Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Protože nikdo jiný to neudělá

17. dubna 2017 v 21:46 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Víte, původně jsem chtěla být lyrická. Velmi, velmi lyrická, něžná a zasněná. Jenže se mi nějak nechce, nějak vůbec, což nejspíš souvisí s prořvanou nocí - nikoli v důsledku divokého sexu, ale dost ošklivých nočních můr. Navíc na návštěvě u rodičů, což mi bylo opravdu trapné.

Přečetla jsem za život kvanta knih o psychologii. Drtivá většina z nich mluvila o sebelásce. Další a další knihy - a já stejně strkala hlavu do písku, jako pštros, protože jsem nechtěla vidět pravdu. Že jsem jako máma, na kterou při rodinném obědě zas málem nezbyly brambory. Ani mazanec. Jakkoli teoreticky bylo všeho dost. Vždycky to měla takhle a já si vždycky říkala, že já tohle nikdy dělat nebudu, ne, já nikdy... No, asi tušíte, jak to dopadlo. Našla jsem si svého drahého a mámu věrně okopírovala, aniž by mi to došlo.

A teď tu sedím, nevyspalá už asi dva týdny - a začínám chápat, že všechny ty zatracený psychologický knihy měly pravdu. Milovat sama sebe - a co víc, v první řadě sama sebe - není sobectví. Znamená to udělat něco, co jinak nikdo jiný neudělá.


A ty skvělé, úžasné, obletované ženy, pro které by se muži dali snad i zastřelit, nejsou často ani hezčí, ani chytřejší, ani schopnější než já. Jen samy sebe považují za něco exkluzivního, výjimečného. Za takový Chanel číslo pět. A druzí s nimi podle toho zachází. Dokud budu sama sebe považovat za toaletní vodu z tržnice, nemůžu čekat nic jiného, než plýtvání a neúctu.

Milovat sama sebe nejspíš prostě znamená přestat žebrat. Žádné jít za trochu lásky světa kraj. Protože na tom kraji světa stejně čekají jen drobky.

Naplnit své potřeby jaksi svépomocí nejspíš znamená přestat zoufale potřebovat někoho druhého, cokoli z vnějšku.

Naplnit své potřeby nejspíš prostě znamená... mít je naplněné.

A pak už nikdy o nic neprosit, jen nabízet. Ber, nebo nech být. A nazdar.

Jen si říkám - jde se do tohohle pustit bez hořkosti? Bez propadnutí cynismu? Dle chytrých knih rozhodně ano - a v praxi se to jeví strašlivě těžké. Ale nemám na výběr, musím to zkusit. Jinak se budu po zbytek života cítit jako hadr na podlahu. Se kterým je lákavé si vytřít vlastní špínu - a který ani není nutno posléze vyprat.

Láska, péče, pochopení atd. atd. je k dispozici. Ne že není. Je k dispozici od té osoby, co každý den vídáte v zrcadle.

A pak dost možná přestanete dávat proto, abyste něco dostali zpátky. Něco málo. Alespoň maličko. Protože víte co? Většinou nedostanete stejně nic.

A pak se možná přestanete donekonečna omlouvat za to, že někdy nezvládáte. (Stejně se nikdy neomluvíte dost na to, abyste přestali mít výčitky.) Protože co když to není proto, že byste byli neschopní, ale proto, že jste slyšeli a zažili věci, co by porazily průměrného vola? Co když je toho opravdu prostě moc a vy máte plné právo nebýt v tom vyrovnaný jak Buddha? (Samozřejmě je dobré se o tu vyrovnanost snažit a zkoušet být nad věcí. Ale nemá smysl si do nekonečna vyčítat, že vám to zrovna tak úplně nejde.)

Vadí vám, že je druhý sobec? Zkuste ho trumfnout - a být větší sobec, než on!

(Jo, mám cynickou náladu a jsem pěkně nabroušená. Pokud se vám to nelíbí, máte jedinečnou možnost pouhým jediným kliknutím zavřít okno prohlížeče.)

Věřím nicméně, že existuje něco jako rovnováha. Ten zdravý střed mezi postojem "kopejte do mě, jak se vám zrovna chce, jen mě mějte alespoň občas a alespoň trochu rádi" a "kašlu na vás, polibte si, já se starám jen o sebe". Nejspíš by se dal charakterizovat postojem "mám vás ráda, ale mám ráda i sebe - a vím, co je pro mě ještě přijatelné - a co už prostě ne". A nejspíš pro mě bude těžké se k němu dopracovat.

A nejspíš to fakt chci zkusit, protože je to patrně jediný způsob, jak fungovat.

Milovat a přijímat sebe.

Necítit se zodpovědná za všechny problémy světa.

Nebrat si nic osobně.

Pak je možné být nad věcí. A být nad věcí je patrně zase jediný způsob, jak se v tom, co se mi právě teď děje, neutopit.

A jelikož slova sama o sobě jsou málo a je třeba činů, píšu tenhle článek, míso abych žehlila pyžamo. Protože žehlit pyžamo je fakt blbina.

Jestli se vám výše uvedené líbí, je to prima. Jestli ne, je to rovněž skvělé - dáváte mi tak možnost trénovat postoj, že je mi jedno, co si kdo myslí.

P.S.: A držte mi palce, aby se mi podařilo prosadit do života trochu zdravého sobectví, aniž bych své srdce zamkla na deset západů někde v trezoru... Protože to by mi v konečném důsledku neudělalo dobře - a správný sobec to, co mu nedělá dobře, realizovat nechce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama