Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Nějakej lepší svět

31. března 2017 v 17:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
"Vybudujeme spolu jinej svět, lepší, než do jakýho jsme se narodili," řekla jsem mu někdy před dvěma měsíci. Nepamatuji se přesně, co řekl on. Nejspíš že to zkusíme, nebo že uvidíme (to je jeho oblíbené slovo... uvidíme... uvidíme...). Bůh sám ví, jak to dopadne. V poslední době je vše těžké. Nikdy nebyl s žádnou holkou v kuse déle, než deset měsíců. Deset měsíců uplynulo. A co bude dál? Nevím. On taky ne. Nikdo. Nebo nejspíš jen Ten nahoře - který nám však ponechává svobodnou vůli - jíž někdy užíváme k tomu, abychom si zpackali život, jak uznáme za vhodné.

Jenže i když je to zlý, i když je všechno ještě mnohem, mnohem, mnohem horší než teď, pořád něco zbývá. Vzpomínám si na jednu z básní Jiřího Ortena, na jednu z mých modliteb Zlého roku.

Že není beze dna, že je jen bez naděje,
že láska po konci a víra po pravdě je,
že po nekonečnu je ještě Devátá - - -

Jo, vím, že tohle už jsem tu citovala. Možná dokonce víckrát. V těch příšerných časech mi dotyčné verše pomáhaly nějak fungovat, nějak existovat. Protože člověk se vždycky může nějak hrabat dál, dopředu - pokud zbyla láska a víra. Víra v nějakej lepší svět.


Nějakej lepší svět, kde vše dává smysl. Kde je tak nějak jasné, že slunce má proč svítit, kytky proč kvést, kde má svůj důvod voda a les a ptáci a všichni ti lidi kolem. Aniž by se cokoli změnilo. Jen nám zapadlo pár dílků skládanky přesně tam, kam mělo. Je důvod ráno vstávat z postele. Víme, že bude i zítra.

Těžko se to popisuje. Možná to zní pitomě a pateticky, ten svět, kterej tak nějak dává smysl. Možná se opakuju. Vím jediný - že to není utopie. Protože jsem to zažila. Občas. Vedle něj. Na několik dní. Několikrát. A jak to zažijete jednou, budete to chtít pořád. Pro tu nejupřímnější jistotu, že stojí za to žít.

Být součástí toho všeho. Všeho smysluplného. Ne rozbitá troska. Prostě člověk s obyčejným životem plným obyčejných radostí a starostí. To obyčejné bývá nakonec nejposvátnější.

Nějakej lepší svět, kde já a on jdeme po cestě, po té cestě v polích tam u nás, byla děsivá, protože když jsem po ní začínala chodit, nevedla zhola nikam. Cesty bez cíle dovedou být skličující. Jednoho dne před pár týdny se z ní však stala cesta NĚKAM a PRO NĚCO. Nějakej lepší svět je plný právě takových cest.

V nějakým lepším světě je domov. A já jsem NĚJAKÁ, NĚKTERÁ, NĚČÍ. Ne to pírko ve větru, které se nemá kde zachytit. Jo, asi už jsem stará. Ale strašně moc bych se chtěla usadit. Nemít za domov jen roztříštěný kaleidoskop míst a zážitků. Někam přináležet.

Znám tyhle pocity. Opět ale jen jako krátké záchvěvy, jako závrať několika dnů. Trocha stability by nebyla od věci...

V nějakém lepším světě se dělají obyčejné věci a řeší obyčejné problémy. Vzpomínám na den, kdy jsme spolu stěhovali nábytek - a kdy mi namontoval novou sprchu. Byl to pro mě jeden z nejšťastnějších okamžiků tohoto roku. Cítila jsem se v bezpečí. Úžasně v bezpečí, protože mám vedle sebe někoho, kdo dovede obyčejně vyřešit obyčejnej problém, jako je urvaný kohoutek. Žádný šílený metafyzický otázky, žádný vnitřní příšery bez tváře, prostě jen trocha nářadí. Je v tom něco velice, velice uklidňujícího. Něco tak obyčejného, až to člověka ukolébává.

V nějakým lepším světě se ďáblové, které jsem si odnesla ze Zlého roku, vracejí zpět do pekla, odkud přišli. (Nebo ne ze Zlého roku? Nebo jsem je měla v sobě už dávno, jen se probudili bolestí? Asi je to pravděpodobnější...) V nějakém lepším světě neděsím sama sebe.

V nějakým lepším světě se k sobě vracíme domů. (Domů. DOMŮ. To slovo se pořád vrací, jako refrén.) V nějakým lepším světě je voda, která očišťuje. Prostá odpoledne u řeky a nesmělé vyznání lásky na starý podlaze, jen Bůh sám ví, co je teď, ale já vím, že tenkrát to byla pravda, i kdyby jen na pár vteřin.

V nějakém lepším světě jsou hory nad městem, Beethovenova hudba hrající k návratu a útržek rozkvetlé louky na zanedbaném sídlišti.

V nějakým lepším světě mám svatební šaty z bílý krajky a tancuju do pěti do rána. V nějakým lepším světě tlačím tou cestou mezi poli kočárek s miminkem, které je mu podobné (protože on je z nás dvou ten hezčí), zpívám mu písničky a je mi úplně jedno, že písničky jsou divný a já zpívám špatně a lidi divně koukají. Protože malýmu (nebo malý) se to líbí a neřeší můj hudební hluch, jako já neřešila ten mojí mámy. V nějakým lepším světě pořád nepřemýšlím o tom, že nejsem hodna toho, abych byla něčí manželka a něčí máma. V nějakým lepším světě vím, že si to zasloužím a že to dám.

V tomhle světě se pevně držím své víry v nějaký lepší svět. V tomhle světě píšu patetický články a je mi tak nějak jedno, jak moc patetický jsou.

Vím o životě starou belu. Jsem jen obyčejná holka, co má svoje obyčejný sny. A co věří, že per aspera ad astra, že se přes překážky nakonec dostane až ke hvězdám. Což pro mě fakt není žádnej Hollywood. Jen ten obyčejnej život v nějakým lepším světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama