Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Leden 2017

Lekce odvahy

26. ledna 2017 v 20:24 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Bojíme se toho všichni. Že uděláme něco špatně. Že postačí jeden chybný krok a náš život se změní v kůlničku na dříví. Tak raději stojíme na místě. A zapomínáme na skutečnost, že nejsnazší způsob, jak zkazit všechno, je nedělat nic.

Svého času jsem se v životě dostala do dost obtížné a zlé situace. Zpočátku jsem měla nápady. Odvážné, téměř šílené nápady, jak se z té propasti, do které jsem spadla, vyhrabat ven. Co, vyhrabat! Vyskočit.

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 6

14. ledna 2017 v 15:34 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
A je tu nový díl dobrodružství Filipa Adlera a jeho poněkud potrhlé rodiny! Upřímně, původně jsem chtěla psát něco jiného. Nějaké ty hlubokomyslné úvahy o lásce a o smyslu lidské existence a tak, prostě jak tu bývá zvykem. Jenže na ně nemám náladu. Upřímně, je mi dost smutno. Znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že cokoli uděláte, je špatně, prostě proto, že jste to udělali vy? Že cokoli je a vždycky bude málo, že nikdy neuděláte a nebudete dost? Tak nějak...

Vyhrabu se z toho. Vím, že jo, nejsem žádné ořezávátko a v životě jsem zažila nesrovnatelně horší věci. Vždycky jsem se s nimi dokázala nějak poprat, i když někdy to bylo na dlouho a stálo mě to hodně bolesti. Prozatím mám ale ze všeho nejvíc chuť od toho všeho utéct, utéct do světa své fantazie. A tak píšu o Malvíně. A taky o Filipovi.

A cože nás to dnes čeká? Především se konečně dozvíte, co u všech všudy dělá v názvu příběhu slepice. A také, jestli Filip poslechl tetinu radu z první kapitoly a začal jezdit na kole. A konečně na nás čekají hned dvě nové ženské hrdinky, z nichž jedna bude opravdu hóóódně zajímavá.

Doufám, že příběh vám udělá radost stejně jako mně, celkem jsem se u jeho psaní odreagovala.


Dívčí snění aneb Vzpomínky na paní Kuráž

8. ledna 2017 v 17:40 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Venku je bílo. Tak bílo, až mi to bere dech. Mám ráda sníh. Odkdy vlastně? Vybavuji si zimu, když mi bylo čtrnáct. Velmi, velmi zasněženou zimu. Mrazivou. Snad tehdy jsem poprvé vyprávěla pohádku o Kouzelné lucerně. Možná si na ni vzpomínáte, psala jsem o ní v článku Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu. Bylo nebylo. Když sníh padá do světla lucerny, utká spolu s ním závoj. Stačí ho poodhrnout a vstoupit do jiného světa. Tam, kde je možné úplně všechno. Tedy i to, aby jedna poněkud svérázná bytůstka potkala toho pravého. A aby to všechno bylo krásné a úžasné a strašlivě komplikované, protože pohádky, v nichž nemusíte zabít alespoň tříhlavého draka, přemoct pár černokněžníků a přechytračit zlovolné rádce, jsou prostě nuda k uzoufání.

Dívčí snění je vždycky poněkud zvláštní věc. Nicméně snění dívky, která právě jemu věnuje drtivou většinu svého volného času, protože jinak nemá moc jak a s kým ho trávit, to už je kapitola sama pro sebe. A snění dívky, která o životě neví zatím skoro vůbec nic, ale která má zatraceně bujnou fantazii... Takové snění dovede být velmi divoké.

Snila jsem celé roky, bezhlavě a intenzivně. Nemohu se tedy divit, že se můj dospělý život nakonec začal mým snům až podivně podobat. A že ten pravý se nakonec objevil ve sněhu, jakkoli šlo jen o poprašek. Možná proto jsem musela čekat tak dlouho. Aby Ten nahoře opatřil veškeré rekvizity. Ono sehnat v posledních letech sníh...