Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Slovo na konec

9. března 2018 v 23:25 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Možná nemá smysl psát tenhle článek. Vzhledem k mé neaktivitě už ostatně tomuto blogu mnoho čtenářů nezbylo. Pár věrných ale svého času míval - a přijde mi, že právě jim dlužím tahle slova. Těch pár slov na konec.

Stránky, které právě teď čtete, vznikly zhruba pět a půl roku nazpět, původně za účelem publikace vlastní literární tvorby - plus jako něco na způsob soukromé vylejvárny myšlenek. O rok a půl později se z nich stala jakási kronika lásky k jednomu konkrétnímu člověku. Ten už na ně nějaký ten měsíc nechodí - a pochybuji, že se zde ještě objeví... Dalším cílem mého psaní bylo inspirovat. Snažila jsem se být optimistická, psát o těch dobrých věcech, co mě v životě potkaly, o překonávání překážek. Byla jsem přesvědčená, že zoufalství na blog nepatří - takže pokud se zde náhodou objevilo, tak maximálně v podobě básní (zoufalství v umění mi přišlo jako zoufalství přijatelné). Tento přístup měl svou výhodu - díky němu se z blogu stala jakási kronika toho nejlepšího, co mě v životě potkalo - a když tak pročítám staré články, musím uznat, že toho bylo fakt hodně.

Jenže každá mince má dvě strany. A mě právě tato filozofie nutí nyní blog ukončit. Protože stojím nad propastí - lépe řečeno, padám do ní přímo po hlavě a už nějak nedokážu věřit, že se z ní ještě dostanu živá. Můj život je na kusy. A já taky. Jo, pochopili jste to dobře - právě čtete historicky první opravdu zoufalý článek na tomto blogu. A právě proto je ten článek článkem posledním.


Pokud se samozřejmě nestane nějaký zázrak, že. Jenže víte co? Já už na ně nějak nedokážu věřit...

Já vím, že to zrovna moc nekoresponduje s tím, co jsem tu celé roky tvrdila. Dělala jsem ramena, snažila se být statečná. Mým heslem bylo "Buďte realisti, žádejte nemožné!" A zpětně tohoto přístupu nijak nelituju. Přinesl mi hodně dobrého. Jenže... Jenže jsem všechno vsadila na jednu kartu. Hrála jsem vabank. A kdo všechno vsadí, může přirozeně i všechno prohrát. No, přesně to se mi stalo.

Já vím, že tohle jste číst nechtěli. Lidi mají rádi happy-endy. I proto jsem si plánovala, že až se mi podaří, co jsem si předsevzala, v co jsem věřila, na co jsem vsadila celý svůj život, zkrátka až to přes všechny ty šílené překážky klapne, napíšu o tom knihu. Něco pro lidi, kteří mají trable - a kteří by si pak mohli říct něco jako "ty jo, když Miriam zmákla tohle, tak se z těch sraček třeba můžu dostat i já." Byla by to užitečná kniha. Jenže nevznikne.

Protože jsem to nemožný nedokázala. Nemá smysl rozepisovat se o podrobnostech. Ty čekaly na onu knihu. Která nevyjde. V ní by měly smysl. Tady a dnes už nejsou k ničemu.

Hrála jsem ruskou ruletu. Dlouho mi to vycházelo. A teď stojím s pistolí u hlavy, vím, že náboj v ní je ostrý - a že stejně musím vystřelit. Nebo to udělá někdo jiný. Výsledek bude každopádně stejný.

Asi bych v tuhle chvíli měla litovat. Jenže mi to nějak nejde. Protože jestli tohle má být konečná, stejně platí následující:

měla jsem krásnej život. Vážně a na férovku, opravdu krásnej život.

Jasně, ne vždycky. Jasně, hodně toho bylo dost složitého. Jasně, a je možný, že spousta věcí byla prostě lež. Nebo omyl, jak se to vezme. Možná ke mně ten, koho jsem milovala a pořád miluju, nikdy žádnou lásku necítil. Možná všechny ty úžasný věci, který jsem považovala za zázraky a důkazy Boží existence, byly jen obyčejný náhody. Možná ani žádný Bůh není, možná je smrt jen věčným spánkem a celej tenhle svět jakási sbírka nahodilostí bez hlubšího smyslu.

A možná je to jedno. Protože to, co jsem zažila, mi nikdo vzít nemůže. Protože když jsem to vše prožívala, bylo pro mě konstatování, že život MÁ smysl, absolutní pravdou. V těch chvílích láska prostě existovala. A naděje. A zázraky. A Bůh a vyšší smysl všeho taky.

Pokud má pravdu má stará, nyní už z větší části mrtvá část, pak si tohle všechno ponesu až za hranici smrti. Pokud ji má ovšem mé zoufalé a nihilistické já, které mě nyní ovládá, za hranicí smrti není nic. Slovy NIC. Absolutní nic.

A víte, že mě to nakonec ani netrápí? Zaprvé, kde není nic, není ani bolest. To samo o sobě stačí, aby se mi ta představa zamlouvala. A pak - uvízla mi v hlavě vzpomínka na sebe jako šťastnou ženskou plnou radosti ze života, která tak čtyři roky zpátky milovala písničky Voskovce a Wericha. Mnoho mi jich utkvělo v hlavě dodnes. Vzpomínám si na text jedné:

"Na Nirvanu, na Olymp, na nebe nevěřím.
Když někdo svět pomlouvá, vždycky láteřím.
Nestojím o nekonečno s hvězdami všemi.
Stačí mi pár krásných let někde na zemi."

Přesně toho se mi dostalo. Zažila jsem pár krásných let někde na zemi. Jsem za ně vděčná. A pokud je tohle konec... tak to stejně stálo za to. Stálo to za to.

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

Můj příběh začal Nezvalem. Ať tedy Nezvalem i skončí. Památka, která tu zůstává, je tenhle blog. Samozřejmě, každá virtuální památka je věc velmi křehká a nejistá. Možná časem taky zmizí. Do té doby ale myslím má co říct. Protože jakkoli to se mnou dopadlo, troufám si tvrdit, že jsem za svůj život napsala, vymyslela a pochopila pár docela dobrých věcí. Ty, které jsem zaznamenala, najdete právě tady.

Milí čtenáři, pokud jste můj zoufalý výlev vydrželi až do konce, máte nyní dvě možnosti - jste-li milovník happy-endů, zkuste na tenhle článek zapomenout. Myslete si něco jako - "přestala psát, protože nemá čas". Pokud jste spíš životní pesimista, můžete si říct "no jo, ty pořád, že hlavou prorazíš zeď. tak teď to máš, holka, rozbila sis tu hlavu..." Máte pravdu, rozbila. Hádat se s vámi nebudu.

Možná jsem žila pro iluzi. Ale víte co? To nic nemění na tom, že jsem žila zatraceně ráda. A že v tom životě toho bylo hodně, hodně úžasnýho.

Samozřejmě je otázka, proč jsem dopadla, jak jsem dopadla. Možná je to důsledek sledu chyb, které jsem udělala. Možná si za to můžu sama - a možná jsem jen byla ve špatnou dobu na špatném místě. Možná jsem bojovala bitvu, kterou nešlo vyhrát. V tom případě toto píše don Quijote, který mele z posledního v důsledku zranění utržených v boji s větrným mlýnem. Upřímně, teď už je to stejně jedno.

Milovala jsem život. Stejně moc, jako muže, o kterém tady byla tolikrát řeč. Milovala jsem jaro. Za ty roky jsem se ho naučila vyčenichat ve vzduchu dávno předtím, než ho ostatní uviděli. A teď ho zase cítím a o to víc mě to všechno štve.

No, nic. Co mělo zaznít, zaznělo. Mějte se tu fajn, milí čtenáři. Žijte, blogujte a věřte. Já už nezvládám ani jedno z toho.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 12. března 2018 v 19:19 | Reagovat

Miriam co se proboha děje?
Nedělej mi starosti a prosím ozvi se, ozvi se tak jako dřív na můj mail.
Vždy jsem tu byla pro Tebe a byla jsi tomu ráda, prosím, pokud chceš ozvi se!
Tu poslední větu doufám myslíš v legraci, je ještě takových překážek se kterými si budeš muset poradit sama v životě jako já, každý už říká jen "bude hůř, ale člověk musí bojovat, není přeci posera. :-)

2 sugr sugr | E-mail | 12. března 2018 v 19:23 | Reagovat

Jo a na Heppy endy nevěřím, o těch si tu jen vypráví virtuálně blogerky, ale ralita života je zcela jiná. Miriam napiš mi na mail, víš že jsem ti už jednou pomohla, mám toho pro tebe tolik na srdci, že pak budeš považovat své pochybení v mládí lásky za legraci.

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. března 2018 v 16:51 | Reagovat

Drahá Miriam,
promiň mi to slovo, ale zní to skoro jako testament. A o to víc mě to děsí. Jak už tady Sugr zmiňovala, překážky nás v životě budou potkávat stále, ale přece by byla velká škoda, kdybychom je nechali zvítězit a poddali se jim. :)

Před čtyřmi měsíci jsem byla tak v háji (to jsem to řekla ještě v té slušné verzi), že ze mě byl už skoro alkoholik. Bez legrace. Jen díky terapiím, na které pravidelně chodím, jsem se z toho dostala a musím říct, že takhle dobře jsem se neměla snad od mého bezstarostného raného dětství.

Chci tím jen říct, má vždycky cenu bojovat. Vždycky! A je dobré, aby byl člověk pořád připraven, kdyby ho ta "lavina" chtěla strhnout znova...

Myslím na Tebe.

Tvá: LERI :)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. března 2018 v 16:51 | Reagovat

Budu moc ráda, když se ozveš...

5 miriam-confiteor miriam-confiteor | 20. března 2018 v 23:38 | Reagovat

[1]: Milá Sugr, děkuju Ti moc za podporu i za nabídku, obojího si vážím. Jen... asi si mě s někým pleteš, maily jsme si my dvě nikdy nepsaly. Přiznám se, že v tuhle chvíli nemám tak nějak sílu o tom, co se stalo, ani mluvit, ani psát, je toho prostě trochu moc. Jestli tu sílu ale někdy najdu, určitě se ozvu. Ještě jednou Ti moc děkuju!

[3]: Milá Leri, díky za podporu i za sdílení zkušenosti. Vím, co myslíš, tenhle pocit odražení se ode dna a znovuzrození, kdy je nám najednou dokonce líp než předtím, než se to podělalo, znám, zažila jsem něco podobného zhruba před dvěma lety. Každopádně děkuju za Tvoje slova i za Tvoji odvahu! A... testament ten článek v podstatě je, i když blogový, nějak si v tuhle chvíli neumím představit, že ještě budu někdy psát, ale třeba se mýlím... Jde o to, že prostě nechci blog zamořit články v tomhle stylu...

Ještě jednou díky vám oběma, nebojte, žiju:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama