Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Panenský Týnec, svatba a stesk po domově

1. července 2017 v 20:42 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Varování: tenhle článek není reportáž z cesty, ale spíš text ve stylu Milý deníčku... Kdo chce reportáž, nechť hledá jinde.

Výlety k létu prostě patří. A jelikož jsem se rozhodla chovat se tak normálně, jak jen situace dovolí, jeden jsem si naplánovala hned na začátek. A sice návštěvu Panenského Týnce, městysu na hranici středočeského a ústeckého kraje. Stejně jako mnoho jiných turistů mě nalákaly především články o zdejším nedostavěném klášterním gotickém kostele, který je prý centrem velmi pozitivní energie a pobyt v něm má pomáhat mimo jiné při léčbě depresí. A jelikož jsou momenty, kdy jste ochotni vyzkoušet naprosto všechno, rozhodla jsem se tam vydat.

"A to jedeš sama?" zeptal se mě večer předtím kamarád, kterého jsem potkala na jedné akci. Přikývla jsem. "Ale ne, proč s sebou nevezmeš nějakého pohledného mladého muže?" Tak jsem zabručela něco o tom, že přece ví, jak to mezi mnou a oním pohledným mladým mužem momentálně vypadá. Načež mi řekl, že myslel nějakého jiného. Načež ho já poslala do háje. K tomu přispěl i fakt, že se mi pokusil - doufám, že jen v legraci! - nasáčkovat do bytu, přičemž měl dost nemístné poznámky. Odpálkovala jsem ho konstatováním, že se radši nechám v noci znásilnit od někoho cizího na ulici, než od něj doma - při udávání kamaráda na policii bych totiž měla špatný pocit.

Jakkoli jsem celou situaci ustála a jakkoli ho částečně omlouvá, že byl opilý a (snad!) si dělal legraci, dokonale mi zkazil náladu. Zvláště náznaky typu: "až se s tebou ten tvůj rozejde, jsem tady a postarám se o tebe." Což je od něj sice na jednu stranu milé, ale na druhou mi to evokuje představu mě coby skoro-mršiny, nad níž krouží sup.

Jenže, vážení a milí mrchožrouti, musím vás upozornit na jeden drobný detail: Tato "mršina" je stále živá, zatraceně živá, a pokud se k ní přiblížíte, dostanete jednu přes zobák!


Vzpomínám si na jednu báseň, kterou mě jako malou učila babička:

"Jste vy supi lačni? Chcete s námi svačit?
Snězte tuty hory, však vás budú tlačit!
Po chuti vám nejsú, nás vy byste radši?
My jsme teky skály, však my nejsme sladší!"

Samozřejmě, tady šlo o něco úplně jiného, je to obrozenecký text Elišky Krásnohorské a supy jsou myšleni Němci. Ale stejně mám chuť nechat si to natisknout na tričko.

Každopádně výsledek je jasný - od tohohle kamaráda pryč a na výlety sama - a často a ráda!

K vlastnímu Panenskému Týnci. Poměrně rychle jsem usoudila, že na jeho návštěvu jsem si nevybrala dobrou dobu. Místo je skutečně úžasné, má nádhernou atmosféru a cosi magického v sobě - jenže to všechno kazil fakt, že tam byl provoz jak na hlavní třídě. Samozřejmě nemůžu nikomu zazlívat, že se chce taky podívat, na druhou stranu mi to jakékoli rozjímání, meditaci či vůbec soustředění se na tamní atmosféru dokonale znemožnilo. Z toho plyne poučení - příště pojedu v zimě, mimo sezonu.

Mezi těmi, kdo dorazili, byly i dvě dámy středního věku se stolečkem. "Copak tu chystáte?" zeptala jsem se jich. "Ale, bude tady svatba," zněla odpověď.

"Dva lidi v našem věku. Berou se podruhé."

Následující pozorování skromného obřadu ukázalo, že se opravdu jednalo o pár, který se už jednou rozvedl, pak ale patrně zjistil, že bez sebe nemůže existovat - a tak se toho dne v Panenském Týnci vzali znovu. Je to šílené a nelogické. Miluju všechno šílené a nelogické. Protože mně samé logika momentálně nenabízí nic než zkázu - o kterou ani trochu nestojím. Ani o supa, který by ohlodal mé kosti.

Seděla jsem pod stromem a na zkázu i na Situaci zapomněla. Říkala jsem si, že vdát se zrovna v Panenském Týnci by byla paráda. Vždycky jsem stála o místo, které bude někde na pomezí mezi světským a církevním. Nedostavěný kostel ve zrušeném klášteře se zdá být ideální. A navíc je z mého hlediska skvěle umístěn. Má fantazie už se zcela odpoutala od reality, vymýšlím, kde by byla hostina a kde následná oslava (a pořádná! a až do rána! a když si přijdou stěžovat sousedi, pozveme je taky!). Už skoro slyším, jak tím posvátným prostorem zní Mozartovo Ave verum corpus a Beethovenova sedmá, druhá část... Jenže... Jenže.

Odeberu se zpět k autobusové zastávce a jen tak ze zvědavosti zkoumám jízdní řády. Neměla jsem to dělat. Snad každé místo na nich ke mně mluví řečí mých vzpomínek. Podívej, tady ti bylo dobře. A tady a tady. Tady ses cítila DOMA.

Někdy v ten moment se ve mně zvedne vlna touhy po vzpouře. Mám chuť postavit se doprostřed silnice a na celé kolo zařvat: "Já už toho mám dost, dost té hnusné hry! Už nehraju, slyšíte?! Končím a jedu domů!" A pak už jen vypláznout jazyk na všechny příšery a na Situaci, skočit do některého z autobusů a vydat se tam, kam mě to potáhne.

DOMŮ. To je tam, kde se člověk cítí v bezpečí. Kde v noci spí jako mimino a nezdá se mu pořád o zkáze a smrti. Kde se ráno probudí svěží a odpočatý, ne v křeči. Domů, to je tam, kam patříte a kde na vás někdo čeká.

A až tam dorazím, svalím se do zahradního lehátka. A bouchnu ten šampus. A...

A nic, vracím se do svého prázdného bytu, protože žádné doma není. Bylo někdy? Ano, bylo Bezpečné místo (co jiného by taky měl domov být, než Bezpečné místo?), nevydrželo ale. Jestli mám někdy nějaké DOMA mít, musím si ho vytvořit sama. Nebo smůla.

Čtu svůj starý článek o Bezpečném místě a nevěřícně zírám. Pane Bože, ono fakt existovalo, on je ráj na zemi opravdu možný!

Mám svázané ruce. A před sebou příšerné vyhlídky. Za sebou příšerné zážitky. Ale... jak už bylo řečeno, odepsaný není nikdy nikdo. Jen si to připustit. Připustit si,

že člověku lze spoutat ruce, ale nikoli mysl, tu si můžeme svázat jen my sami.

Ona logika nakonec není zas tak špatná - kdo někdy trochu studoval její zákony, ví, že hypotéza "neexistuje cesta ven" je nepotvrditelná. Zato ji ale lze vyvrátit - tím, že najdete alespoň jednu cestu ven, která nepochybně existuje.

Nemá cenu si cokoli namlouvat. Můj starý život shořel v plamenech. Jaký bude ten nový? Netuším, vím jen, že jiný. Jestli to znamená, že v něm budou jiní lidé a jiné události, to nevím a vědět nechci - podstatné totiž je, abych byla jiná já.

Jenom si připustit, že jiný nemusí znamenat nutně zlý. Co když to znamená lepší? Co když by se do toho čistě teoreticky mohly vejít i ony utopické vize zmíněné výše? Svět je obrovský, široký a rozmanitý - a výrok "neexistuje žádná možnost, že..." nelze potvrdit. Protože kdo kdy dokázal prozkoumat všechny možnosti?

Loni touhle dobou by mě ani ve snu nenapadlo, že do roka a do dne budu vězet uprostřed apokalypsy. Možná si za rok a za den řeknu: "Loni by mě ani ve snu nenapadlo, že..." A třeba to tentokrát bude dobré. Možná dokonce skvělé.

Jedna žena mi řekla, že můj život je jako horská dráha. Buď můžu být úplně nahoře, nebo úplně dole, nic mezitím. Vystihla to dokonale. Prostě má houpačka. Tak ať se houpe!

A víte co? Já už na všechny ty hrůzy nechci myslet, mám jich dost. Prostě zavřu oči a vidím něco docela jiného. Vidím sebe samotnou na zahradě či dvorku, nevím, kde přesně to je, ale vím, že DOMA. Kolem mě pobíhá banda rozjívených a hlavně zdravých dětí made in Miriam, vlastní a přirozené výroby. Dětí, které mají mámu a tátu a OBĚ babičky, to je bod, na kterém trvám. Ostatně babičky jsou tady taky, sedíme společně u stolu, dohlížíme na děti a krájíme zeleninu na večeři. Hraje rádio. Já si možná do toho krájení prozpěvuju a děti pokřikují. Pak přichází manžel, přinese dětem zmrzlinu, mě obejme a dá mi pusu. A večer, až půjdou děti spát, se spolu ztratíme do kouta zahrady. Každopádně je tu tolik života a radosti, že se nemoci a smrtka lekly a zdrhly na druhý konec republiky.

A s touto báječně megalomanskou vizí se s vámi loučí vaše zasněná Miriam. Jak na svém blogu píše má oblíbenkyně Auril, "všichni vězíme v bahně, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám." Pravil Oscar Wilde. Já sama se k nim budu dívat tak dlouho, dokud mi jen budou sloužit oči.

P.S.: Fotky doplním později, nemám je u sebe. Nicméně měla jsem silnou potřebu napsat tenhle článek právě dnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama