Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Lekce odvahy

26. ledna 2017 v 20:24 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Bojíme se toho všichni. Že uděláme něco špatně. Že postačí jeden chybný krok a náš život se změní v kůlničku na dříví. Tak raději stojíme na místě. A zapomínáme na skutečnost, že nejsnazší způsob, jak zkazit všechno, je nedělat nic.

Svého času jsem se v životě dostala do dost obtížné a zlé situace. Zpočátku jsem měla nápady. Odvážné, téměř šílené nápady, jak se z té propasti, do které jsem spadla, vyhrabat ven. Co, vyhrabat! Vyskočit.


Neuskutečnila jsem je. Protože jsem se bála, že tím věci ještě zhorším. Jen jsem chodila na autobusové nádraží a věděla, že mi strach nedovolí nastoupit. Přesvědčila jsem samu sebe, že se nic dělat nedá. Netrvalo dlouho a začala jsem věřit, že to tak musí být, protože si přece zasloužím trpět. A měsíce plynuly.

Znáte to přirovnání s vařenou žábou? Prý když žábu hodíte do vroucí vody, vyskočí. Když ji ale dáte do vlažné a vodu postupně zahříváte, uvaří se zaživa. Tedy ne že bych to na žábách zkoušela, ale... Svého času jsem se cítila podobně. A jak jsem se dostala ven? Ne, nepřišel dobrý anděl, který by mě zachránil. Naopak, kdosi prudce zvýšil teplotu. A tak se žába, tedy já, začala doopravdy vařit. Právě to mě paradoxně donutilo sebrat poslední síly - a prostě vyskočit.

Znáte ten pocit, když si říkáte, že horší už to být prostě nemůže - a pak vám vybuchne pod rukama i to málo, co vám ještě zbylo? První reakce samozřejmě bývají vyhrocené. Člověk kolem sebe kope a mlátí. Ale pak... po šesti nedělích jakéhosi podivného deliria jsem si prošla čímsi, na co se myslím hodí slovo katarze. Očištění. Pochopila jsem totiž, že nemám co ztratit. A to je na jednu stranu děsivé - a na druhou velmi osvobozující. Je to ten moment, kdy už je vám jedno, co si kdo pomyslí, je vám jedno, že vám ostatní budou říkat, že se chováte jako blázen. (Taky že říkali - a já z toho měla obrovskou, divokou radost!) Je vám jedno, jak to, do čeho se pustíte, dopadne. Protože jste na dně a máte jen dvě možnosti - zůstat tam, nebo se odrazit nahoru.

V ten moment už žádné chybné kroky neexistují. Protože prostě není co zkazit. Neexistuje žádné - to je moc trapné, moc šílené, moc hloupé... V ten moment už je to prostě jedno.

Tím neříkám, že je záhodno se do všeho v životě vrhat po hlavě. Někdy je dobré postupovat pomalu, krok za krokem. Sama to tak momentálně dělám, protože je to prostě na místě. Protože cítím, že je to tak správně. Protože jsou chvíle, které vyžadují právě tohle. A kdy by unáhlení se či uspěchání čehokoli mohlo rozbít mnoho krásného.

V krizových situacích jsou ale často radikální řešení tím nejlepším. Protože když jste v domě, kde hoří, taky neuvažujete o tom, zda ten útěk do bezpečí není moc unáhlený. Prostě utečete a zachráníte si život.

Nevím už, který klasik to řekl, ale... "Nebojte se, že uděláte chybný krok. Bojte se, že neuděláte žádný."

Jestli to bude krůček, nebo skok, už není tak podstatné. Někdy je potřeba evoluce, jindy revoluce. V životě mají obě své místo.

A tohle poznání je jeden z důvodů, proč jsem ve finále vděčná za všechno špatné, co mě v životě potkalo. A kdybych mohla v minulosti něco změnit, neudělala bych to. Protože i ten skok z hrnce s vařící vodou se nakonec odehrál v ten správný čas. Dřív bych na něj nebyla připravená.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lily ♥ Lily ♥ | E-mail | Web | 26. ledna 2017 v 21:13 | Reagovat

Veľmi pekný článok. Na zamyslenie. :)

2 Jeny Jeny | Web | 26. ledna 2017 v 23:31 | Reagovat

Velmi zajímavé! A krásně napsané... :-)

3 Terka Terka | Web | 27. ledna 2017 v 10:45 | Reagovat

To je moc pěkné, dočetla jsem a sedím a koukám a přemýšlím nad chybnými kroky....

4 Jana Jana | E-mail | Web | 28. ledna 2017 v 8:33 | Reagovat

Sousloví šestinedělí ve mne evokovalo něco jiného, než bylo asi zamýšleno a rozbilo mi to článek.

Po druhém čtení jsem hrozně ráda, že existuje takovýto článek. Není jich podobných hodně, protože všichni píšou o chybách jako o zlu a ne jako o důvodu k začátku ... :) Proto nelizuji, že jsem četla dvakrát :)

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 28. ledna 2017 v 18:35 | Reagovat

Děkuji moc všem za reakce!

[4]: Ne, tohle opravdu nemá s porodem a s šestinedělím co dělat, jen ta vyhrocená situace trvala zhruba šest týdnů.

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. ledna 2017 v 20:06 | Reagovat

Sice čtu později, ale ráda, jako vždy.:-)

7 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. února 2017 v 17:50 | Reagovat

Když už je člověk v nějaké krizové situaci, většinou jedná unáhleně, spontánně, tedy alespoň já to tak mám. A musím říct, že ve většině případech to byl ten nejlepší krok, co jsem mohla udělat. Dlouhodobé setrvání "na dně" nás může otupit, jsme malátní a pak už je nám skutečně jedno, kdo si co myslí, zažila jsem něco v tomhle duchu a musím říct, že ačkoliv pocity byly na bodu mrazu, nějakým zvláštním způsobem jsem se osvobodila od všech názorů...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama