Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Protože nikdo není na odpis

25. června 2017 v 21:05 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Podobné přitahuje podobné. V poslední době potkávám lidi s neuvěřitelnými osudy. Vypadají vyrovnaně, v pohodě, někdy doslova na vrcholu - a pak vyprávějí. Poslouchám příběhy o šílené bolesti. Jsou mezi nimi tací, kteří si prošli tím, čím před nedávnem já. Dnes už by to na nich nikdo nepoznal. Jako by mi říkali - "I ty můžeš. I ty se z toho můžeš dostat."

Jsou mezi nimi tací, kteří udělali to, co já. Poslouchám je - a ani mě nenapadne je odsoudit. Je tu jen soucit - a obdiv, že se dokázali s tím vším poprat. Konečně odpouštím sama sobě. Říkám si, že je to vlastně absurdní. Často sami sebe odsoudíme až do sedmého pekla za něco, co bychom u druhých ani nenazvali zločinem. Mít soucit sám se sebou je těžké, zatraceně těžké - a nezbytné zároveň.

Další příběhy. Žena s těžkou psychiatrickou diagnózou. Nepoznali byste to na ní. Má manžela a dvě děti. Tak ať mi k čertu nikdo netvrdí, že to nejde!!


A je tu i můj vlastní příběh. Příběh o tom, jak jsem se dokázala vrátit do života po patnácti měsících v sebevražedných depresích. Na počátku byl pád až na úplné dno. Vědomí, že takhle to dál nejde. Už zbývaly jen dvě možnosti - odrazit se zpět nahoru, nebo umřít. Zvolila jsem tu první. S tím, že způsob návratu, který jsem si zvolila, byl zatraceně nebezpečný. To jsem věděla od začátku. Znala jsem rizika. Ale víte co? I když špatná proroctví se nakonec naplnila, i když mě to poslední měsíc mele jak sekanou v mlýnku na maso, nikdy, ani na vteřinu mě nenapadlo toho litovat. Protože jsem prožila úžasné chvíle. Téměř rok naplněného a vzrušujícího bytí. A ať se stane cokoli, stálo to za to!

Nemá smysl lhát sama sobě. To, co každé ráno cítím, není deprese, neuróza, ani jiná psychická choroba. Nepotřebuje to diagnózu. Je to docela obyčejný smutek a stesk po člověku, kterého mám přes to přese všechno, co se stalo, pořád ráda. Což samozřejmě neznamená, že by to bylo o to míň děsný - ale tlumit to prášky by ničemu nepomohlo.

Co s námi bude? Nemám sebemenší tušení. Upřímně, sama v sobě mám momentálně bordel jak v tanku, což ale vzhledem k událostem posledních měsíců není zrovna překvapivé.

Jen... před nějakou dobou se mi o něm zdálo. Procházeli jsme spolu krajinou mého dětství. Byl ke mně velmi milý - a já se ho bez obalu zeptala: "Chceš mě i s mými jizvami?" Byly myšleny ty na duši. Neodpověděl a sen se přerušil. Jsem si jistá jednou věcí. Pokud mám být v životě s nějakým mužem, bude to ten, který na tuhle otázku odpoví ano. Jestli to bude on, budu ráda. Jestli někdo jiný, bude to v pořádku. A jestli nikdo takový nedorazí a já budu po zbytek života sama, bude to taky v pořádku. Tohle všechno už je v rukou Božích. Jestli jsem si něčím jistá, je to právě tohle.

Nicméně někde v hloubi duše vím, že nejdůležitější je, abych to ANO dokázala říct sama sobě. Pokud se mi to podaří, pak bude možné všechno. Tedy i to, co bych si doopravdy a upřímně přála. Zázrak. Něco a la 22. květen 2016 a klidně i ještě lepší! Posvátný moment, kdy se děs a hrůza prostě rozplynou, zmizí - a my absolutně nechápeme, jak vůbec kdy mohly existovat. A pak už zbývá jen bouchnout šampus. (Který bych v tom úžasném znovuzrozeném světě mohla zas pít a který si teď dát nemůžu, protože by to mohlo zatraceně blbě skončit.)

Někdy mám pocit, že dokázat tohle by znamenalo dokázat nemožné. Že situace je zoufalá a že už si ten šampus nikdy nedám. Ale... vzpomínám si na jednu svou životní lekci, patrně na tu nejdůležitější, co mě kdy naučil můj drahý. Psala jsem o ní tady, v článku Radosti, ty jiskro Boží, a dala by se shrnout do jediné věty - "Peklo neexistuje pro ty, kdo v něj nevěří." A říkám rovnou, že řídit se tím je pro mě momentálně mírně řečeno problém. Protože... Proto. Pokud někoho zajímá, jak se se mnou věci mají, nechť mrkne do úvodníku minulého článku, já už nějak nemám sílu to opakovat.

Nicméně... věty o tom, že z tohohle se dostat nejde a šampus nebude, už jsem kdysi slýchávala. A podařilo se mi empiricky dokázat, že byly úplně mimo. Pravda, je zde možnost, že toho, kdo mě výše uvedené naučil, už nikdy neuvidím. Ale i tak jsem se rozhodla, že jeho lekci opět převedu do praxe. Vyplývá z ní totiž několik podstatných důsledků.

Nikdo není odepsaný. Nikdy. Snad jen ten, kdo odepsal sám sebe. A ani to nemusí být definitivní.

Toť vše. Slibuji, že až se zadaří a já se z toho vyhrabu, prozradím vám, jak se mi to povedlo. Obzvlášť pokud opravdu navzdory všemu dojde i na šampus.

Momentálně netuším, co bude. Ale trápí mě to čím dál tím míň.

"Co na tom. jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom, oč tu běží, vždyť na tom nezáleží
Co na tom. jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom, co se chystá, jsem věčnej optimista"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama