  • Cítím se v bezpečí
Velmi důležitý bod. Něco, o čem jsem se domnívala, že je vzhledem k mé Situaci prakticky nemožné. Ale ano, jakkoli je spousta věcí stále velmi, velmi nejistá, právě teď, v tuhle chvíli, se cítím v bezpečí. Protože moje schopnost dostat se z maléru obstála v nemalém množství zkoušek. Protože právě teď jsem na svém místě. Nic nepřebývá a nic neschází, jak jsem psala minulý týden. Protože právě teď vím, že je vše na dobré cestě.

P.S: Autorka si uvědomuje, že mnoho lidí zastává názor, že "optimisti by se měli střílet". Právě proto na svém blogu raději tají svou identitu.

P.P.S.: A na závěr má nejoblíbenější skladba. Některým připadá smutná, pro mě je však plná naděje víc než kterákoli jiná. Pro to, co se mi s ní pojí:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. června 2016 v 18:11 | Reagovat

Jo když jsem si přečetla ty body, kdy jsi spokojená - musím říct, že bych byla přímo šťastná!
A ta skladba - čím hlubší, tím krásnější - díky moc.
Jen..., kde jsi vzala názor, že "optimisti by se měli střílet?"
Vždyť tady o nich denně čteš v jejich přeoptimistických článcích a optimismus je prý zdravý?

2 AURIL AURIL | Web | 2. června 2016 v 19:32 | Reagovat

Tak jo... teď mě strašně zajímá jakou šílenost jsi provedla :-D

Ať tvůj pocit štěstí roste jen a jen vzhůru... na kecy o tom, že bez smutku nelze znát radost není nikdo zvědavej :-P

3 Elis Elis | Web | 2. června 2016 v 20:27 | Reagovat

Moc hezké, jsem ráda že se cítíš spokojená, mnoho lidí nedosáhne pocitu spokojenosti za celý život a nepomohou, žádné rády a návody, spokojenost, štěstí a radost nosíme v sobě, je nutné sám sobě porozumět a dobrat se své podstaty...

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 3. června 2016 v 16:51 | Reagovat

Ten druhý bod na mě zapůsobil nejvíce... hlavně ten citát.
Suprově zpracovaný článek :)

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. června 2016 v 17:59 | Reagovat

Být těch 2 prvních bodů, byla bych naprosto šťastný člověk! :) Ono stačí kolikrát naprostá maličkost, jen pouhý úsměv, který si vzájemně s někým vyměníme (ať už jde o známého, či cizince) a hned je nám líp.
Pořád si stěžuju na to, co mě trápí, že bych chtěla žít jinak...ale když se podívám kolem sebe na lidi, z nichž každý druhý má rozvrácenou rodinu....ne, jsem ráda za všechno, co mám...neskutečně.

6 rosedarling rosedarling | Web | 4. června 2016 v 14:51 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím, a tedy doufám, že své myšlení z tohoto hlediska nezměníš. :)

A mimochodem, nechtěla by ses spřátelit? Zajímám se o tvé články. :)

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 7. června 2016 v 14:43 | Reagovat

[1]: Šťastná jsem, jen jsem chtěla použít slovo podle tématu týdne - proto ta spokojenost. A větu, že "optimisti by se měli střílet" jsem párkrát zaslechla od svého okolí. Nejspíš proto, že když jsem šťastná, je to na mně vidět - a slyšet - na vzdálenost několika kilometrů, což ne každý vydýchá.

[2]: Díky! A stručně řečeno - večer jsem se spontánně sebrala a jela tahat z bryndy svého drahého, vzdor toho, že naše vztahy tehdy rozhodně nejlepší nebyly, respektive jsme se skoro nevídali. Bylo to totálně praštěné, ale já ten den získala pocit, že mám zas svůj život ve svých rukou. Přestala jsem si připadat jako bezmocná oběť okolností - a to byl a je parádní pocit.

[3]: Děkuju moc, myslím, že jsi to vystihla naprosto dokonale.

[4]: No, taky pro mě ten druhý bod znamená nejvíc:-) A Rolland měl dobré postřehy.

[5]: Věřím, že někdo se určitě najde! A jo, podívat se kolem je někdy zatraceně dobrý způsob, jak si uvědomit, že jsme na tom vlastně dobře, i když nám to tak někdy nepřijde.

[6]: No, jestli spřátelením myslíš výměnu odkazů a to, že se občas vzájemně podíváme na své blogy, tak s tím nemám problém:-)

8 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 3. července 2016 v 19:16 | Reagovat

:) teším sa a usmievam sa. Krásny článok a úplne pravdivý, úprimný a vychádzajúci zo srdca. Presne viem odkiaľ dokáže prameniť takáto spokojnosť. Len si to užívaj a kedykoľvek ťa zaplaví vlna smútku a beznádeje - vyhľadaj svoj článok, aby ti pripomenul akého záchranného lana sa máš chytiť. Mne to občas pomáha... občas samota, ticho a hudba. Nič iné, len hudba... liek na všetky boliestky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama