Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Bezpečné místo

2. září 2016 v 20:21 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Ten ztracený a znovu nalezený Ráj. Kudy do něj vede cesta? Tolik jich bylo posáno - a tolik ještě bude! Jenže žádná nevysvětluje vše. Některé věci se... prostě stanou. Jak? Proč? Nikdo neví. Je to jediný krok, jediná minuta, v níž vystoupáme z Pekla do Nebe, jediná minuta, která v nás zanechá pocit posvátné úcty. K něčemu, čemu nerozumíme, k něčemu, co nás přesahuje. Můžeme "jen" poděkovat.

Říkám mu Bezpečné místo. Ve Zlém roce byl mým útočištěm, hýčkanou chimérou. Nevěřila jsem však, že by mohl existovat. Nebo v koutku duše ano? Nejspíš. Jinak bych ho nikdy nenašla.

Těžko se popisuje. Neexistuje v žádném konkrétním prostoru. Jen pocit. Lépe - jistota. Že jsem milovaná a v bezpečí. Ne když si ta slova zoufale opakujete, abyste se uklidnili, ale nedokážete jim věřit. Tady to prostě víte. Nic jiného neexistuje.


A není to iluze. Přinejmenším v mém případě rozhodně ne. Protože to jediné, co mi vnáší do života potíže, je můj vlastní strach. Strach vede k tomu, že se chovám způsobem, kterým si sama pod sebou podřezávám větev. Strach je jediný nepřítel, jediný vrah ukrytý v kápi, co se za mnou plíží temnou nocí. Znáte ty příběhy o lidech, kteří se tak báli smrti, že nakonec umřeli - strachy? Tak nějak... Jednou už se mi to málem stalo. A stejně jsem se z toho dokázala dostat. Není ale nutné, aby to ještě někdy zašlo tak daleko.

Stačí jediné. Nebát se. Nenechat si strachem diktovat své reakce. A jsem v bezpečí. Jasné jak facka.

Upřímně řečeno, tenhle článek píšu hlavně pro sebe. Pro budoucí chvíle. Říkám si: Až se začneš zase bát, vzpomeň si na bezpečné místo. Vždyť víš, že existuje, vždyť víš, že stačí jediný krok - tam, kde ti nikdo nemůže ublížit.

Až si zase budeš připadat, že za nic nestojíš a že tě nikdo nemůže mít rád, protože si to prostě nezasloužíš, vzpomeň si na včerejší večer, vzpomeň si na to, co ti řekl - a jak se na tebe u toho díval. Ty víš, že nelhal ani milimetr - a víš, že není nutné, aby cokoli opakoval. Některé věty se liší podle toho, kdo je vysloví. Od někoho jsou frází puštěnou po větru. Od jiného však v sobě mají kus věčnosti, kus toho, co pojí člověka s Bohem. On patří k těm druhým.

A ty si uvědomuješ, že ať se už na hladině jeho duše děje cokoli, ať je někdy jakkoli zkalená, dole, v hlubinách je ten nejkrásnější poklad. Nemusíš ho vždy vidět. Stačí vědět, že existuje. A že je to to největší požehnání.

Tak nějak si říkám, jestli tohle nakonec není to vůbec nejdůležitější, TO veliké COSI, smysl mé existence? Prostě a jednoduše vytvářet Bezpečné místo. Vždy, když bude třeba. Jak nejčastěji to dokážu. Pro sebe. Pro něj. Pro rodinu, pro přátele, pro kohokoli, kdo bude chtít vstoupit.

Bude to obtížné? Snad. A snad to nikdy nebudu umět na sto procent.

A snad je potřeba jediné - aby bezpečí bylo víc než strachu.

P.S.: Pokud tohle čteš, tak jen... Děkuju Ti. Za to, že jsi právě takový, jaký jsi. Protože přesně takového jsem si Tě vybrala.

P.P.S.: Autorka se nezbláznila ani není opilá, jen se snaží popsat nepopsatelné. Ale... Však vy víte.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 4. září 2016 v 20:59 | Reagovat

To je nádherné, takové pocity moc dobře znám. S tím strachem máš naprostou pravdu, strach je nejhorší nepřítel a také se s ním snažím bojovat. Tak ať se ti nad ním daří vítězit co nejčastěji!

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 6. září 2016 v 18:35 | Reagovat

Ráj..., na zemi? V nebi, v pekle? Kde je?

3 Miriam M. Miriam M. | 8. září 2016 v 19:05 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! Také Ti přeju hodně úspěchů v boji se strachem!

[2]: Myslím, že na zemi. Myslím, že na zemi je nakonec všechno - nebe, peklo, i ráj. Ale přesně... to se těžko říká... já vlastně nerozumím mechanismu, jak tohle funguje. Kdybych mu rozuměla, určitě bych se o něj snažila podělit s co možná nejvíce lidmi. Snad... je potřeba určité uvolnění - a láska.

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. září 2016 v 18:16 | Reagovat

Ach ten strach...s tím mám celé roky docela velké potíže, myslím, že to taky souvisí s nedostatkem sebedůvěry, která sice není už na tom bodu mrazu jako před mnoha lety, ale když to srovnám, je to někdy bídné.
V myšlenkách si zoufám a doufám, že to časem bude lepší. :)

5 Miriam M. Miriam M. | 11. září 2016 v 14:36 | Reagovat

[4]: Tomu rozumím, máme to dost podobně. Časem se to opravdu zlepšuje, ale je to běh na dlouhou trať, tak přeju hodně vytrvalosti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama