Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 1

20. září 2016 v 19:15 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
"Vy všichni jste blázni, jenom já jsem čajová konvička." Tak by nejspíš mohlo znít motto mé nejnovější komediální rodinné ságy. Pokud vás zajímá, jaké to je vyrůstat v rodině, kde dědeček je uznávaným psychiatrem a dobrá půlka příbuzenstva pro změnu jeho pacienty, pak vzhůru se mnou na první kapitolu!

Chcete-li vědět, co že tenhle praštěný příběh má vlastně být, určitě nevynechejte prolog. Dodat chci jen jediné - pokud je člověku těžko na duši, pak jednou z nejlepších věcí je zasmát se od srce vlastním problémům, udělat z nich tu nejpraštěnější komedii, nebo alespoň tragikomedii - a pak si představit, jak by vlastně chtěl, aby to všechno dopadlo, jak by to mohlo být fajn a v pořádku. A proto tohle píšu. Nebojte, legraci si hodlám dělat i sama ze sebe, vzhledem k tomu, že jedna z postav je značně autobiografická.

A teď už vzhůru za Filipem Adlerem a jeho rodinou!


Kapitola 1


Filipu Adlerovi bylo dvacet čtyři let. Dospěl tedy do věku, ve kterém zemřel jeho básnický vzor Jiří Wolker. To ho poněkud znervózňovalo.

"Stejně vypadáš jak šestnáctiletý ucho," řekla mu pro útěchu jihočeská teta. Moc to nezabralo.

"Nic si z ní nedělej, ona je jen frustrovaná, protože už měsíc nemůže sehnat nového chlapa," pravila na adresu tety jihočeské teta severočeská. "A vůbec, ty chmurný myšlenky ti neprospívají. Máš prázdniny, tak by ses měl trochu hýbat. Co kdybys zkusil jezdit na kole?"

Filip se ošil. Jízda na kole byl podle něj jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak nakráčet ve Wolkerových stopách přímo do hrobu. Poprvé to zkusil jako devítiletý právě pod vedením severočeské tety. Tehdy trávil prázdniny s ní a s její rodinou na jejich chatě poblíž Středohoří.

"Umíš jezdit na kole, Filipe?" zeptala se ho tenkrát teta.

"Jasně," odvětil Filip. Na kole v životě neseděl, toužil však udělat dojem na svou o tři roky mladší sestřenici Emičku.

"Tak prima, uděláme si výlet," pravila teta, načež se rodina odebrala na asfaltku vinoucí se uprostřed obilných lánů, o které strýc Šimon řekl, že "ji postavili z evropských dotací a za celý den tady neprojde ani noha, takže je to pro děcka ideální - a navíc, pokud se tu projedeme na kolech, znamená to, že ty unijní peníze nevyletěly z okna tak úplně, ale jen… skoro úplně."
Filip ani nevěděl, jak se mu to podařilo, nicméně za chvíli už seděl na sedle - a, můj ty smutku, ono to jelo! Sice trochu šněroval silnici, nicméně se pohyboval nezadržitelně kupředu. Už už si představoval, jak na něj Emička musí obdivně hledět, když tu uslyšel tetin křik: "Ke straně, Filipe - a zastav!" Zvedl hlavu - a na silnici před sebou spatřil traktor.

"Zastav, zastav! Ke straně!" řvala teta. 'To se lehko řekne', pomyslel si Filip. Neměl sebemenší tušení, jak se ten krám řídí. A jak se brzdí, nevěděl už vůbec. Zachránil ho nejspíš jeho pud sebezáchovy, díky němuž neznámo jak zahučel přímo do obilného lánu.

Toho dne zjistil dvě věci - že cyklistický šampion z něj nikdy nebude - a že nesnáší krev. Zatímco to první se dalo nějak překousnout, to druhé byla hotová katastrofa. Adlerové byli totiž rod doktorů. Filip dostal už ve čtyřech letech svůj první dětský fonendoskop - a o rok později ilustrovanou encyklopedii lidského těla. Jeho budoucí kariéra byla jasná.

"No tak nesnášíš krev, to je toho," mávla rukou matka. "Můžeš dělat psychiatra jako dědeček. Ten viděl krev všeho všudy jednou, a sice když s ním jistý pacient praštil o stůl v ordinaci."

Na Filipův dotaz, jak má přečkat těch šest let na medicíně, kdy bude muset studovat VŠECHNY obory včetně chirurgie, matka rázně odvětila. "Na pitevně se beztak složí každý druhý, takže to ani nebude moc velký trapas. A zbytek už nějak zvládneš. Jsi Adler, tak přestaň fňukat."

Filip fňukat přestal. Matčin optimismus nicméně nesdílel. Když se v patnácti pokoušel ošetřit si pořezanou ruku, skončil v mrákotách pod stolem. Jakmile matka uviděla, kterak se její jediný syn celý zakrvácený klátí k zemi, dostala hysterický záchvat. Vzápětí dostala hysterický záchvat i jihočeská teta, a sice když spatřila, jak onen jediný syn krvácí na její zánovní koberec. Situaci zachránil až dědeček, který oběma pohotově podal neurol. Následně se natočil k pozvolna obživujícímu Filipovi, řka: "Opravdu bys měl být psychiatrem, hochu. V naší rodině budeš mít práce jako na kostele."

Filip si však z incidentu vzal úplně jiné poučení - a sice že jihočeskou tetu bude nadále navštěvovat co nejméně. Mnohem raději chodil k tetě severočeské. Zde je na místě poznamenat, že zeměpisné rozlišení obou tet nesouviselo s tím, kde dotyčné bydlely, ale odkud pocházeli jejich manželé. Nicméně jihočeský manžel jihočeské tety byl už mnoho let manželem bývalým - zhruba od doby, kdy byl kvůli tetině posedlosti pořádkem a její nutkavé potřebě třikrát přerovnat vše, čeho se dotkl, nucen navštívit ordinaci doktora Adlera seniora. Ten mu navrhl dvě možná řešení - a to buď doživotní užívání antidepresiv spojené s pravidelnými terapiemi, nebo rozvod. Strýc si bez většího váhání zvolil druhou možnost - a doktor Adler si mnul ruce, že konečně zas nějakého pacienta opravdu vyléčil - což se psychiatrům nestává často.

Sestře Filipovi matky ovšem vzdor dávnému rozvodu a skutečnosti, že od té doby vystřídala úctyhodný počet mužů z různých koutů republiky - přerovnávání nikdo dlouho nevydržel - zůstala přezdívka jihočeská teta. Snad i proto, že se Filipovi jaksi příčilo oslovovat ji Patricie.

Naproti tomu sestře Filipova otce její severočeský manžel zůstal. Snad proto, že přerovnávání čehokoli nesnášela. "Bordel v bytě, šťastné dítě," odpálkovala kdysi jihočeskou tetu, která jí vyčetla, že je bordelářka, cuchta a budižkničemu. Na to se jihočeské tetě špatně odpovídalo - děti totiž neměla žádné, zatímco severočeská teta vychovala hned tři. Ve Filipově slovníku však velmi brzy nahradilo přezdívku severočeská teta její jméno Rebeka - a ještě později zdrobnělina Beky.

Filip u Beerových velmi rád trávil čas. Strýček Šimon si s ním často stavěl stavebnice. Většinou to však skončilo tak, že stavěl strýček a Filip se koukal. Většina jím postavených domů se totiž zřítila se stejnou razancí, jako Dvojčata po útoku Al-Káidy.

Když je kostky přestaly bavit, odebrali se strýček s Filipem za tetou do ateliéru. Beky byla totiž v pracovní době učitelka výtvarné výchovy a češtiny - a ve volných chvílích malířka. Svým dětem ochotně a ráda půjčovala barvy - a to samé dopřávala i synovci. Její manžel zatím seděl opodál a kreslil tužkou vše možné i nemožné, tanky počínaje a tetou konče. Té většinou nápadně zvětšil ňadra, takže Beky Beerová se začala alespoň objemem hrudníku podobat jiné B. B., totiž Brigitte Bardot. Dlužno dodat, že tato nepřesnost výtvarného provedení jí nikdy nevadila.

Filip bohužel nebyl Beer a výtvarným nadáním neoplýval. Zatímco když se jeho sestřenice Emička pokoušela namalovat kočku, výsledkem byla obvykle kočka, když se o totéž pokusil on, vylezlo z toho kanape. "Nic si z toho nedělej," chlácholil svého synovce strýček Šimon. "Ve světě moderního umění nezáleží na tom, jak co namaluješ, ale jak to umíš okecat. Prostě řekneš, že to kanape vyjadřuje existenciální tíseň postmoderního člověka uzavřeného do svého bytu - a galerie ti urvou ruce." Filip tenkrát ještě netušil, co je to existenciální tíseň ani postmoderní člověk, znělo to ovšem velmi vznešeně a tajemně a tak dospěl k závěru, že obraz s podobným názvem by si mohl opravdu někdo koupit. Tento optimismus mu vydržel zhruba do chvíle, než se na onen obraz opět podíval. "Marná snaha, malíř ze mě nebude," pomyslel si chmurně. "Ale doktor taky ne," došlo mu vzápětí. A Filip Adler okusil pravou a nefalšovanou existenciální tíseň, aniž by tušil, že se ten svíravý pocit v žaludku jmenuje právě takhle.

Následujícího dne byla rozladěná i teta Beky. Když se jí Filip zeptal proč, odvětila, že po ní jihočeská teta chce, aby podle fotky namalovala jejího nového muže. Ten byl ale zoufale ošklivý, což tetu severočeskou otrávilo. "Podílej se na něj," rozhazovala bezmocně rukama. "S těmi urousanými dlouhými vlasy vypadá jak hastrman. Pravidlo první - nikdy nemaluj, co se ti nelíbí."

"Tak proč ho maluješ, Beky?"

"Pravidlo druhé - když jsi učitelka a tvůj muž knihovník, máte tři děti a zákazník za obraz slušně zaplatí, namaluj COKOLI," odvětila pochmurně teta.

Situaci naštěstí zachránil strýc Šimon. "Tak ho namaluj jako toho vodníka," navrhl s uličnickým výrazem. "Stejně je od něj k nerozeznání!"

"No jasně, to je ono," zvolala nadšeně Beky. "Dokonalý vodník! Emičko, jak byla ta balada od Erbena?"

"Na topole nad jezerem, seděl vodník pod večerem. Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť," recitovala ochotně Emička. Filipa, který se jakživ k žádné poezii nedostal, to uchvátilo. Toho dne se rozhodl - bude básníkem a ničím jiným!

Zbývalo jen vyřešit dvě malé komplikace - a sice, jak napsat vlastní báseň - což o to, to se zvládne - ale hlavně, jak toto osudové rozhodnutí oznámit matce. "Ale co," pomyslel si Filip. "Máme přece dědečka a jeho lékárničku plnou antidepresiv a sedativ. A s tou překonáme všechno!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama