Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Duben 2017

Pro lidskou důstojnost

23. dubna 2017 v 20:03 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Věřím, že každý člověk má svou hodnotu už jen proto, že je člověkem. Že lidství je cenné samo o sobě. Věřím tomu už dlouho - respektive dlouho jsem tomu věřila u všech, s výjimkou sebe samotné. Minulý článek jsem psala plná vzteku a hořkosti. Ten však po právě uplynulém víkendu naplněném zážitky docela zmizel. Nejspíš poprvé v životě jsem si uvědomila svou vlastní lidskou důstojnost, nejspíš poprvé neodvozenou od toho, jakou cenu mi připisují nebo nepřipisují druzí. Bylo to dojemné, neskonale dojemné - a právě proto píšu, píšu, abych ty pocity zaznamenala pro chvíle, kdy zas podlehnu pokušení litovat, že jsem se vůbec narodila.

Vždycky jsem si říkala, že tenhle pocit přijde, až něco velkého dokážu. Až se něco změní. Až se dostanu z toho šíleného cosi, v čem vězím už měsíc. Až se můj milý uzdraví. Až se vdám, jednou provždy pohřbím příjmení, které se mi nezamlouvá - a budu oslovována oním vznešeným slovíčkem Paní. Až porodím dítě. Až mi vyjde kniha. Až...

Jenže já nevím, co bude. Jestli nějaké až nastane. Logika mi říká, že pravděpodobnost, že se dostanu ven z toho, co se mi teď děje, je malá - tedy samozřejmě pokud se jako "dostat se ven" nepočítá i únik nohama napřed a v dřevěné bedně. Jelikož se mi tato perspektiva nelíbí, na logiku kašlu. Protože já VÍM, že cesta ven existuje - a že vše dobře dopadne. Dokud dýchám, doufám. A nutno říct, že po intenzivních meditacích dýchám o sto šest.

Protože nikdo jiný to neudělá

17. dubna 2017 v 21:46 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Víte, původně jsem chtěla být lyrická. Velmi, velmi lyrická, něžná a zasněná. Jenže se mi nějak nechce, nějak vůbec, což nejspíš souvisí s prořvanou nocí - nikoli v důsledku divokého sexu, ale dost ošklivých nočních můr. Navíc na návštěvě u rodičů, což mi bylo opravdu trapné.

Přečetla jsem za život kvanta knih o psychologii. Drtivá většina z nich mluvila o sebelásce. Další a další knihy - a já stejně strkala hlavu do písku, jako pštros, protože jsem nechtěla vidět pravdu. Že jsem jako máma, na kterou při rodinném obědě zas málem nezbyly brambory. Ani mazanec. Jakkoli teoreticky bylo všeho dost. Vždycky to měla takhle a já si vždycky říkala, že já tohle nikdy dělat nebudu, ne, já nikdy... No, asi tušíte, jak to dopadlo. Našla jsem si svého drahého a mámu věrně okopírovala, aniž by mi to došlo.

A teď tu sedím, nevyspalá už asi dva týdny - a začínám chápat, že všechny ty zatracený psychologický knihy měly pravdu. Milovat sama sebe - a co víc, v první řadě sama sebe - není sobectví. Znamená to udělat něco, co jinak nikdo jiný neudělá.