Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Září 2016

Proměny v čase

25. září 2016 v 20:03 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Lze si na otázku "kdo jsem?" odpovědět jednou provždy? Nemyslím. Každý z nás se mění. Rok za rokem. A pak se jednou za čas ohlédneme a musíme se našemu starému já smát. Protože to, čemu jsme kdysi věřili, skončilo v propadlišti dějin.

Stárneme? Jistě. Ale tak jednoduché to není. Protože se snadno může stát, že člověk v pozdějším věku uvažuje mladistvěji, než když byl mladší. Naivní a idealistický adolescent versus cynický a zklamaný dospělák je jen klišé, které nemusí mít s realitou vůbec nic společného.

Jaké byly mé proměny v čase? Za koho se považovala Miriam "náctka" - a kým se cítí být Miriam "cetka"? Jestli těch "cet", znamená dvacet, třicet, nebo čtyřicet, to neprozradím, můžete si domýšlet dle libosti.

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 1

20. září 2016 v 19:15 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
"Vy všichni jste blázni, jenom já jsem čajová konvička." Tak by nejspíš mohlo znít motto mé nejnovější komediální rodinné ságy. Pokud vás zajímá, jaké to je vyrůstat v rodině, kde dědeček je uznávaným psychiatrem a dobrá půlka příbuzenstva pro změnu jeho pacienty, pak vzhůru se mnou na první kapitolu!

Chcete-li vědět, co že tenhle praštěný příběh má vlastně být, určitě nevynechejte prolog. Dodat chci jen jediné - pokud je člověku těžko na duši, pak jednou z nejlepších věcí je zasmát se od srce vlastním problémům, udělat z nich tu nejpraštěnější komedii, nebo alespoň tragikomedii - a pak si představit, jak by vlastně chtěl, aby to všechno dopadlo, jak by to mohlo být fajn a v pořádku. A proto tohle píšu. Nebojte, legraci si hodlám dělat i sama ze sebe, vzhledem k tomu, že jedna z postav je značně autobiografická.

A teď už vzhůru za Filipem Adlerem a jeho rodinou!

Psychiatr, slepice a čajová konvička - prolog

18. září 2016 v 9:25 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
Něco, co na tomto blogu ještě nebylo. Něco docela nového. A sice - komedie! Moje nejnovější humorná sága, která vám doufám zpříjemní nastupující pochmurný podzim.

Co mohou mít společného psychiatr, slepice a čajová konvička? Mnohem víc, než byste si jen dokázali představit! Zvu vás do světa plného někdy ztřeštěného, někdy ironického humoru, do světa, kde být bláznem je dovoleno, protože normální lidé se v něm zásadně nevyskytují. Do světa, který je ovšem přes všechny šílené peripetie světem komediálním - a tak se můžete spolehnout na to, že v něm vždycky nakonec pravda a láska zvítězí. (Což je hrozné klišé, já vím, ale - píšu přece komedii! Takže smát se je žádoucí - klidně i naivitě autorky.)

A proč že to vlastně píšu? Víte, nacházím se momentálně v dost obtížné situaci. Můj nejmilejší se na nějaký čas dobrovolně svěřil do péče lékařů, podrobnosti by byly dost složité. Já jsem teď slamněná vdova - a mám strach. Mám strach o něj. Mám strach o náš vztah a jeho budoucnost. A mám strach i o sebe. A vím, že když se člověk moc a moc bojí, existuje něco, co může pomoct - a sice humor. Protože smích dokáže zahánět zlé duchy a léčit všechny bolesti. Proto jsem se rozhodla vrátit se k povídce, kterou jsem začala psát asi před měsícem - původně jako naprosto nevinnou legraci. Totiž, nevinná legrace to bude i nyní, zároveň ale i něco víc - pomocná ruka, kterou podávám sobě - a komukoli z vás, kdo ji chce přijmout.

Protože ze zkušenosti vím, že psaní má obrovskou moc. Psaní mi svého času zachránilo... pokud ne život, tak nervy určitě, jak vědí ti, kdo četli mou povídku Píseň o návratu. Chci tuto moc použít opět za stejným účelem. Hledat spásu ve slovech. Snad proto jsem do příběhu zahrnula i jednu postavu, která je jakousi ideální - ovšem nikoli idealizovanou - verzí mé budoucnosti. Přesně tím, kým bych chtěla být - a kým pořád věřím, že budu. Mí pravidelní čtenáři ji myslím poznají velmi snadno. Ostatně, pravidlo číslo jedna zní - nikdy nepřivádějte k tragickému konci literární postavy, se kterými se ztotožňujete. Mohlo by se vám to ošklivě vymstít. (Jak tohle přesně funguje, jsem kdysi popsala v článku Tvůrčí psaní a vytváření reality.)

A teď už vzhůru do příběhu - a sice za rodinou jednoho uznávaného profesora psychiatrie!

Bezpečné místo

2. září 2016 v 20:21 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Ten ztracený a znovu nalezený Ráj. Kudy do něj vede cesta? Tolik jich bylo posáno - a tolik ještě bude! Jenže žádná nevysvětluje vše. Některé věci se... prostě stanou. Jak? Proč? Nikdo neví. Je to jediný krok, jediná minuta, v níž vystoupáme z Pekla do Nebe, jediná minuta, která v nás zanechá pocit posvátné úcty. K něčemu, čemu nerozumíme, k něčemu, co nás přesahuje. Můžeme "jen" poděkovat.

Říkám mu Bezpečné místo. Ve Zlém roce byl mým útočištěm, hýčkanou chimérou. Nevěřila jsem však, že by mohl existovat. Nebo v koutku duše ano? Nejspíš. Jinak bych ho nikdy nenašla.

Těžko se popisuje. Neexistuje v žádném konkrétním prostoru. Jen pocit. Lépe - jistota. Že jsem milovaná a v bezpečí. Ne když si ta slova zoufale opakujete, abyste se uklidnili, ale nedokážete jim věřit. Tady to prostě víte. Nic jiného neexistuje.