Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Ta bez tváře

30. srpna 2016 v 12:43 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
Po delší době zas jedna báseň. Napsala jsem ji nedávno, když jsem byla pracovně na delší čas mimo domov. Stýskalo se mi. Hodně. Když se mi stýská, mívám zlé myšlenky. V hlavě mi obživuje má minulost. Hezká není.

Jenže si kvůli tomu, co se mi stalo, nemůžu věčně hrát na chudinku. Každý z nás někdy zažil něco opravdu zlého. A každý z nás má na výběr. Můžu si říkat: "Ach Bože, to je hrůza, prožila jsem příšerné věci!" - a nebo můžu hrdě konstatovat: "Jsem úžasná a silná ženská, protože jsem se z toho dokázala dostat, i když nikdo nevěřil, že je to vůbec možné." Obojí je pravda - ale každé zní úplně jinak. První větu říká Oběť, druhou Vítěz. Chci být radši ten Vítěz.

Dívám se za sebe, vidím, jak dramaticky se můj život změnil za letošní kalendářní rok. Dokázala jsem se odrazit ode dna. Najít naději uprostřed sebevražedných myšlenek. Sakryš, když to tak píšu, zvedá se mi sebevědomí a přestávám si připadat jako vystrašené děcko.

Mám strach z podzimu. Protože na podzim se mi stalo málo dobrého - ale zlého víc než dost. Ale - za to podzim nemůže. A nikde není psáno, že to tak musí být pořád. Nemusí.

Mám strach ze smrti. Nicméně - kdo ho někdy neměl?

Prostě proto, že chci žít. Miluju být naživu.

Ta bez tváře


Někdy z rána slýchám ten šelest
Léto si natřásá peřiny, chystá se jít spát
S podzimem obchází polehoučku
Ta s pláštěm z tlejícího listí
S kosou, co přesekává lidské duše
Ta bez tváře
Co volá, můj je čas!
Vím, znám ji, jizva ještě pobolívá
Jak modlitbu si opakuji
Vždy nový život vzejde ze zpráchnivělých kostí
A není síla, co by přetnula ten kruh
Život je život a duše vždycky sroste
Opakuji ta slova a hledám Tvou ruku
Není tu, zpozdila se v jiném vesmíru
Opakuju si, jsou i jiné zimy
Ne ty se smrtí ve tváři
Ty z bílých krajek svatebních šatů a dětských peřinek
Jsou i jiné noci, ty hebké po Tvých vlasech
Jsou i chvíle, kam nemůže ta bez tváře
Protože my dva je zaplníme beze zbytku

12. srpna 2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 30. srpna 2016 v 12:53 | Reagovat

Pěkná báseň, a přeji vám v životě hodně štěstí :-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. srpna 2016 v 17:48 | Reagovat

Miriam však už jsi poznala tady na Blogu cz., že je oblíbené, když se někdo chlubí a jen chlubí a chlubí, smutnění tu není oblíbené i když patří k životu tak jako to chlubení. Neboj se podzimu holčičko a když budeš chtít, už víš kde najdeš mou pomyslnou náruč - je připravena jen pro Tebe!:-)

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. srpna 2016 v 18:36 | Reagovat

Děkuju vám oběma!

[2]: A Sugr... jak to, že tak přesně víš, co teď právě potřebuju slyšet? Ještě jednou díky!

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. srpna 2016 v 18:40 | Reagovat

[3]: Myslím, že už jsi měla se mnou mailově zadostiučinění, nebo ne? :-)
A ze zcela jiného soudku...
Přijď se potěšit jedním úžasným, který zase potěšil Sugr na můj blog!:-)

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 2. září 2016 v 18:35 | Reagovat

Nádherná báseň, má skvělou atmosféru...
...smrt..co to vlastně je?
Přechod?
Začátek konce?..možná
Jako malá jsem se jí bála, ani jsem si nechtěla připustit, že se s ní jednou sektám tváří v tvář - ale teď se jí nebojím, beru jí jako další život, možná proto, že zkrátka nedokážu uvěřit tomu, že by se má duše úplně vytratila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama