Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

To dobré, co čas nesmaže

9. července 2017 v 19:14 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
V poslední době si začínám uvědomovat, co jsem vlastně udělala za chyby - a co že mě to dostalo do až takového - promiňte mi ten výraz - průseru. Tím nemyslím jen poslední osudový zkrat, ale i všechny ty malé či velké koniny před ním. Přistoupit k vlastním chybám konstruktivně je velice obtížné - znamená to odmítnout dvě nejoblíbenější strategie, co my lidé obvykle používáme. Strategie a), oblíbená hlavně ve vztazích, zní: za všechno můžeš ty! Strategie b) pro změnu: za všechno můžu já, jsem hrozná a nezasloužím si žít. Obojí je za prvé blbina, za druhé nám to znemožňuje cokoli změnit. Protože v obou případech jsme oběť a život s námi (a nás) tak nějak mlátí hlava nehlava.

Varianta c), jediná rozumná, zní oproti tomu: přijímám plnou zodpovědnost za to, co se podělalo, ale nehodlám kvůli tomu trpět až do konce života. Pokud to můžu napravit, napravím to. Pokud ne... děj se vůle Boží. A tohle je těžké. Strašně těžké.

Konečně jsem si udělala jasno v tom, co chci. Nevím, jestli mi to bude co platné. Nevím, co bude. Možná opravdu soud nad mou osobou na základě stanného práva. Ale pokud, jak zpívá Nohavica, "mě zítra ráno v pět ke zdi postaví", ještě pořád tam můžu stát rovně a bez pásky na očích. Ať se stane cokoli, přijmu to.

A tímto - zaplať Bůh! - končí vzdychací a fňukací část článku. Jelikož babrat se pořád v tom, co bylo špatné, k ničemu nevede, hodlám se dál zaobírat tím, co bylo pro změnu dobré. A sice, chci psát o tom, co se povedlo. A jelikož je mi tak nějak blbý psát na veřejný blog, co se povedlo mně - tak daleko jsem ve své snaze o sebelásku ještě nedošla, snad časem - budu psát o tom, co se ve vztahu ke mně povedlo jemu. Čím mi kdy udělal radost a za co jsem mu vděčná. Nevím, jestli si ten článek někdy přečte. Abych byla upřímná, píšu to hlavně pro sebe. Abych odvedla vlastní pozornost od neustálých výčitek, zlých myšlenek a tak dále.


Tak tedy... bylo naprosto úžasné...

...jak se zachoval tenkrát, na začátku našeho vztahu, když mě ve dvě ráno vyhodili od něj z koleje, protože nás udal závistivý soused. Zatímco já panikařila až hrůza, on zachoval chladnou hlavu, vysvětlil vrátné situaci - a pak se mnou počkal venku až do pěti do rána, kdy mi jel první autobus domů. Podotýkám, že byl únor, zima - a nebylo kam zalézt. Ten den jednal jako člověk na svém místě - a na to jsem nikdy nezapomněla.

...naše první milování. A i kdybychom se už nikdy neviděli, na tohle budu vždycky vzpomínat jako na jeden z nejlepších zážitků mého života. Počkat si tak dlouho a právě na něj bylo patrně nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v dané věci mohla udělat. Protože od té doby se jen shovívavě usmívám nad články náctiletých slečen, jak to na poprvé bylo hrozné a jak je důvod se toho bát. Já sice byla trochu starší ročník, když došlo na věc, ale šikovnějšího chlapa jsem si snad ani neuměla představit. Takže to, co pro řadu žen bývá trauma, byl pro mě jeden z vrcholných momentů mé existence, v souvislosti se kterým mě napadají výrazy typu "úžasné" a "nadpozemské". Z čehož plyne poučení, že na to nejlepší se vyplatí si počkat.

...když jsme spolu jednou šli na procházku a vyřítila se na nás čtveřice štěkajících rozdivočelých psů. Podotýkám, že čivavy to fakt nebyly - a nikde nikdo. Tehdy mě doslova chránil vlastním tělem, aby se ty potvory pustily raději do něj, než do mě. Nakonec se nepustily naštěstí do nikoho, protože po chvíli se zpoza kopce vynořila babka, která si je zavolala, ale to, jak se zachoval, mi tenkrát přišlo velmi... rytířské.

...když mi pomáhal zařizovat byt. Nestačila jsem zírat, když jsem viděla, jak se takový humanitně vzdělaný intelektuál dokáže ohánět šroubovákem - a jak někdo, kdo má ze zdravotních důvodů problém zvedat těžké věci, dokáže bravurně přemisťovat prádelník. Vrcholem bylo, když namontoval novou sprchu - což dělal poprvé v životě a přesto to zvládl skoro nadsvětelnou rychlostí - a když zprovoznil teplou vodu v kuchyni, která tam pokud je mi známo netekla asi tak deset let. Možná to bude znít ujetě, ale tenhle veskrze pracovní víkend byl jedním z nejlepších, co jsem s ním kdy zažila - a cítila jsem se během něj neuvěřitelně šťastná, protože jsem viděla na vlastní oči, že mám vedle sebe někoho, kdo si umí úžasně poradit s i praktickými záležitostmi. Nevím, jestli jsem mu to tehdy řekla, ale celou tu dobu mi táhlo hlavou - "tak za tohohle chlapa bych se chtěla vdát!" Což jsem samozřejmě chtěla už dávno předtím, ale tehdy se mi tak nějak potvrdilo, že to byl dobrý nápad. Jo a abych nezapomněla, kromě instalatérských prací všeho druhu taky umí vařit!

...když mě vzal do svého rodného města. Sama nejsem člověk, který si vytváří vztah k místům, vždycky mi bylo tak nějak jedno, kde vlastně zrovna jsem, podstatné bylo spíš s kým. Ke svému rodišti jsem nikdy zvláštní vztah neměla. O to víc na mě udělal dojem opačný postoj u něj. To, jak hluboký vztah někdo může mít ke svému rodnému kraji. Ukázal mi ho pokaždé dokonale, prohlídky s ním byly jako četba vyčerpávající 3D encyklopedie - a projevil pozoruhodný průvodcovský talent. Výsledek byl a je, že já, která si k městům obvykle citový vztah nevytvářím, jsem se do toho jeho doslova zamilovala - jeho nadšení bylo prostě nakažlivé. A každou návštěvu jsem pak končila vhozením mince do kašny - což jinak nemám ve zvyku už vůbec.

...když se mnou realizoval mé praštěné nápady typu vaření komplikovaných exotických jídel, nudistického koupání v horách či zpěvu ujetých písní na veřejných místech.

...když mi pomohl objevit vlastní krásu a já se - nejspíš poprvé v životě - začala dívat do zrcadla s tím, že jsem se sebou spokojená.

...když mě pokaždé dokázal rozesmát - a naučil mě víc vtipů, než kdokoli jiný za celý můj život. Někdy mám pocit, že z našich společných veselých historek budu těžit ještě hodně, hodně let.

...když mi psal básničky, jakkoli jinak je všechno, jen ne fanda poezie. Pamatuju se, že když jsem tenkrát dostala tu první, začala jsem na celý byt vyřvávat Ódu na radost. Což se mi mimochodem s ním stávalo docela často. Samozřejmě je mám všechny schované. K čemuž by bylo dobré dodat, že byl a je také obrovskou inspirací pro mou vlastní literární tvorbu - ostatně, tenhle blog je toho důkazem.

...když byl a je mým největším učitelem. A to v dobrém i ve (zdánlivě!) zlém. Nakonec vše, co se nám děje, jsou životní lekce. A právě vztah s ním mi byl a je tou největší školou.

...atd. ... atd.


Proč tohle vlastně píšu? Protože když myslím na to dobré, cítím se líp. Protože kdybych se v myšlenkách zaobírala pořád jen tím, jaké věci momentálně jsou, musela bych se z toho zbláznit. A tak se radši snažím soustředit na to, jaké byly, či jaké by třeba být mohly. Někdy se mi to podaří tak dokonale, že dočista zapomenu na Situaci a jsem šťastná. Třeba včera. Setkala jsem se se známými, kteří nevěděli nic o tom, co se v posledních měsících stalo. A jelikož byli na prázdninách a já jim je nechtěla kazit, prezentovala jsem samu sebe a svůj život takový, jaký byl ještě v zimě, než všechno začalo jít do kytek. Vtipné bylo, že jsem se do své role šťastného člověka vžila tak dokonale, že jsem se za chvíli opravdu začala cítit skvěle - jako by to všechno strašlivé prostě nikdy neexistovalo. A ohromně jsem si to užila.

Jednou z posledních věcí, co mi řekl, bylo: "ať se stane cokoli, měl jsem Tě rád, mám a vždycky mít budu." Pro mě platí totéž.

Nevím, co bude. Ale, jak bylo řečeno v minulém článku, dokud je člověk naživu, znamená to, že pořád existuje nějaká cesta ven z maléru. Tak se mi ji třeba podaří najít. A pokud ne, jsem po včerejšku natolik v dobré náladě, že pokud budu přeci jen stát u té zdi, zazpívám si u ní na závěr zmíněného Nohavicu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama