Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Září 2017

Až se jednou probudím ze smrti...

25. září 2017 v 21:53 | Miriam M. |  Scribo ergo sum - výtvory mého pera bez jasného žánru
aneb malá báseň v próze velmi volně inspirovaná Halasovým Já se tam vrátím. To g ve slovním spojení "cigánský děcka" píšu schválně, vymyslel to tak můj drahý. A berte to jako vyjádření sympatie, i když poněkud zvláštní.

Víte, poslední dny jsou zlý. Hodně. Brečím, než jdu ráno do práce. Brečím, když se z ní vrátím. Brečím večer před spaním. Někdy brečím i v té práci. A někdy si říkám, že už fakt nemůžu.

Ale pak si řeknu, že ho mám ráda a že on má rád mě. A že tahle apokalypsa nepotrvá věčně. Že jednou zas budeme spolu a všechno bude tak nějak na svým místě. Že se jednou z týhle hrůzy dostaneme, že přijde den, kdy jemu bude dobře a já... se probudím v jeho náručí, probudím se ze smrti.

Možná je ta víra ujetá a tak dále. Mně ale brání lehnout si na koleje a nechat nejbližší rychlík, ať mě osvobodí od bolesti. Protože něco ve mně pořád věří v život. A to mě chrání před smrtí. Ze které se jednou probudím.

O lásce, o čase... a příběhu jedné regrese

12. září 2017 v 22:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Dnes jsem se odhodlala podstoupit regresní terapii. Respektive - už podruhé. A zatímco poprvé jsem uviděla všechno, jen ne pěkné věci, dnes jsem nahlédla do života, který byl jedním slovem úžasný. Respektive, ono vlastně houby sejde na tom, jestli žena, kterou jsem viděla, byla opravdu mým minulým já, jestli věříte v reinkarnace a tak dále. Ten příběh je natolik moudrý, že si ho prostě nechci nechat pro sebe. Protože mi přinesl odpovědi na spoustu otázek, které si momentálně kladu - a myslím, že je může přinést klidně i náhodnému čtenáři.

Varhany, vina a... normální život?

3. září 2017 v 22:21 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Někdy si říkám, kde se to v člověku bere. Ta drzost a kuráž, když víte, že vaše situace je strašlivá - a vy na všechnu tu hrůzu stejně prostě vypláznete jazyk a cítíte se dobře. Jednoduše za tím příšerným zabouchnete dveře a hupnete do světa, kde vaše běsy neexistují. A tečka. Něco podobného se mi podařilo tento týden. A mohlo za to kouzlo jménem varhany.

Mám pro tenhle hudební nástroj slabost, jakkoli nejsem praktikující katolička a na mše jsem nikdy nechodila. Ale ty momenty, kdy píšťaly rozezní starodávný kostel, v sobě mají něco posvátného. Ten večer na koncertě se mě hudba prostě chopila, vytáhla mě z toho bahna, ve kterém se plácám, a ukázala mi docela jiný svět. Vidím sebe samotnou a své sny... Vidím se v náručí svého drahého... Vidím se, jak tančím až do padnutí... Vidím se v bílých šatech na své vlastní svatbě... Vidím se, jak křičím do oblak, na celý svět: "Bože, děkujuuuu!" Nade mnou létají ptáci a já si připadám jako jeden z nich, svobodná, volná, nezlomená. Ptáci s křídly andělů. Andělé podobající se ptákům.