Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 7

10. května 2017 v 7:55 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
Další díl příběhu o našem starém známém Filipu Adlerovi. Příběh jím zdaleka nekončí - bohužel ale nemůžu odhadnout, jak dlouho ještě přetrvá tenhle blog. Moje situace je mírně řečeno příšerná - a momentálně mou vlastní vinou. Zlomila jsem se pod tím břemenem, které táhnu, shodila ho na zem a začla řvát o pomoc. Bohužel jsem se neobrátila zrovna na nejvhodnější adresu. Lze předpokládat, že za to zaplatím - a že cena bude vysoká. Je ostatně všeobecně známo, jak končívali - nebo pořád končí? - koně, co už nemohli dál táhnout. Za činy, jako je tenhle, pro mě neexistují nízké trestní sazby. Můžu říct jediné - neudělala jsem to se zlým úmyslem a jestli se na někoho zlobím, tak jen na sebe.

Vám čtenářům děkuju za přízeň. Budu psát, dokud to půjde. (A třeba to půjde. Třeba dokážu od té propasti, do které mě to vtahuje, udělat alespoň pár kroků. Někde v hloubi duše bych pořád ještě chtěla. Někde v hloubi duše se pamatuju, že bylo už i mnohem hůř - a že to nakonec dobře dopadlo. Ostatně, není to zas tak dávno...)

A teď už konec keců o autorce a vzhůru za Filipem - respektive za jeho novou známostí. A jak brzy zjistíte, tentokrát to nebude známost jen tak ledajaká!


Kapitola VII.

Když jste za starých časů potřebovali o nějaké osobě získat informace, bylo nutno vyptávat se po všech čertech, případně si zaplatit za reference ve specializované kanceláři - tedy pokud žádaná osoba byla zvíře většího formátu. Filip Adler měl ovšem díky moderním technologiím usnadněnou situaci - neboť jak známo, strýček Google ví všechno - a co neví, to si vymyslí. Zadání jména Alžběta Fügnerová rychle přineslo ovoce - Filip musel jen odfiltrovat slečnu, která si na Facebooku říkala Betiiinka - a jinou, autorku blogu o módě s průměrně pěti pravopisnými chybami na každém řádku. Zbyla Mgr. Alžběta Fügnerová, PhD., ještě před třemi lety odborná asistentka na Ústavu románských studií. "Takže ona je taky z fildy," zajásal mladý Adler - aby vzápětí zjistil, že Alžběta je o dobrých deset let starší než on. Což ho sice překvapilo, nicméně jeho nadšení to nezchladilo ani v nejmenším. Dále si zjistil, že napsala disertaci s názvem "Vliv trubadúrské poezie na utváření národních románských literatur", přičemž raději ani nechtěl vědět, kolik jazyků na to musela umět. To by ještě pochopil. Ale proč se evidentně úspěšná akademička sebere a odejde na venkov pěstovat slepice, to na něj byl až příliš složitý vědecký problém. Jelikož jeden složitý vědecký problém už byl toho dne nucen řešit - jednalo se o užívání čárek v citacích v jeho diplomce - usoudil, že na další prostě nemá - a zalezl do postele. Usnul rychle - a dodejme rovnou, že v blažené nevědomosti. Strýčku Googlovi totiž pár naprosto zásadních informací o Mgr. Alžbětě Fügnerové, PhD., uniklo. Naneštěstí zrovna takových, které by každý potenciální nápadník opravdu měl vědět.

První z nich patrně potěší. Alžběta vášnivě milovala zvířata. Natolik vášnivě, že obětavě zachraňovala dokonce i vosy, které jí v létě padaly do piva. Jejím sousedům z ní šla hlava kolem. První léto, co se přistěhovala na venkov, ji zvědavě pozorovali, kterak se pokouší nasekat slepicím srpem trávu - a zároveň si neuseknout ruku, což bylo pro akademičku, která dříve znala srp jen z vlajky Sovětského svazu, dost obtížně skloubitelné. "No potěš koště, takový pražský budižkničemu," povzdechla si sousedka rozměry odpovídající zhruba třem Alžbětám. "Fakt nechci vidět, jak ta ty slepice zabíjí!" Bety ji naneštěstí slyšela. "Zabíjí?!" zařvala téměř hystericky. "Já že zabíjím svoje slepice?! Jak mě vůbec můžete z něčeho takového obvinit? Živému tvoru bych nikdy nezkřivila ani brko!" "A to si jako kupujete maso, když máte dvůr plný kuřat?" opáčila sousedka. Načež jí Alžběta vysvětlila, že ona žádné maso nejí, neboť je vegetariánka - respektive téměř veganka - jediné živočišné produkty, které je ochotná konzumovat, jsou totiž vejce od jejích slepic a mléko od hraběnky Esclarmondy, jinak známé jako koza domácí vládnoucí Bětčině chlívku. Sousedka z toho pochopila jediné - a sice, že v tuto chvíli už je jasné, kdo se ujme uprázdněné funkce obecního blázna. Až do své smrti ji zastával Franta Mrkvička, pověstný tím, že spával v posteli se svými králíky - vyjma momentů, kdy si myslel, že je pes. Pak nechal králíky být a chňapal sousedům po kotnících.

Vesničané nicméně brzy dospěli k závěru, že oproti Alžbětě to měl Franta v hlavě skvěle srovnané. Přispěly k tomu patrně především události jedné májové soboty - kdy se mladá akademička vypravila do kurníku dosypat zrní - a našla jednu ze svých slepic natolik vychladlou, že pro případnou konzumaci by bylo nutné ji ohřát nejméně v mikrovlnce.

Alžběta však na maso neměla ani pomyšlení. Hořce zaplakala - a když promáčela několik kapesníků, dospěla k závěru, že Krákorka, jak se onen kur jmenoval, by si zasloužila křesťanský pohřeb. Vsedla tedy na kolo a rozjela se do vedlejší vsi za farářem. Zastihla důstojného pána, kterak na zahrádce okopává kedlubny - a rovnou se ho otázala, zda by byl ochoten jí pomoci ohledně posledního rozloučení s její drahou zesnulou. "Hrob vykopu u nás na zahradě, stačí jen, když ho vykropíte, řeknete pár slov - a pak odsloužíte zádušní mši." Farářovi se orosilo čelo. "Vy chcete vaši příbuznou pohřbít na zahradě? Bylo to její poslední přání?"

"Přání nevím, ale rozhodně se tam cítila šťastná, ráda tam hrabala a zobala trávu."

"Zobala trávu?!" Farářovo čelo se orosilo ještě víc. Kdyby byl knězem ve městě, patrně by ho napadlo, že Alžbětina příbuzná holdovala marihuaně. Coby venkovan každým coulem ovšem dospěl k závěru, že nebožka musela být nějak - přinejmenším duchovně - spřízněna s již zesnulým Frantou Mrkvičkou - a patrně se považovala za králíka.

"Ano, Krákorka trávu přímo milovala," přikývla Alžběta.

"Krákorka?!"

"Jistě, Krákorka, má milovaná slepice."

"Vy chcete uspořádat pohřeb slepici?!" Farář byl nucen lehce si poupravit původní představu - spřízněná s Frantou Mrkvičkou nebyla nebožka, ale tahle ženská, co stála před ním, a to zcela určitě. I když - zlatý Franta! Ten své králíky zakopával vzadu na zahradě a obešel se u toho bez kněze.

"Ano, přála bych si, aby Krákorka měla křesťanský pohřeb."

Farář jen lapal po dechu. Slyšel od kolegů ve městě, že za nimi občas někdo přijde s žádostí o zádušní mši za svého psa či kočku, ale aby chtěl někdo vystrojit funus slepici…! To se snad nestalo od dob, kdy Pán Ježíš přišel na zem!

Důstojný pán nicméně věděl, že bláznům, mezi něž Alžběta zcela evidentně patřila, není radno odporovat, a tak se pokusil diplomaticky vykroutit. "Poslyšte, to nepůjde, vždyť ta vaše Krákorka určitě nebyla křesťanka!"

"Moje Krákorka že nebyla křesťanka?!" zvolala Alžběta pohoršeně. "Tak to se hluboce mýlíte, byl to jeden z nejzbožnějších tvorů, jaké jsem kdy měla tu čest poznat!"

"Tedy pardon, ale já ji v kostele nikdy neviděl!"

"To proto, že jsem ji nepouštěla dál než před dům, aby se mi nezaběhla. Kdyby bylo na ní, chodila by na mši třeba každý den!"

Farář si jen tak mimoděk představil, že mu v poloprázdném kostele kdáká slepice, následně se dožaduje vložení hostie do zobáku, přičemž by ho nepochybně klovla do prstu - a raději ani nemyslet na to, co by po ní zůstalo na podlaze…! Jakmile si však uvědomil, že je vůbec schopen takovou myšlenku vpustit do své zbožné hlavy, jal se přemýšlet, zda má volat psychiatra - nebo kolegu na exorcismus.

"Poslyšte, pohřbívání zvířat církev zakazuje, neboť podle jejího učení nemají duši. Kdybych vám vyhověl a kdyby se to doneslo k biskupovi, měl bych malér."

"Nechte biskupa biskupem - a zkuste se raději zamyslet, jak by na vašem místě jednal Ježíš. Neřekl snad - "blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich je království nebeské"? Slepice, jak známo, mají poměrně malý mozek. Jsem si jistá, že Krákorka se dostane do nebe mnohem snadněji než já - nebo i vy!"

Farář už měl na jazyku, že kdyby Ježíš viděl Alžbětu, hned by mu bylo jasné, že z téhle ženské by musel vyhnat víc démonů než z Máří Magdalény - a patrně by zauvažoval, jestli mu to stojí za námahu.

"Pokud vás zajímá jen Ježíš a nikoli náš pan biskup, jděte si s tou svou slepicí za protestanty!" odbyl ji, v duchu se pomodlil, nechť mu Pán dá sílu tu ženskou nezaškrtit - a pokračoval v okopávání kedluben, ač poněkud zuřivěji než kdy dřív.

Alžběta si nicméně vzala jeho radu k srdci a rozjela se do sousední vsi, kde na faře přebývala pro změnu evangelická farářka. Ani ta však neprojevila mnoho pochopení. Prohlásila rezolutně, že v celé Bibli není ani jediné místo, které by opravňovalo k církevním pohřbům zvířat - a když to nedovoluje Bible, tak to prostě nepůjde.

To Bety značně dopálilo. "Podívejte se," pravila rozčileně, "má slepice Krákorka za celý život nikoho nezabila, nic neukradla - a rovněž ani jednou nesesmilnila, za což ručím, protože nemám kohouta. Stejně tak nebrala jméno Boží nadarmo, o požádání manželky či majetku bližního svého ani nemluvím. Krom toho byla skromná a pokorná. Když si to tak vezmete kolem a kolem, musíte nevyhnutelně dojít k závěru, že má slepice žila svůj život ctnostně a bezúhonně - a vsadím se, že v tomto směru si vedla mnohem víc křesťansky, než kterýkoli z vašich farníků! A nejen to, kdo z lidí vůbec o sobě může říct, že byl tak zářným příkladem dodržování Desatera jako moje Krákorka?"

Na ta slova vrazila farářka Alžbětě kus papíru s telefonním číslem a pravila, že ona už nemá čas, neboť ji čekají křtiny, ale pokud si chce její drahá sestra dále povídat o náboženském smýšlení slepic, měla by se obrátit na kolegu, ten si ji určitě se zájmem poslechne. Nutno dodat, že na lístku bylo číslo profesora Adlera - nikoli domů, ale do ordinace.

Bety pochopila, že církevního pohřbu pro svou drahou zesnulou se evidentně nedomůže, proklela všechny faráře až do horoucích pekel - a rozhodla se důstojné poslední rozloučení připravit sama. Ještě téhož dne se dav jejích sousedů seběhl k plotu a zíral, kterak se ta pražská flundra pokouší svýma intelektuálskýma rukama vykopat jámu - což byl vzhledem k Bětčině zoufalé nešikovnosti pohled přímo královsky zábavný - ovšem na druhou stranu docela nudný a všední ve srovnání s tím, co následovalo.

Když byla jáma vyhloubená, Alžběta se převlékla do dlouhých černých šatů, zavěsila si na krk křížek, pustila z mobilu na plné pecky Mozartovo Rekviem a jala se kázat. "Milé sestry," pravila ke slepicím, které nerušeně hrabaly kolem, "a bratři," dodala vzápětí, když spatřila, jak se na zídce usadil její kocour Sokrates. "Sešli jsme se zde, abychom vzdali poslední poctu naší sestře, milované Krákorce. Modleme se za ni, aby Bůh odměnil její ctnosti a přivítal ji ve svém království - a nás utěšil v našem nesmírném zármutku."

Slepice hrabaly dál, kocour si lízal srst a sousedé nestačili zírat. "Teda nebýt to pro slepici, je to krásnej funus," poznamenal Pepa Vocásek a hlasitě se vysmrkal.

Když proslov skončil, Alžběta - stále za Mozartova doprovodu - spustila pytel s nebožkou do hrobu, zaházela ho hlínou a navrch položila věnce. Z těch do druhého dne ovšem mnoho nezbylo. Ukázalo se totiž, že sestry slepice mají pramalý smysl pro pietu.


Na tomto příkladu je jasně patrné, že Alžbětina láska ke zvířatům byla téměř bezbřehá. Nicméně slušelo by se dodat, že z ní existovala jedna výjimka. A ne, nebyli to pavouci, s těmi dotyčná vedla sáhodlouhé rozhovory ve své kadibudce, o niž se s nimi solidárně dělila. Jednalo se o zvíře, které se vyznačuje chůzí po dvou končetinách a zvykem kecat do všeho - a často úplné blbosti. Řekněme si rovnou, že s mluvícími papoušky Bety žádný problém neměla - a že ono zvíře je známo pod latinským názvem homo sapiens sapiens, člověk, který ví - ač obvykle ví starou bačkoru. Ano, tušíte správně - Alžběta bytostně nenáviděla lidi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 18. května 2017 v 8:57 | Reagovat

Je to těžké, život není peříčko, ale musíme bojovat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama