Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červenec 2016

Čas zrání

9. července 2016 v 23:08 | Miriam M. |  Orbis pictus - bláznivé počiny mých tužek, pastelek a fotoaparátu
Vzduch po bouři se pročistil. Samozřejmě, zůstalo pár zašedlých míst, jimž se nedaří vrátit barvu. Je možné s nimi hnout? Ne, chce se mi říct - a pak si vzpomenu, s čím vším jsem si už poradila a slovo "nemožné" mi odumírá na rtech. Je ale nyní okamžik hnát se ztřeštěně dál, kupředu? Nemyslím. Jisté je jen jedno - že jen pouhých pár měsíců je vzdálená doba, kdy bych byla schopná bez váhání obětovat půl života za to, co mám teď. Právě teď.

Tak tedy? Neházet flintu do žita. Raději svůj pohled do obilí. Je čas zrání.



To, co nás dělí

1. července 2016 v 17:25 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Další báseň. Tentokrát z konce dubna - a říkám rovnou, že nic veselého to není. Zase jsem v Situaci - a zase si s ní nevím rady. Zase jsem zkazila, nač jsem sáhla. Kvůli pár hloupým přešlapům je mé léto v háji. Místo dvou krátkých dovolených mě čeká jen práce, práce, práce, spousta práce až do podzimu - a pak zase práce a práce, jen tentokrát jiná. Jo, štve mě to. Jo, mrzí mě to. Hodně.

Udělala jsem chybu. Ohledně svých plánů jsem se spolehla na dva lidi. Na svého milého a na nejlepší kamarádku. Nikomu nevěř a nikdo tě nezklame. To mi vždycky říkala moje máma. Vychovala mě v tomto směru dokonale. Nevěřím totiž ani jí. Dokonce ani sobě. A pokud se náhodou pokusím trochu té důvěry věnovat, vždycky to špatně dopadne. Není ale právě to ta chyba? To, že v hloubi duše jsem přesvědčená, že co člověk, to mizera připravený mě kdykoli podrazit? Možná, že kdybych si tím nebyla tak dokonale jistá, druzí by se mnou jednali jinak. Ale jak změnit něco, co vám je celý život vtloukáno do hlavy? Je to tak strašlivě těžké!

Jo, tušíte správně, mám mizernou náladu - a má mizerná nálada obvykle vyústí v to, že prskám na cokoli, co si říká homo sapiens sapiens. I zde se však nabízí řešení. Přítel, možná trochu svéhlavý, ale zato přítulný. Žádný zrádný homo "sapiens sapiens", ale felis catus. Kocour. Velký, černý, chlupatý kocour, který si v tuto chvíli neradostně vegetuje v útulku, aniž by tušil, že ho jistá dáma v nesnázích hodlá už za pár měsíců požádat o přátelství.

Protože od podzimu budu konečně mít to, po čem mnoho let toužím. Vlastní byt. Těším se, těším se moc - ale je tu i druhá stránka věci, kterou jsem se dlouho snažila si nepřipouštět. Budu v něm sama. Sama ráno, sama večer, sama v noci. V týdnu i o víkendu. Je to smutné být úplně sám. A proto přijde ON - pan Kocour. Raději ONI - páni Kocouři. Dva, aby se zabavili, když budu v práci. Představa, že se mi někdo po návratu domů otírá o nohy, mě naplňuje neskonalou blažeností.

Teď tu báseň. Psala jsem ji na konci dubna. Tehdy to nebylo dobré. Prožila jsem si ošklivý měsíc - tak moc, že jsem se bála, že Zlý rok je zpátky. Nebyl. Dokázala jsem se z toho dostat. Tak mi držte palce, ať to dokážu i tentokrát!!