Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

O Králi od jezera a Vypravěčce

21. května 2017 v 17:11 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
...aneb pohádka o tom, že láska a dobrý příběh mohou být společně silnější než samo peklo. Tak trochu pohádka, tak trochu sny a naděje, tak trochu víc vyprávění ze života. Tak trochu příběh o Miriam M. a jejím milém. Následující text je volně inspirovaný snem, který se mi zdál před třemi lety a který jsem popsala tady: O ďáblovi v jezeře. Proč psát o něčem, o čem jsem už psala? Protože příběh od té doby pokračoval. A to místy až neuvěřitelným způsobem. Zítra to bude rok, co se mi stal zázrak. Modlím se za další. Protože vím, že zázraky jsou. Stejně jako to ví Vypravěčka z následující pohádky.

Následující příběh je pro ty děti, kterými jsme kdysi byli, a které se nebály věřit příběhům, v nichž dobro vždycky nakonec zvítězí nad zlem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát právě pohádky, ale cítím, že teď je potřebuji. Snad proto mi chodí ve snech další a další. Slýchám příběhy, jako Vypravěčka, o níž si za chvíli povíme.

Následující text jsem psala pro Tebe, můj Králi od jezera. Kdyby ses ještě náhodou někdy stavil na tomhle blogu... U každého úderu klávesnice jsem myslela na Tebe.


O Králi od jezera a Vypravěčce


Bylo? Nebylo? Zkusme si jen na chviličku představit, že být mohlo, může a bude moci. A že pohádkové světy mohou patřit nejen do snů.

To království se rozkládalo v horách. Bylo malé a velmi chudé, zároveň ale plné jezer čistých jako vyleštěná zrcadla. To nejkrásnější z nich se nacházelo hluboko pod zemí, v samém nitru skály. Jen Bůh ví, proč se rozhodl právě tohle jezero tak dobře schovat. Král té země ho však našel a postavil si své sídlo právě u něj, tam kde nesvítilo slunce a nefoukal vítr.

Král byl ostatně velmi zvláštní muž. Mezi lidmi se šeptalo, že tam v podzemí něco hledá. Podle některých šlo o ztracený poklad, podle jiných o lék na jakousi jeho záhadnou nemoc - a nebo to bylo zkrátka jakési veliké tajemství, hluboké jako jezero samo? To nejspíš věděly jen hory a jejich kořeny v nitru země.

Jednoho dne dal král rozhlásit, že se hodlá oženit. Stanovil si však podmínku - vezme si jen tu dívku, která dovede vylovit z jezera onen skrytý poklad. Ta podmínka se zdála téměř nemožnou, zájemkyň se však přesto přihlásilo mnoho. Král byl totiž mimořádně pohledný mladý muž. Dívky přicházely, uchváceny jeho krásou - a zase honem utíkaly, jakmile spatřily jezero, o němž se říkalo, že sahá až do samého středu země. Jen málo z nich se pokusilo ponořit. Jen málo jich vydrželo pod vodou delší čas. A tyhle dívky už víckrát nikdo nespatřil.

Jednoho dne se v horách objevila Vypravěčka. Nikdo nevěděl, odkud přišla - a ona sama to nepovažovala za důležité. Chodila krajem a dělila se s lidmi o své příběhy. Až zavítala i na podzemní dvůr Krále od jezera.

Jelikož pověst o jejím umění ji předcházela, byla pozvána na slavnost. Dvořané jí nalévali pálenku a ona vyprávěla příběh za příběhem. Osud tomu však chtěl tak, že se kdesi vprostřed noci ocitla vedle samotného krále. Rozostřeným zrakem sotva rozeznala jeho podobu, to však nebylo důležité. Vypravěčka krále poznala - byla si jista, že se setkali, už mnohokrát, jakkoli v různých staletích.

Poznal i král ji? To nikdo neví, jisté však je, že ji ponechal u sebe na dvoře. Ti dva spolu trávili stále více času. A Vypravěčka si všimla zvláštní věci - od chvíle, co byla s králem, svět kolem ní ožil. Hory a řeky a jezera byly náhle docela jiné a docela jinak s ní mluvily. Ne že by jí dříve nevyprávěly příběhy, teď však hovořily mnohem hlasitěji - a mnohem barvitěji. Vypravěčka tedy usoudila, že právě s tímto mužem chce strávit svůj život - žádný jiný před ním jí nikdy nedovedl tak otevřít uši a srdce, žádný jiný k ní nepřivedl tolik příběhů, kterým mohla naslouchat. Vedle krále k ní promlouval celý svět.

Aby však mohli být spolu, cosi bylo nutné. Vypravěčka to věděla - a rozhodla se, že i ona zkusí své štěstí v jezeře. To, že před ní ještě žádná dívka neuspěla, ji znepokojovalo pramálo - velmi věřila svým schopnostem. Ostatně, na to, aby se člověk stal vypravěčem, sotva může být z lekavého kraje.

Naše Vypravěčka se tedy rozloučila s Králem a vstoupila do jezera. Jakmile se ponořila pod hladinu, zjistila, že zde může dýchat. To ji velmi udivilo - a směle plavala stále hlouběji a hlouběji. Plavala dlouhé hodiny, alespoň tak jí to přišlo, ale možná to byly celé dny, snad i roky… a dno bylo stále v nedohlednu. Náhle uslyšela hlas, nesl se temnotou a ona netušila, odkud přichází.

"Vím, co hledáš."

"Kdo to mluví?" zvolala Vypravěčka v odpověď.

"To není důležité. Důležité je, že vím, co hledáš - a mohu ti pomoci."

"A co tedy podle tebe hledám?" zeptala se nedůvěřivě.

"Myslíš si, že hledáš poklad, který pomůže Králi a zajistí, že budete navždy šťastni. Pravda je ale taková, že to, co zde na dně leží, je královo srdce. Ukryl je zde sám, z vlastní vůle, aby je uchránil před ženami jako jsi ty, které touží proniknout do jeho hlubin. Nechce, abys jej nalezla, milejší mu bude, když odsud už nikdy nevyjdeš živá."

"Mluvíš nesmysly. Král mě miluje, takové věci já dovedu poznat. Nepřál by mi nic zlého. A pokud je zde ukryto opravdu jeho srdce, najdu ho a vyzvednu ven."

"Ne, nemiluje tě, není schopen takového citu. Pokud budeš pokračovat ve svém hledání, nalezneš jen smrt. Pokud mě ale osvobodíš, ukážu ti pravdu, všechnu pravdu o Králi jezera a pomůžu ti odsud vyváznout."

"Já ale o Králi vím vše, co vědět potřebuju. Viděla jsem pravdu v jeho očích. A ty lhát nedovedou."

"Jak si můžeš být tak jistá? Kdo ti kdy pověděl, jak vypadá pravda? Co když jsi viděla jen to, cos vidět chtěla? Myslíš si, že jsi výjimečná, víš ale, na kolik žen před tebou se Král díval tak, jako na tebe? A kde je jim konec! Vzalo si je jezero - a vezme si i tebe, když mi nebudeš naslouchat."

Vypravěčce se sevřelo srdce. Už dříve slyšela, že Král měl před ní mnoho žen. Co když je na tom, co ten tajemný hlas říká, něco pravdy?

"Kdo jsi?" zvolala do tmavých vod.

"Ten, kdo zná pravdu. Pravdu o Králi, pravdu o tom, co je zde ukryto - a pravdu o tobě, Vypravěčko."

"To je nesmysl, nemůžeš mě znát. Svou pravdu znám pouze já sama."

"Myslíš si, že ji znáš. Myslíš si, že Krále miluješ a milovat budeš po všechny věky. Ale co když je to pouhá iluze? Znáš ho ostatně sotva pár týdnů. Kdybys měla dost času se pozorně dívat, možná bys zjistila, že to, co na něm zbožňuješ, existuje jen ve tvé fantazii - a že zde v jezeře umíráš pro pouhý sen."

"Já ale neumírám," odsekla poněkud rozčileně Vypravěčka. Ten hlas se jí ani trochu nezamlouval.

"Skutečně?" Znělo to výsměšně - a vědoucně zároveň. A ona si náhle všimla zvláštní věci. Od chvíle, co naslouchala oněm pochybovačným řečem o Králi a jejich lásce, začalo se jí pod vodou dýchat hůř. A čím více se sama sebe ptala, zdali ji on miluje - a zdali opravdu miluje ona jeho, tím méně bylo kolem kyslíku. Dýchala čím dál mělčeji a mělčeji. A pochopila, že hlas má pravdu - umírá a pokud se něco opravdu rychle nestane, udusí se.

"Tak vidíš, že jsem měl pravdu. Už nemůžeš dýchat. Jsi příliš hluboko, aby ses stihla vynořit, než bude pozdě. Zbývají ti sotva minuty. Když mě ale osvobodíš, zachráním tě. Dostanu tě ven z jezera."

"Kde jsi?" zasípala z posledních sil. "Pomohu ti tedy, když ty pomůžeš mně."

"Kousek od tvé pravé ruky leží na skále klíč. Vezmi ho, takhle, ano, a plav na opačnou stranu." Učinila, jak po ní žádal - a za chvíli spatřila ve tmě siluetu čehosi obrovského. To cosi mělo nohy spoutané řetězem.

"Vlož klíč do zámku a odemkni má pouta. Když to uděláš, osvobodím i tebe."

Vypravěčka chvíli váhala. Neviděla toho ve tmě mnoho, to, co vidět mohla, ji však děsilo. Vzduch jí ale kvapem docházel a ona věděla, že nemá mnoho času. Poslechla tedy a vsunula klíč do zámku.

Sotva se pouta uvolnila, TO, co v nich vězelo, narostlo do přímo obrovských rozměrů, zaplnilo to veškerý prostor okolo - a drápy nesmírných pracek popadlo Vypravěčku. Táhlo ji to pryč, pryč z jezera, pryč z království pod horami, pryč z tohoto světa. Křičela a zmítala sebou, ale vše bylo marné, drápy ji nepustily. Po letu, který se zdál být jako celá věčnost, ji TO upustilo na zem. Rozhlédla se kolem. Na nekonečné pláni ležely lidské postavy, nebylo jasné, zda jsou živé, či mrtvé. Jinak tu nebylo NIC. Vůbec nic, ani světlo, ani tma, ani voda, ani poušť, ani hory, ani údolí. Ten svět byl dokonale prázdný.

"Kde to jsme?" zvolala plna hrůzy. "Kdo jsi a kam jsi mě to zavedl?"

"Jsem Pán vší temnoty a tohle je má říše," odpověděl netvor. "Prohlédni si ji dobře, protože živá už odsud nikdy nevyjdeš. A abych nezapomněl, děkuji ti, žes mě osvobodila. Dlouhé věky jsem strávil v jezeře, kde mě připoutali předkové tvého krále, a čekal, až mi někdo vrátí volnost."

Vypravěčka až nyní pochopila, jak hroznou chybu udělala. "Když já dala volnost tobě, vrať ji i ty mně!" zvolala v poslední naději. "Pusť mě odsud, ať se zas mohu vrátit tam do hor, ke Králi od jezera, kterého miluji."

"Nemiluješ ho a on nemiluje tebe. Už dávno na tebe zapomněl. A ty odsud živa nevyjdeš, mé království ještě nikdy nikdo živý neopustil - a tak tomu bude až do konce věků."

Vypravěčka se s jeho slovy odmítala smířit. Byla mladá a chtěla žít, ne strávit zbytek svých dnů pohřbená zaživa v tomto podivném pekle. Vstala z prachu a běžela k ležícím postavám. Třásla s nimi a volala: "Proberte se, jste-li živí, neležte tu jako dýchající mrtvoly! Pojďte mi pomoci, pojďme společně hledat cestu ven!"

Postavy se však sotva pohnuly. "Žádná cesta ven není," mumlaly na půl úst. "Odtud se nedá dostat. Zůstaneme zde až do konce svých dnů."

"To je nesmysl," odsekla rozčileně Vypravěčka. Jejich netečnost ji doháněla téměř k zuřivosti. "Vždycky existuje cesta ven! Vždycky, slyšíte! A i kdyby stokrát nebyla, můžeme ji vytvořit." A třásla jimi jako smyslů zbavená. "Tak se proboha proberte!"

"Nech nás být, neplýtvej silami! Tohle není žádné obyčejné vězení, tohle je peklo. A z pekla není cesty ven. Zbývá jen zanechat vší naděje a čekat."

"Jděte k šípku s peklem, nevěřím na něj! A naděje nezanechám nikdy, tam nahoře jsou hory a řeky a Král od jezera, který mě miluje a já jeho."

"Jsi bláhová! Neřekl ti snad Pán vší temnoty, že tvá láska je jen iluze? Nech nás být, nech nás umírat. A zemři s námi. Smrt je jediná cesta ven."

Vypravěčka ještě nějaký ten týden - nebo to byly měsíce? Roky? Nikdo neví, v zásvětí plyne čas jinak - pobíhala nicotou a hledala, jak uniknout. Pak však i ona začala umdlévat. Její duše hladověla, hladověla po Králi jezera a jeho lásce - a hladověla po příbězích. Neboť v pekle nebylo nic, zhola nic, co by dovedlo vyprávět, ten svět byl dočista němý, i pro bystré uši zkušené Vypravěčky. Hladoví-li duše příliš dlouho, tělo se vzdá veškeré vůle k životu. A tak přišel den, kdy i Vypravěčka klesla do prachu a věděla, že umírá. Tiše, rezignovaně čekala, až její na kost vyhládlá duše opustí tělo, plakala pro Krále, kterého už nikdy neuvidí, pro jezera, v nichž se už nikdy nevykoupe a pro příběhy, které už nikdy nebude vyprávět. "Možná mě Král opravdu nemiloval a možná mé příběhy byly také lež, možná jsem se špatně dívala a špatně naslouchala," říkala si plna trpkosti. "Možná můj život neměl vůbec žádný smysl. Nu co, teď už na tom nesejde."
Náhle se však stalo něco, co by se v pekle správně vůbec stát nemělo. Do zásvětí vstoupil Příběh. Bůh sám ví, jak to dokázal, jak mohl projít bránou zamčenou na sto tisíc západů, jak se mohl dostat tam, odkud nikdy žádný člověk nevyšel. Snad se dozvěděl, že tam kdesi v nicotě umírá nadaná vypravěčka a dospěl k závěru, že by jí měl umožnit ještě naposledy naslouchat. Snad jen šel kolem, snad pro příběhy neplatí tytéž překážky jako pro lidi. Ať už to bylo jakkoli, snesl se k jejím uším a začal vyprávět.

"Kdesi pod horami se nalézá město se zvláštními hřbitovy," pravil Příběh k Vypravěčce. "Víš, co je na nich tak pozoruhodné? V těch nejstarších hrobech leží pouze ženy, ani jediný muž. Nikdo nevěděl, proč tomu tak je, dokud do archivu toho města nevstoupila vypravěčka a neodhalila původ té záhady. Našla ho mezi listinami z dávných dob a pověděla o něm lidem. Před dávnými a dávnými časy se totiž ve městě věřilo, že důstojnou smrtí muže je pouze smrt v boji. Tenkrát lidé neznali větší hanby, než zemřít doma v posteli. Pokud nějaký muž neměl to štěstí a nepadl za vlast v bitvě, pokud se k němu smrt přiblížila ve stáří, když seděl u svého krbu, bylo jediným způsobem, jak zachránit čest, odejít do hor, nebo se do nich nechat vynést. Takový starý rytíř pak hynul v nerovném souboji s vlky, kterých byly horské lesy plné, či se topil vlákán do močálů divoženkami. Umíral však uprostřed divoké přírody, hrdý a svobodný ve své poslední hodince, umíral s pohledem na nebe, na jezera čistá jako vyleštěné zrcadlo a na vrcholky hor sahající až do mraků. Pak však uplynulo mnoho vody a zvyk byl zapomenut. Dnes už nejsou ve městě žádní rytíři a lidé zde umírají na svých ložích jako všude jinde. Jen hřbitovy si pamatují minulost. Jen hřbitovy a pergameny, na nichž byla zaznamenána - a vypravěčka, která je přečetla."

Příběh se odmlčel - a Vypravěčka se nadechla. Jako by jí jeho slova rozproudila v žilách chladnoucí krev. Nebyla muž a už vůbec ne rytíř, jedno však věděla - možná ji skutečně Král nikdy nemiloval, možná byly její příběhy lež a její život marný. Pokud však má zemřít, zemře uprostřed hor, zemře na měkké trávě s pohledem upřeným na jezero a na nebe, které se v něm koupe, zemře, zatímco v dáli budou výt vlci. Rozhodně nezemře v zásvětí, které je docela prázdné a docela němé, nezemře, aniž by se pokusila osvobodit, aniž by se pokusila ještě jednou žít.

Stále ještě ležíce na zemi v prachu, začala tiše opakovat slova, která předtím zaslechla. "Kdesi pod horami se nalézá město se zvláštními hřbitovy…" Mluvila a mluvila a postavy kolem ní začínaly naslouchat, otvíraly své prázdné oči a poprvé po celé věčnosti v nich bylo něco jiného než nicota.

Když první příběh skončil, začala vyprávět další, nemusel už za ní chodit, měla mnoho příběhů ukrytých ve svém srdci, vryly se jí do paměti, odkud nemohou být nikdy ukradeny. "Tam pod horami žila také dívka, která dovedla přivolat déšť…" A další a další, vyprávěla o kopcích a městech a řekách a o vlcích, vyprávěla o slunci, které dovede spadnout lidem do očí a o okamžicích, kdy střípky světa zapadnou do sebe a kdy se odemkne nebe. O cestách, které NĚKAM vedou a o těch, kdo po nich chodí ruku v ruce. O lásce, která neumírá a o lidské duši, kterou nelze zabít.

Vyprávěla tak poutavě, že jí začal naslouchat dokonce i Pán vší temnoty. Vytušil, že přes svou věkovitost ví o světě jen velmi, velmi málo. A že je velmi, velmi unaven, neboť již celá staletí nespal. Vypravěčka kreslila do prachu příběh za příběhem a Pánu vší temnoty se klížily oči, až se nakonec docela zavřely a on usnul jako nemluvě, unaven slovy té, která byla až příliš živá pro jeho svět.

Na tu chvíli Vypravěčka čekala. Přikradla se k němu a vzala mu z kapsy klíč od brány do zásvětí, od té, kterou nikdy žádný člověk zevnitř neodemkl a která měla zůstat zamčená až na věky věků. Vypravěčka ji však otevřela, vyběhla ven, do slunečního světla - a ostatní uvěznění za ní. Když vyšel ten poslední, zase bránu zamkla a zahodila klíč do propasti hluboké jako sám svět. Ti, které osvobodila, jen v údivu zírali na nebe, o němž si mysleli, že ho už nikdy nespatří, váleli se v trávě, smáčeli v potocích a smáli se, až se za břicho popadali. Děkovali Vypravěčce, že je vysvobodila, a že nemožné učinila možným. Chtěli ji zahrnout dary a uctívat coby bohyni, ona se s nimi však honem rozloučila a utíkala prašnými cestami zpět do království Krále od jezera. "Nechoď tam, on na tebe už dávno zapomněl!" volali za ní.

"I jděte, nemluvte jako Pán vší temnoty," odvětila Vypravěčka. "Ještě byste ho mohli probudit - a vsadím se, že to nechcete."

Dál už je neposlouchala a utíkala cestami, loukami i poli, dokud nedoběhla až do hor. Tam se doslechla, že Králi se od jejího zmizení nevedlo dobře. Odehnal všechny ostatní nápadnice a několikrát se dokonce sám ponořil do jezera, aby nalezl svou Vypravěčku. Nenašel ale samozřejmě nic, a tak se zamkl do svých komnat a nechtěl nikoho vidět ani s nikým mluvit. Ona mu však zabušila na dveře a zvolala. "Králi, vrátila se Vypravěčka, která pro lásku k tobě odemkla bránu pekla!"

Král pro změnu odemkl dveře své komnaty. Ti dva si padli do náručí a on ji zapřísahal, ať se už nikdy do jezera nepotápí.
"Neboj, neudělám to," slíbila Vypravěčka. "Pokud ale chceš dál hledat poklady, můžeme se do toho pustit společně - a kdekoli jinde. Ve tvém království je jezer plno, ale takových, v jejichž hladině se koupe slunce. Pojď raději k nim!"


Král uznal, že má pravdu - a tak spolu odešli z podzemí, ven do hor a do lesů. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jestli nalezli nějaký poklad, ani co to vlastně mělo být v podzemním jezeře ukryto. Jisté ale je, že si to hledání náramně užili - a pokud neumřeli, hledají poklady dodnes.

***

A jako bonus fotka jednoho z jezer, na která jsem myslela při psaní tohoto příběhu:




Mějte se báječně a až budete mít pocit, že kolem vás zuří peklo, nezapomeňte si zavolat na pomoc nějaký dobrý příběh!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 21. května 2017 v 18:21 | Reagovat

Král od jezera se teda má, že jsi to psala pro něj, ale tvá věrná Sugr si ráda přečetla tvé dílko též! :-)
Dlouho jsi tu nebyla, jsem ráda, že jsi zase něco krásného napsala.
PS - kolem mně zuří nejen peklo, kam si mám napsat o ten příběh?

2 Elis Elis | Web | 22. května 2017 v 17:02 | Reagovat

Moc krásné vyprávění je to pohlazení po duši:)

3 Miriam M. Miriam M. | Neděle v 10:53 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda, Sugr, že se Ti to líbilo! A těžko říct, já se o příběhy někdy modlím, občas to zabere a občas ne. Tak snad jednou bude líp...

[2]: Děkuju, Elis!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama