Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Čenichání jara

27. března 2017 v 15:27 | Miriam M. |  Orbis pictus - bláznivé počiny mých tužek, pastelek a fotoaparátu
Nepsala jsem. Velmi dlouho jsem nepsala a nechala blog pomalu usínat. Proč vlastně? Už před několika lety tyto stránky přestaly být tím, čím byly na začátku, soukromou "vylejvárnou" bez adresáta - a staly se proudem slov primárně určeným jedné jediné konkrétní osobě. V této roli nám přinesly mnoho dobrého - a doufám, že ani ostatní čtenáři nepřišli tak docela zkrátka.

Jenže... jenže v poslední době sem můj drahý přestal chodit. Proč vlastně? Neměla jsem odvahu se zeptat. Téma "blog" bylo vždy jakýmsi "ty víš, že já vím - ale není nutné o tom mluvit". A já najednou zjistila, že se mi prostě nechce psát další články. Články, do nichž se musíte nutit, nemají valnou kvalitu. Jakou asi bude mít tento? Netuším. Jen vím, že je nutné, abych zkusila psát opět primárně pro sebe. Abych zkusila dělat NĚCO primárně pro sebe. Ve výsledku to prospěje nám oběma. Činit druhého odpovědným za vlastní štěstí není moudré. Takovou tíhu nikdo neunese. A vlastně ani unést nemá.

Co tedy? Začínám čenichat jaro. Začala fotografická sezóna. Obracím se do minulých let - a mám pocit, že se sama často začínám probouzet spolu s přírodou. Jako jakási praštěná Šípková Růženka, která pro své procitnutí potřebuje polechtat sluncem na nose.





Loňské šípky. Docela mrtvé - a přesto stále na svém místě. Vedle nich nové listí. Jako lidský život. Neustálý cyklus a obměna. Nemusí být hrůzným smetením všeho do nebytí a stavbou čehosi nového na zelené louce. Jen - nové lístky na stejném keři. Proč kácet keře, které stále kvetou, z čistého rozmaru?




Čenichám letošní jaro se vzpomínkou na to loňské. Začalo pro mě uprostřed spálené země. Rozhoupat houpačku života. Protože zůstat v tom dolním bodě by znamenalo udusit se. Nebylo tam už nic k dýchání. Rozhoupání se povedlo. Jako každá houpačka, i ta má léta nahoru a dolů, nahoru a dolů. Někdy je to krásné. Někdy je to děsivé. Někdy je to obojí najednou. V pohybu je však život. A v houpačce uvízlé na dně smrt.




A samozřejmě že je to někdy nebezpečné. Houpačka se může utrhnout. Cokoli je ale lepší, než se zastavit.




Cokoli je ale lepší, než nepsat a nefotit. Proto píšu a fotím - a taky zkouším kreslit. Výsledky mají k dokonalosti daleko, jako pokaždé, kdy začínám znova. A zase znova. Nedělat to znamená vadnout. Ze všeho nejvíc potřebuju dvě věci - milovat a tvořit.




A nespíš se podle mnohých tomu, co tvořím, nedá říkat umění. Protože tohle a protože tamto. Nejspíš se podle mnohých tomu, co je mezi mnou a mým drahým, nedá říkat láska, protože správný vztah by měl vypadat takhle a takhle. A nejspíš mě to moc nezajímá. Věci jsou, jak jsou. Mohly by být lepší a mohly by být horší. Mám je ráda, jaké jsou.




Někdy stačí trocha něčeho docela obyčejného, aby měl člověk pocit, že je na svém místě. Že věci jsou obyčejné a smysluplné. Něco jako fotka kytky. Nebo objetí. Nebo článek, který nedává smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 27. března 2017 v 17:48 | Reagovat

Sice je mi líto, že už tvůj Drahý na tvůj blog nechodí, ale já sem chodím od začátku a moc ráda!:-) Prosím, moc prosím, piš jen pro sebe a třeba jen pro...Sugr!:-))

2 LM LM | E-mail | Web | 29. března 2017 v 15:35 | Reagovat

Pekné fotografie, aj ja takto fotím cestou čo ma zaujme :D

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 31. března 2017 v 11:18 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, Sugr, beru to jako velkou motivaci! Od této chvíle budu psát kromě sebe i pro Tebe:-)

[2]: Děkuju moc - fotit cestou je úžasná zábava!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama