Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A stejně doufám.

3. února 2018 v 22:33 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Nečekejte nic vzletného, intelektuálního, či motivačního. Nemám kapacity ani na jedno z toho. Jen pár postřehů člověka, který se nachází v dost složité situaci a který věří. Ve světlo na konci tunelu. Nebo se o to alespoň snaží. A někdy to jde a někdy ne. Teď zrovna se má víra proměnila v téměř hmatatelnou jistotu, jakkoli nemá racionální podklad. Chci ji zaznamenat. Pro kohokoli, kdo si z toho může něco odnést. A hlavně pro sebe.

Stručná bilance: muž, kterého miluju, je už měsíc hospitalizovaný na psychiatrii. Není to poprvé. Ty problémy se táhnou roky. Včera jsem za ním byla. Kde se ve mně vlastně bere ta jistota, že se z toho dostane, že se uzdraví? Nevím přesně. Vím ale, že dokážu poznat, když je v člověku pod vším, co prožívá, ukrytá vůle k životu. A on ji má, o tom nepochybuju.


Sama mám pocit, jako bych se probrala z šest neděl trvající noční můry. Budíčkem jménem Naděje. Abych byla upřímná, nechce se mi přemýšlet proč. A co bude už vůbec ne.

Někdy si říkám, že selhávám. Příšerně. Nejsem dost silná, dost pevná opora. A tak dále. Jenže... Kolik lidí by to dokázalo zvládnout líp? A kolik by bylo těch, co by prostě zdrhli?

Těch druhých nejspíš víc než dost. Vzpomínám si na předvánoční telefonát s kamarádem. Rozešla se s ním přítelkyně. Protože měl deprese a ona to nevydýchala. Jakkoli to, co s ním zažila, mi v porovnání s mými zkušenostmi jako až zas takové drama nepřišlo.

Právě dotyčný kamarád byl osobou, která mě poslední měsíc nejvíc podržela. A jakkoli jsem se v létě rozhodla svůj vztah s nikým nerozebírat, v jeho případě jsem udělala výjimku. Tehdy jsem si neuměla představit, že lze o věcech mluvit i s někým, kdo je může pochopit - a že tudíž podobný rozhovor může být i k něčemu jinému než ke škodě. No, evidentně ano. Každopádně jeho líčení vztahu s onou slečnou a jeho následného krachu je pro mě hotovou studnicí vědomostí. Nabízí mi nový úhel pohledu - který dává až překvapivý smysl.

Poučení - někdy je dobré se s druhými podělit nejen o to, co se vám povedlo, ale i o to, co vybouchlo. Ten správný člověk si z toho může hodně odnést.

Poučení číslo dvě - pokud chcete pochopit, jak uvažuje člověk s psychickými problémy, proberte to s někým, kdo je má, nebo měl, taky. Od těch, kdo to nezažili, se nic užitečného nedozvíte.

Poučení číslo tři - přátelé EXISTUJÍ.

Jak že to dotyčný řekl? Že určitými věcmi je prostě potřeba projít. Projít a přežít je. A pokud to dáme, to zlé se v jistý moment vyčerpá.

Má pravdu? Doufám, že ano. Sama každopádně cítím obrovskou chuť do života. A radost. Měla bych, když...? Ale proč vlastně ne? Když se složím, nikomu to nepomůže. Pokud si ale udržím tu jiskru, jiskru naděje, kterou nyní tak silně vnímám, můžu ji předat dál.

V posledních dnech konečně přestávám poslouchat tu ustrašenou část sebe, která se bojí cokoli udělat, aby to náhodou nebylo špatně - a naslouchám té, která ví - a nebojí se.

A jedno vím jistě - TAHLE si vždycky nakonec dokázala poradit. Se vším.

Znovu najít ztracenou naději. A klidně i po sto dvacáté prvé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 marketabrigitte marketabrigitte | E-mail | Web | 4. února 2018 v 18:47 | Reagovat

Sama jsem prošla psychickým onemocněním, proto Vás víc než chápu. Díky podpoře rodiny - manžela, sestry, rodičů jsme všechno zvládli. Není to lehký boj a Vy v něm hrajete jednu z hlavních rolí. Vydržte, všechno se v dobré obrátí.

2 stuprum stuprum | Web | 13. února 2018 v 0:57 | Reagovat

Vzdáš se a je po tobě. :)

3 hotmail hotmail | E-mail | Web | 13. července 2018 v 10:41 | Reagovat

GREAT!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama