Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červen 2017

Protože nikdo není na odpis

25. června 2017 v 21:05 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Podobné přitahuje podobné. V poslední době potkávám lidi s neuvěřitelnými osudy. Vypadají vyrovnaně, v pohodě, někdy doslova na vrcholu - a pak vyprávějí. Poslouchám příběhy o šílené bolesti. Jsou mezi nimi tací, kteří si prošli tím, čím před nedávnem já. Dnes už by to na nich nikdo nepoznal. Jako by mi říkali - "I ty můžeš. I ty se z toho můžeš dostat."

Jsou mezi nimi tací, kteří udělali to, co já. Poslouchám je - a ani mě nenapadne je odsoudit. Je tu jen soucit - a obdiv, že se dokázali s tím vším poprat. Konečně odpouštím sama sobě. Říkám si, že je to vlastně absurdní. Často sami sebe odsoudíme až do sedmého pekla za něco, co bychom u druhých ani nenazvali zločinem. Mít soucit sám se sebou je těžké, zatraceně těžké - a nezbytné zároveň.

Další příběhy. Žena s těžkou psychiatrickou diagnózou. Nepoznali byste to na ní. Má manžela a dvě děti. Tak ať mi k čertu nikdo netvrdí, že to nejde!!

Psychiatr, slepice a čajová konvička - kapitola 8

18. června 2017 v 10:51 | Miriam M. |  Psychiatr, slepice a čajová konvička
Zajímá vás, jak Filip postupuje s diplomkou - a s Alžbětou? Co je nového u Adlerů a Beerů? A především, jaký postoj k psychiatrii zaujímá dědeček, v čem spočívá jeho slavná Teorie - a co si myslí o vztazích mezi pacienty? To všechno a mnohem víc se dozvíte v následující kapitole. Nehledě na to, že se konečně ukáže, jak je to tou čajovou konvičkou.

Pokud po přečtení následujícího textu zatoužíte po setkání s prof. Adlerem, případně po tom, aby vás adoptoval, s politováním vám oznamuji, že mě to napadlo jako první. Takže nezavěšujte, jste v pořadí.

Ale možná si říkáte - jak si k čertu ta Miriam může dělat legraci z tak vážných věcí? Vždyť to se vůbec nehodí a je to nedůstojné! Stručně řečeno - zatímco tohle píšu, jeden můj blízký člověk bojuje o život. Jiný z mých nejbližších se zas v péči zmiňovaných psychiatrů rozmýšlí, jestli se mnou ještě kdy bude chtít mít něco společného. Nebo už si to rozmyslel? Nemám sebemenší tušení, momentálně neuvažuju o budoucnosti, dokážu přežít jen ze dne na den. Dělat si legraci, třeba i takhle nehoráznou, je pro mě způsob, jak odolat pokušení oběsit se na nejbližším stromě. To berte i jako vysvětlení, proč se v poslední době vyskytuju na blogu tak málo. Kolem mě zuří peklo - ale upřímně, v tuhle chvíli už ani nejsem zoufalá. Ničemu by to nepomohlo. Ničemu by nepomohlo ani vyjmenovávat tady všechny pohromy posledních měsíců, bylo by to zbytečně dlouhé a zbytečně deprimující.

Jak pravil Miloš Kopecký, který ostatně sám bojoval s bipolární poruchou: "Humor je nejdůstojnější projev smutku." Tak tedy vzhůru za Filipem do lepšího světa!