Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

To, co nás dělí

1. července 2016 v 17:25 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Další báseň. Tentokrát z konce dubna - a říkám rovnou, že nic veselého to není. Zase jsem v Situaci - a zase si s ní nevím rady. Zase jsem zkazila, nač jsem sáhla. Kvůli pár hloupým přešlapům je mé léto v háji. Místo dvou krátkých dovolených mě čeká jen práce, práce, práce, spousta práce až do podzimu - a pak zase práce a práce, jen tentokrát jiná. Jo, štve mě to. Jo, mrzí mě to. Hodně.

Udělala jsem chybu. Ohledně svých plánů jsem se spolehla na dva lidi. Na svého milého a na nejlepší kamarádku. Nikomu nevěř a nikdo tě nezklame. To mi vždycky říkala moje máma. Vychovala mě v tomto směru dokonale. Nevěřím totiž ani jí. Dokonce ani sobě. A pokud se náhodou pokusím trochu té důvěry věnovat, vždycky to špatně dopadne. Není ale právě to ta chyba? To, že v hloubi duše jsem přesvědčená, že co člověk, to mizera připravený mě kdykoli podrazit? Možná, že kdybych si tím nebyla tak dokonale jistá, druzí by se mnou jednali jinak. Ale jak změnit něco, co vám je celý život vtloukáno do hlavy? Je to tak strašlivě těžké!

Jo, tušíte správně, mám mizernou náladu - a má mizerná nálada obvykle vyústí v to, že prskám na cokoli, co si říká homo sapiens sapiens. I zde se však nabízí řešení. Přítel, možná trochu svéhlavý, ale zato přítulný. Žádný zrádný homo "sapiens sapiens", ale felis catus. Kocour. Velký, černý, chlupatý kocour, který si v tuto chvíli neradostně vegetuje v útulku, aniž by tušil, že ho jistá dáma v nesnázích hodlá už za pár měsíců požádat o přátelství.

Protože od podzimu budu konečně mít to, po čem mnoho let toužím. Vlastní byt. Těším se, těším se moc - ale je tu i druhá stránka věci, kterou jsem se dlouho snažila si nepřipouštět. Budu v něm sama. Sama ráno, sama večer, sama v noci. V týdnu i o víkendu. Je to smutné být úplně sám. A proto přijde ON - pan Kocour. Raději ONI - páni Kocouři. Dva, aby se zabavili, když budu v práci. Představa, že se mi někdo po návratu domů otírá o nohy, mě naplňuje neskonalou blažeností.

Teď tu báseň. Psala jsem ji na konci dubna. Tehdy to nebylo dobré. Prožila jsem si ošklivý měsíc - tak moc, že jsem se bála, že Zlý rok je zpátky. Nebyl. Dokázala jsem se z toho dostat. Tak mi držte palce, ať to dokážu i tentokrát!!



To, co nás dělí, moje srdce mrazí
A ničí ve mně jakýkoli cit
To, co nás dělí, stalo se mi hrází
Co Života běh svede zastavit

To, co nás dělí, moje tělo svírá
Bolestí trhá moje útroby
To, co nás dělí, je zabitá víra
V ní umírání svět si podrobí

To, co nás dělí, moji duši trhá
Neví už, kam by před tím utekla
To, co nás dělí, v propast duši vrhá
A s anděly ji žene do pekla

To, co nás dělí, to mi sílu bere
Nevím, co počít, toužím však být Tvá
To, co nás dělí, je trápení steré
Mně zbyla nyní už jen modlitba

27. dubna 2016
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 1. července 2016 v 17:56 | Reagovat

Ohledně spoléhání na druhé, jsem se už několikrát pěkně spálila.
Někdy si říkám, jestli mám alespoň špetku víry v sebe sama, občas se mi zdá, že tam přece jen něco je, jindy si připadám naprosto "rozviklaná", ničím "nepodepřená"...

Básen dokonale vyjadřuje tvoje rozpoložení, až je mi z ní těžko - to mě bývá často, když mají slova velkou váhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama